Kapitán Berdych otevřeně o velké české trojce: Hlavně být přirozený. A tykejte mi!
K padesáti vyhraným daviscupovým zápasům coby hráč přidal první rok kapitánování triumfy nad Koreou a především extrémně silnými protivníky z USA. Čerstvý čtyřicátník Tomáš Berdych, nejlepší český tenista třetího tisíciletí, tak může vyhlížet start své party na Final 8 Davis Cupu v italské Boloni (čtvrtfinále 20. listopadu proti Španělsku). Silou své osobnosti a autentickým přístupem k mladým českým hvězdám se pokusí tým naladit tak, aby závěrečné tažení roku bylo co nejdelší. V čem je podle něj velká trojka Lehečka, Menšík, Macháč unikátní a kde má slabiny? O tom všem se rozpovídal v dalším díle podcastu Centrkurt.
Přijměte dodatečnou gratulaci ke čtyřicetinám. Jaká byla oslava?
„Moc fajn. Nejsem typ, co by dělal gigantické akce, takže proběhla v rodinném duchu. Manželka mi připravila hezké překvapení. Mám rád zážitky, takže jsme jeli na hezké místo, kde jsme si to užili. Fakt super, mohlo by to tak být každý rok.“ (smích)
Kam vás Ester vzala? Do Atén, odkud jste sdílel fotky na sociálních sítích?
„Ještě před tím jsme stihli výlet k jednomu jezeru do Rakouska. I v Aténách to bylo ale vtipný. Přijeli jsme a ptali se mě, jestli jsem už v Aténách byl. Dvakrát jsem tvrdil, že ne. Až pak si říkám, že je docela blbý, že jsem zapomněl na olympiádu. A ještě docela dobrou. (Berdych na OH 2004 porazil světovou jedničku Federera). Hodně rychle jsem to vzal zpátky.“ (smích)
Pojďme do tenisové současnosti. Máte za sebou rok ve funkci daviscupového kapitána, hned v první sezoně jste s týmem postoupili do Final 8 v Boloni. Chytila vás nová role?
„Určitě chytila. Splňuje zatím to, co jsem od ní očekával.“
Ještě aby ne, když jste oba zápasy s Koreou a USA vyhráli.
„Přesně tak, k tomu jsem se chtěl hned dostat. Zatím sbíráme jen všechno dobré a samé pozitivní věci. Samozřejmě přijdou i zádrhely a nepříjemnější chvilky, které budeme muset zvládnout. Ale ty zatím nebyly.“
Neříkejte, že při nerváku na Floridě, kdy váš tým otáčel proti USA z 1:2, nebyly zádrhele.
„Byly, ale takové, které jde zvládat. Jestli by měly být jen takový, tak dobrý. Zápas nějak běžel, byl furt hodně vyrovnaný a šancovní, navíc jsme nebyli favoriti. Myslím, že i tyhle okolnosti vedly k tomu, že se to tam zvládlo. Můžou přijít určitě horší věci. Nedej bože bude někdo z kluků zraněný, tým bude oslabený. Tyhle věci k tenisu patří a taky určitě nastanou, jen doufám, že jich bude co nejmíň.“
Takže vás zatím nic nezaskočilo?
„Tak samozřejmě podmínky na Floridě. A to, jak k zápasu Američané přistoupili. Ale to už se řešilo hodně. Myslím, že dost nová zkušenost bude teď finálový turnaj v Boloni.“
Zápasy se budou hrát jeden den na dvě vítězství, půjde skoro o jiný sport, co?
„Trochu bych to přirovnal k tomu, když jsme ještě kdysi hrávali Světový pohár v Düsseldorfu, ten byl taky na tři zápasy. Samozřejmě to nebyl takhle velký a prestižní turnaj, ale systémem se play off Davis Cupu podobal. Teď v Boloni to bude mít taky rychlý spád, bude se hrát v hale. Jsem na to zvědavý.“
Hrát ve dvou jako za nás nejde
Je tento moderní Davis Cup úplně jiná soutěž než ta, na kterou jste byl zvyklý vy?
„Rozhodně. Formát z toho dělá úplně něco jiného a nepředvídatelného. V tomhle systému by to, co jsme zvládali s Radkem (Štěpánkem), bylo o dost náročnější.“
Dneska už asi není možné hrát úspěšně Davis Cup ve dvou hráčích jako ve vaší éře, co?
