Může vstoupit Ivan Lendl dvakrát do stejné řeky? Představa, že by do svých trenérských spárů dostal Tomáše Berdycha a svedl s ním to samé, co s Andym Murraym, je fascinující. Stále jsme však především v situaci, kdy je přání otcem myšlenky. Svůj recept, jak změnit tenistu v šampiona, prozrazuje osminásobný grandslamový vítěz v exkluzivním rozhovoru pro Sport. Zda má chuť vydat se na tuhle cestu s Berdychem, však neříká.
Dnešní době, kdy je forma často důležitější než obsah, se Ivan Lendl vzpírá. Ani on nemá kouzelný prsten. Tvrdá práce dělaná poctivě a s rozmyslem, to je jeho mantra. A skvělý analytický mozek nástrojem, jenž ho povyšuje na elitního kouče. Bylo by skvělé, kdyby ho zapojil ve prospěch Tomáše Berdycha.
Říkáte, že je potřeba správná situace k tomu, abyste hráče vzal jako trenér. Prozraďte, co pro vás může vytvářet správnou situaci z pohledu spolupráce s Tomášem Berdychem?
„To nevím, poněvadž jsme si ještě nesedli. Musí to být tak, aby Tomáš věřil, že mu můžu pomoct. A já si musím myslet, že mu můžu pomoct. Musí to prostě všechno vycházet. Teď bych to nerozebíral. Až si sedneme, tak se to podle mě hodně rychle rozsekne. A pak si můžeme vysvětlit proč.“
Jde mi spíš o to předestřít situaci, jaká je před schůzkou.
„Tomáš je mi velmi sympatický, jeho celý tým taky. Vždycky jsem mu fandil a fandím dál.“
Loni vám zemřel otec, možná teď chcete být častěji v Česku na blízku mámě. Zapadá to do situace?
„Jo i ne. Všechno má výhody a nevýhody. Výhoda s Andym byla, že on byl v Miami a já ve Vero Beach. Bydleli jsme dvě hodiny od sebe. Potkávali jsme se na půl cesty, všechno bylo super. Kdežto dojíždět do Česka je o hodně dál než do Miami.“
Tomášovi je už 29 let a stále nevyhrál grandslam. Je to už kritická hranice?
„Roger (Federer) by určitě řekl, že není a může to dokázat.“ (smích)
On je ale Roger.
„Přesně tak. Podívejme se do rekordních tabulek, kdo byl nejstarším hráčem, když vyhrál první grandslam. Podle mě byl nejstarší Andres Gomez. Když vyhrál v roce 1990 French Open, bylo mu 30 let.“
Ve třiceti vyhrál Australian Open i váš kamarád Petr Korda.
„Ano, na něj jsem zapomněl. To jsou dva nejstarší. Tohle napovídá, že Tomáš má šanci ještě rok. Situace je teď nejlepší za dlouhou dobu. Čtyřka už není taková jako před třemi čtyřmi lety, i když to vypadá, že by Djokovič zase mohl dominovat. A mladí jako Dimitrov, Čilič, Raonic, Nišikori a další ještě nedorostli.“
Dnes se navíc sportovní věk hodně prodlužuje...
„Ano, díky fyzioterapeutům, tréninkovým metodám. Kluci se o sebe hodně starají.“
Tomáš si někdy povzdechne, že se narodil do špatné éry, nejsilnější, co kdy byla. Souhlasíte?
„Proč se zabývat něčím, co stejně neovlivním? Když je někdo lepší než já, nemá cenu vzdychat nad tím, že jsou tři čtyři hráči lepší. Musím se zabývat tím, jak je doženu, a neplýtvat vůbec energií na přemýšlení, že bych to za deset let mohl mít jednodušší. Prostě jsem tady a musím z toho udělat, co nejvíc můžu.“
Když jste bral Andyho Murrayho, byl v tenisové hierarchii výš než Berdych a šance na úspěch byla větší. Neměl byste teď strach, že si pokazíte jméno?
„O to bych strach neměl. Hodně lidí mi říkalo, když začnu dělat s Andym a on nic nevyhraje, že si pokazím jméno. A já jim říkal: proč bych si měl pokazit jméno tím, když se někomu snažím pomoct?“
Moc nedáte na to, co si druzí myslí, že?