„Podle mě skoro ne. Když si vezmu třeba náš poslední zápas v Americe v extrémně těžkých podmínkách s extrémně těžkým soupeřem, tam to bylo nereálné ve dvou lidech zvládnout. Člověk musí pracovat s tím, jak na tom kdo je. Nejde vybrat to nejlepší a myslet si, že ti dva to budou schopní odehrát.“
Na Floridě udělalo velký dojem, jak žádný z českých hráčů nespekuloval a šel do zápasů na krev bez ohledu na další program a únavu. Bez takového sebeobětování tuhle soutěž nejde vyhrát, že?
„Přesně tak, maximálně za to kluky oceňuju. Je důležité, že sami od sebe chtějí Davis Cup vyhrát a mají ho na žebříčku priorit hodně vysoko. Bez toho by to nešlo. Můžeme si říct na rovinu, že tahle soutěž se jen tak náhodou vyhrát nedá. Je roztahaná po celý rok a formát je takový, jaký je. Musíte tomu prostě něco obětovat. Kluci s tím do toho šli, na kurtu nechali všechno a porazili druhý nejsilnější tým na světě, což je obrovský výsledek. Vím sám ze své zkušenosti, co vám takový zápas taky dá. Obrovskou porci zkušeností, kterou na túře jen tak neseženete. Každý, kdo Davis Cup hrál, se stal komplexnějším hráčem. Naši kluci jsou ve fázi, kdy se chtějí zlepšovat a Davis Cup do toho dobře zapadá.“
Jak moc trpíte na lavičce? Při zápasech vystupujete docela temperamentně, takového vás člověk z vaší hráčské kariéry nezná.
„Když jsem sám hrál a seděl u Radkova zápasu, trpěl jsem, že to víc nešlo. Člověk chtěl být na kurtu a nějak pomoct. Ale teď už mi kariéra skončila a vím, že tohle je pasé. Takže si vlastně zápasy svým způsobem zápasy užívám a beru je tak nějak přirozeně. Zatím nenastal moment, kdy bych vyloženě trpěl. I tohle ale určitě přijde. Budu tam sedět, nebude to ono a budu muset řešit blbou situaci. Ale zatím dobrý.“
Vybavíte si nějakou radu, kterou jste někomu z českých tenistů během utkání dal a zpětně si říkal, že se vyloženě povedla?
„Ne přímo radu, ale zmíním Jirku (Lehečku), který oba zápasy v Americe zvládnul skvěle. A myslím, že jsem k tomu možná trochu přispěl. On mívá problém s tím, že v zápase občas začne lítat hodně nahoru dolů. Když mu to jde, tak super. Pak ale soupeř zahraje dobře, nebo se jemu nepovede game a hned je hodně negativní. Možná i díky tomu, že se s ním znám víc než s ostatními, se ho podařilo držet v tom, že žádné velké propady nepřišly. A to mohl být jeden z důvodů, proč to tak zvládnul. Protože měl proti sobě soupeře (Frances Tiafoe, Taylor Fritz), kterým kdyby dal trochu víc čuchnout, byl by velký problém. Takhle jsem se ho hodně snažil držet nahoře, aby si tohle uvědomoval. A i když se mu daří, aby se najednou netlačil do věcí, co nepotřebuje. Myslím, že si to docela sedlo a povedlo se to. A pak samozřejmě přišlo nakopnutí Menši na poslední zápas za stavu 2:2. To byla taková nalejvárna.“
Jaký jste hecíř?
„Ono není třeba tam skákat a křičet na něj. Spíš jde o to, aby rady padly na úrodnou půdu. Což se, myslím, povedlo. Ať už ze strany Tomáše (Menšíkova kouče Josefuse), který ho zná od mala, tak i z mojí. Podařilo se Kubu v zápase držet, aby byl aktivní, pozitivní. Už musel být hodně unavený, první singl s Fritzem se mu navíc nepovedl podle představ. A stejně to zvládnul. To byly takové dva pozitivní body.“
Dobrý den? Už jsem asi starý
Jako kapitán nevystupujete autoritativně, zároveň je ale znát vaše aura, přirozený respekt u hráčů. Kluci vás berou, aniž byste se musel extra prosazovat a říkat, já jsem Tomáš Berdych.
„Asi tak. Já se vždycky snažil být přirozený. Když je člověk autentický, je to ta nejlepší cesta, jak může něco fungovat a být udržitelné po delší dobu. Na nic si nehraju, nic nedělám uměle na sílu. I v komunikaci s klukama se snažím být co nejvíc přirozený, protože hrát nějaké hry, to mi není blízké.“
Prý chodíte na porady s notýskem, kde máte vždy poznámky na daný den.
„Píšu si je, abych na něco nezapomněl, což taky dokážu. Vždyť se řeší tréninky, program, co mám kdy a kde udělat. Je to oldschool, ale praktický.“ (smích)
Tykají vám všichni hráči?
„Vlastně jo. Akorát Max (Mrva) mi vykal, ale třeba Petr (Brunclík) ne. Nemám vůbec problém s tím, aby mi někdo tykal. Naopak, vždyť jsme k sobě všichni věkově pořád docela blízko. A vlastně když jsem komunikoval s Daliborem Svrčinou, tak mi taky vykal. Přemýšlel jsem nad tím, jestli to mám sjednocovat, spíš to asi nechám, ať to nějak přirozeně vyplyne. Je ale fakt, že když mě někdo pozdraví dobrý den, říkám si, že už jsem asi starý.“ (smích)
Změnil jste určitě detaily ve fungování týmu, v zázemí pro hráče a tak dál?
„Ani ne. Spíš se snažím přinést něco, co za nás fungovalo. Třeba jsem dovolil klukům, když si k sobě chtějí vzít do týmu jednoho svého člověka, tak ať to udělají. Nevidím v tom nejmenší problém, protože oni musí být co nejlíp připravení. Hrát si na to, že je tady realizační tým a nikdo jiný tam být nesmí, není cesta. Tohle jsem začal razit, myslím, já. Radek se k tomu taky přidal a vždycky to fungovalo. I v daviscupový týden je prostor na trénink, a když tam máte svého člověka, líp ten čas třeba dokážete využít. Ostatní věci ale byly nastavené fajn a nemuselo se do nich sahat.“
Pojďme probrat velkou trojku Jiří Lehečka, Jakub Menšík a Tomáš Macháč. Řekněte po jednom, co z nich dělá ve vašich očích speciální hráče. Začněme týmovou jedničkou Lehečkou.
„U Jirky je to velký zápal pro přípravu, jeho tenis je na tom hodně postavený. Ví, že když si to odpracuje, pak díky tomu může podat dobrý výkon. Je to jeho hodně silná stránka.“
Hodně v tom připomíná vás samotného.
„Přesně, akorát jsem se k tomu chtěl dostat. Měl to v sobě už hodně před tím, ale za rok a půl, co jsme si byli blíž (Berdych Lehečkovi pomáhal jako trenér), se u něj tenhle přístup jen prohloubil. I teď začal dbát hodně na program a začal ho víc řešit, což je pro něj do budoucna jen plus.“
Co Jakub Menšík?
„Ten to má úplně jinak postavené, je hodně analytický. Má k sobě Tomáše (Josefuse) a já jim v tom nechávám prostor. Nechci říct, že jeho příprava jde pro mě bokem, ale není s ním potřeba řešit nějaké tréninkové detaily. Ty nechávám na nich. Jeho příprava mě samozřejmě zajímá a účastním se jí, protože já pak s ním sedím u kurtu při zápase. Statistiky, které před zápasem procházejí, jsou zajímavé. Věcí je tam spousta, které je třeba vstřebat. Ale Kuba v tom jede hodně a vyhovuje mu to.“
Čím na vás dělá dojem Tomáš Macháč?
„Oproti těmhle dvěma je hrozný přírodňák. Nepodobá se ani Kubovi ani Jirkovi. Jede si podle sebe.“
Jeho tenis vypadá skoro až federerovsky snadně a lehce.