„Vůbec.“ (smích)
Co je pro vás nejdůležitější, když se rozhodujete, zda hráče vzít?
„Je třeba toho člověka líp poznat. Zjistit, jaké má cíle, názory na to, kde má rezervy. Jestli je ochoten na nich pracovat a jestli máme stejný názor na to, jak na nich pracovat. Když nejsou názory shodný nebo aspoň podobný, pak by to byl boj. A to není správný. Všichni musí táhnout za jeden provaz. A je strašně důležitý, aby tomu opravdu tak bylo a ne se to jen říkalo. Když přijdu a začnu tvrdit Andymu, že musí po servisech chodit na síť, aby vyhrál, a on mi řekne, že je to blbost, tak bojujeme proti sobě. Jsou dva typy hráčů. Jedni řeknou: ano, budu dělat to, co mi řekneš. A druzí chtějí vědět, jak a proč se co dělá.“
Jaký byl Murray?
„Andy to chtěl vědět. Ale pozor, ani jeden nebo druhý přístup není špatný, jen jde prostě o dva různé typy lidí. Můžete být ovlivněný výchovou, prostředím, ze kterého pocházíte. Já třeba přišel tady od nás, byl jsem zvyklý trenéry poslouchat, a tím to končilo. Nepotřeboval jsem přemítat, proč a co dělám. Byl jsem s Tonym Rochem deset let a možná jednou jsme se o něco přeli.“
Berete si inspiraci od svých trenérů?
„Určitě jsem se toho od Tonyho spoustu naučil.“
Co konkrétně?
„Podle mě je i ve svém věku pořád nejlepší kouč, co je na okruhu (Tony Roche vede Lleytona Hewitta). Vzal jsem si od něj, že ať je plán, jaký je, tak při tréninku se všechno mění, dějí se různé věci a je třeba na ně reagovat. Nemůžu plán dodržovat za každou cenu.“
Je tréninkový proces to, co vás na trenéřině nejvíc baví? Při zápasech vypadáte trochu nezúčastněně, je pro vás spíš povinností tam sedět.
(smích) „Během zápasu už nic neudělám, nepomůžu. U zápasu jsem proto, abych přinesl psychické povzbuzení a abych ohodnotil, na čem je třeba víc pracovat nebo na čem můžeme ubrat a věnovat se něčemu jinému. To ale taky můžu udělat z postele od televize. Ale co mě nejvíc baví na trénování, a to dělám rád i s dětmi u nás v akademii, je rozebrat hráče. Řeknu: jakých pět věcí si myslíš, že bys měl zlepšit. Já si myslím těchto pět. Pobavím se s hráčem, ukážu mu, jak na slabinách pracovat, a nechám ho to dělat s jeho trenérem. A za tři měsíce to rozebereme znovu. “
Jak dlouho potřebujete hráče sledovat, abyste ho takhle rozebral?
„U dítěte to je deset minut, u mladšího hráče hodinu a možná nějaký zápas a u světového hráče týden a zápasy.“
U Tomáše Berdycha také vidíte, co může zlepšit?
„U Berdi také. U každého hráče je to vidět.“
Z Tomáše mám z poslední sezony pocit, že začal být příliš konzervativní. Hraje solidně, ale není přísnější jak za mladých let, nejde víc na riziko.
„To je věkem, to se stává každému. Každý hráč, když přijde do určitého věku, tak hraje, nechci říct opatrněji, ale víc na procenta. “
Je to zdravé?
„Je a není. Je to zdravé v tom, že mají víc zkušeností a správně je využívají. Ale někdy je třeba zase riskovat a u staršího je to už těžší.“
I Federer nedávno prohlásil, že si vtlouká do hlavy, aby hrál jako zamlada, aby v některých situacích víc riskoval.
„Přesně. A v tomhle mu teď pomáhá Edberg, aby víc zaútočil.“
Prospělo by i Berdychovi, kdyby se zase víc odvázal?
„Záleží na tom, v jakém smyslu. Neznám jeho povahu tak dobře... Někdo hraje tak, aby nekazil, a druhý si naopak řekne: když mám prohrát, tak po svém. A třeba to utluču a vyhraju. Ale to není tak jednoduchý. To se dobře říká a hůř dělá.“
Vy byste byl schopný tohle Berdychovi vtlouct do hlavy?
„Nevím. A hlavně nechci říct, že to je ta správná cesta. Ani nechci říct, že není. Záleží to na povaze hráče, na jeho schopnostech a dalších okolnostech. Poněvadž když začnete hrát něco, co není vaše hra, tak vás druzí porazí. Nejde chtít po tenistovi, aby hrál něco, co není v jeho povaze a rejstříku. Změnit něčí hru o třicet procent, to prostě nejde. Já říkám: v každém zápase musí hrát tenista svou hru a může ji přizpůsobit jen z pár procent. Ale ne z dvaceti.“
Tomášovi ale dřív bývalo vlastní, že byl schopný přiriskovat údery, hrát nahoru dolů.
„Tam je ještě další věc, jelikož kluci se hrozně pohybově zlepšili. Když přišel Sampras, servíroval tak, že mu to nikdo nevracel. Za sedm let tam najednou bylo deset takových Samprasů, kluci si na to zvykli a začali Samprasovi vracet servis. Tomáš taky dával rány, jaké nikdo nedával a tím měl hodně nahraných míčů. Teď se najednou kluci líp pohybují, vrací to s větší razancí a najednou je i Tomáš trošku v pohybu. A má to složitější. Tenis jde pořád dopředu.“
Vy si skutečně nejvíc užíváte proces přípravy a ne chvíle, když už hráč stojí s pohárem na kurtu, co?
„Pohár už je jenom odměna za tvrdou práci hráče i celého týmu. Ale ten proces je fascinující. Vždycky jsem Andymu říkal, aby se soustředil na proces a nechal výsledky, aby došly k němu.“
Když jste spolu začínali, řekl jste: nemůžu garantovat úspěch, ale garantuji vám, že to odmakáme. To se mi moc líbilo.
„Nic jiného přeci dělat nejde. To je úplně jasný.“
Jaký pro vás byl nejsilnější moment spolupráce s Murraym, kdy jste si řekl: tohle se nám povedlo, v tomhle jsem ti pomohl?
„Tak jsem se na to nikdy nedíval. Spíš jsme si rozuměli ve chvílích, když dělal to, co jsem po něm chtěl, a přestože se to třeba zrovna nepovedlo, držel se plánu dál. To pro mě bylo nejdůležitější, poněvadž jsem věděl, že se díky tomu posune dál. Za tohle je třeba hráče pochválit. Nechci porovnávat Andyho s děckem, ale když se děcko chystá na turnaj nebo do školy a vidím, že se připravuje svědomitě a nepovede se mu to, nebudu mu nadávat. Naopak řeknu: dneska to sice nevyšlo, ale správně ses připravil, příště to uděláš možná ještě líp a snad se to povede. V tenise je to stejné.“
Myslíte si, že jste Murrayho naučil vyhrávat velké zápasy?
„Jsem toho názoru, že se po hráči nemůže chtít na kurtu něco, co nemá dost natrénované. Musí mít varianty zažité tak, aby je chtěl automaticky sám hrát. Nesmí je hrát jen kvůli tomu, že mu to někdo nařídil. Třeba zabít míček forhendem z prostředku kurtu. Ideální je, a to mi vždycky dělalo největší radost, že balon přijde a váš tenista ho bezmyšlenkovitě zabije tak, jak to dělá v tréninku. Ale za tím je tolik a tolik odtrénovaných hodin...“
Berdych má tragickou bilanci s Nadalem i Djokovičem. Jsou kombinace či cvičení, které se pro něj dají vymyslet, aby se to změnilo?
„S Andym to bylo jednodušší. On všechny porážel a byli tam tři hráči, se kterými měl problémy. Bylo třeba vymyslet, jak porazit Novaka, Rogera a Nadala. A natrénovat to. Až když to bylo zažité, šel na kurt, hrál tyhle varianty a přijal je za své. U hráčů ve skupině dál, kam už spadá i Tomáš, je to trošku jinak. Tam musíte trénovat tyhle varianty, ale je třeba se ještě ohlížet dozadu, kde můžou útočit Dimitrov a tihle další kluci. I na ně je třeba se připravovat. Takže v Tomášově případě je to složitější.“
Umí podle vás Berdych hrát velké zápasy? V poslední době mu hrubě nevycházejí.
„Já myslím, že umí. Všichni kluci, kteří jsou takhle vysoko, velké zápasy musejí umět hrát. Záleží na tom, s kým je porovnáváte. Když se Tomáš porovná s Rogerem, tak je hrát neumí. Ale když se porovná s někým z dalších kluků, tak je hrát umí. Tomáš byl ve finále Wimbledonu, v semifi nále v Austrálii, Paříži i na US Open. O tomhle se pořád ještě Dimitrovovi, Raonicovi nebo Nišikorimu jen sní. Záleží, s kým ho porovnáváte.“
On by se chtěl porovnávat s těmi nejlepšími.
„Tak ti jsou opravdu lepší v tom, že hrají těžké zápasy lépe...“
Jde tohle změnit, připravit lépe tenistu i psychicky?
„Jsem toho názoru, že všechna příprava je v tréninku. Když jsem připravený, mám sebevědomí a natrénované varianty na to, abych daného hráče porazil, potom jsem silnější i psychicky. Já to přirovnávám ke zkouškám ve škole. Když mám dvě stě otázek a jen jsem si je dvakrát přečetl, tak budu před učitelem nervózní a nejistý. Když je mám všechny naučený a ještě jsem si je večer před zkouškou jednou zopakoval, jdu tam úplně suverénně a zkoušku udělám.“
Chcete říct, že Berdych a mnozí další nemají natrénováno?
„Vůbec ne. Ale nemají ještě výkonnost, varianty jak porazit ty nejlepší. Poněvadž nemají všechny ty bodíky pospojované v jeden celek.“
S Murraym jste tohle dokázal. Říká se, že by se mu asi moc nelíbilo, kdybyste teď vzal jiného hráče.
„Myslím, že by určitě nebyl rád. Poněvadž on chtěl, abych s ním zůstal. Stále spolu ale vycházíme dobře. Teď jsme se viděli s celým týmem na US Open. S klukama z jeho týmu si píšu, bavíme se, všechno v pořádku.“
Proč jste nezůstal? Opravdu se to už nedalo časově skloubit?
„Bylo to hrozně namáhavý fyzicky i psychicky. Taky si potřebuju trošku odpočinout, už nejsem takový mladík, abych se furt dřel.“
Chtěl jste si tedy spíš vybrat pauzu?
„Taky. Chtěl jsem být víc doma, pořád necestovat. Těch pětadvacet týdnů ročně je strašně moc.“
Teď už se zase trošku nudíte?
„Ne, nenudím.“ (smích)
Láká vás tedy ještě vrátit se do tenisového kolotoče?
„Láká, určitě. Byla to fantastická zkušenost a velice příjemná tím, že toho Andy tolik vyhrál. Pokud jsem mu pomohl třeba i jedním procentem, je to prima. Trénování mě pořád láká, ale zase jak říkám, nerad cestuju. Tedy do většiny míst. Třeba do Austrálie jedu vždycky rád, tam je golf, příjemná země a lidé. Ale cestování a život po hotelech, to mě už neláká vůbec.“
To je dost nejednoznačné vyjádření...
„Rád někomu pomůžu, když to jde. A jak jsem říkal, nejvíc mě baví rozebrat hráče a udělat plán, jak se nejlíp připravit. Na druhou stranu stát tam v sobotu ráno v Key Biscayne na rozehrávce před semifi nále je pro mě úplně zbytečný. Tomu hráči už nic nedám, jsem jen dobře placený sběrač.“
Možná podceňujete sílu své osobnosti.
„No, nevím. Zase na druhou stranu se musím pochválit, že ty balony sbírám dobře takhle v sobotu ráno.“ (smích)
Nejdůležitější jsou pro vás tréninkové bloky během sezony, že?
„Přesně tak. Poněvadž tam je všechno třeba natrénovat. Já udělal spoustu práce i doma, když jsem na Andyho turnajích nebyl. Všechny zápasy jsem si z pohovky v klidu prohlídl, vracel si výměny, zapisoval si, co bylo dobře a co ne. Sledoval jsem varianty, vzorce, když se něco dělo a on proti tomu neměl protizbraň. Pak jsme zase natrénovali něco, aby to mohl změnit. Protože trénink znamená úplně všechno.“