„Jo, je spontánní. Když se mu daří, pouští se do různých věcí. Nedostane se do stavu, kdy by mu to vyloženě nešlo, a nepotkal by se s balónem. Je u něj znát přirozený cit pro míč a vidění situací. Skvěle se hýbe, u míčů je daleko líp a snáz. Všichni tři jsou fakt strašně odlišní. Třeba když Tomáš hrál singl v zápase s Koreou, byl hodně uzavřený do sebe a ani moc informací nepotřeboval nebo nechtěl. Jede si prostě na téhle vlně, což je mi taky svým způsobem blízké, protože já taky nechtěl, aby se na mě extrémně mluvilo. I v tomhle jsou ti tři extrémně různí.“
Menšík ustoupil od hry, která ho zdobila
Jako kapitán nejste jen přikyvovač, ale také dokážete upozornit, co by měli hráči v kariérách podle vás dělat lépe. Pojďme říct, jak by se měli Lehečka s Menšíkem a Macháčem ideálně vyvíjet dál a co změnit. Třeba Jiří Lehečka v tom zase připomíná vás, měl by se možná víc snažit hrát méně předvídatelně. Co vy na to?
„Jo, určitě. S tímhle souhlasím. Ale hlavně řeknu, že bych nešel do velkých změn. Jirkovi je čtyřiadvacet, což neznamená, že už to má za sebou. Ale je nejdůležitější, aby si pevně vytyčil, co je stavební kámen jeho hry a co u něj bude fungovat fakt dobře. Pak je schopný porazit kohokoliv. Svůj strop má fakt vysoko, takže ať pracuje opravdu jen na silných stránkách a ty slabé ho naučí soupeř, jak se říká. U něj nejsou slabiny takové, aby se kvůli nim neudržel na současné úrovni. A ještě bych v jeho případě rád viděl, aby se ještě víc soustředil sám na sebe. Přijde mi, jak dneska všichni řeší statistiky, tak hledí moc na čísla svého soupeře. A zdá se mi, že se trochu zapomíná na vlastní stránku hráče. Když budete vy ta persona, posune vás to o obrovský kus dál. Na Jirkovi ale vidím, že se o tohle snaží, což je dobře. Že chce být tím, kdo vede zápas a směřuje ho tam, kam on chce jít. To je cesta, aby pak ve velkém zápase při byl těžkém skóre připravený a zvládnul ho.“
Kam by měl podle vás směřovat Jakub Menšík? Od konce antukové sezony se zdá, že stagnuje výsledkově i herně. Jaký z toho máte pocit?
„Nevím, proč se to děje, ale přijde mi, že trochu ustoupil od hry, která ho zdobila. To znamená být agresivní. Když jsem ho viděl v Austrálii, kde porazil Ruuda, byla to nádhera sledovat. Pak přišlo vyhrané Miami. To byl v jeho podání tenis, který musí razit. Ale z nějakého důvodu od něj lehce odstoupil a pak…“
Začal vést zápasy pasivněji.
„Tak jako všechny věci, když to jde dobře, se na sebe začnou nabalovat a sněhová koule se začne zvětšovat, funguje to i naopak. Jakmile odstoupí od toho, co je pro něj dobré, začne být všechno větší problém. Vezměme si třeba jeho forhend. Určitě v něm má slabinu, ale je u něj obrovský rozdíl, když se ho snaží hrát jen na údržbu, anebo když je při něm aktivní. Jakmile je aktivní, je to úder, s kterým taky dělá spoustu bodů a vytváří si převahu. Určitě bych u něj rád viděl, aby se vrátil k tomu, co bylo a šlápnul do toho tímhle směrem, byť mu možná nějaká čísla nebudou vycházet tak, jak je zvyklý. Ale v širším obrázku je tohle směr, kam by se jeho hra měla ubírat.“
Nemáte pocit, že je Menšíkův tenis někdy až moc velká matematika a upozaďuje se přirozený instinkt hráče?
„Jak už jsem říkal, hlavně nezapomínat na svoji stránku a tenis, co chci hrát já. Je perfektní, že mám zanalyzovaného soupeře s pomocí ohromného množství čísel, která dneska fakt naprosto sedí a dá se na nich stavět. Ale nesmíte zapomínat na to, co s tím budete dělat. OK, já nepřicházím na kurt s tím, co hraje soupeř, ale co chci hrát já. A pak teprve využiju znalost, že když mu něco zahraju, on přijde s tímhle úderem. To je pak něco úplně jiného, než když člověk vynechá tu hlavní složku. Těžko se mi to hodnotí, protože v tom nejsem denně, ale jestli něco, je u Kuby potřeba vidět návrat k aktivitě.“
Kde hledat rezervy u Tomáše Macháče?
„Ten se mi fakt strašně složitě hodnotí, hůř než dva předchozí kluci. Jak je takový spontánní přírodňák, tak na něj nejde dát jedna šablona. Ať už já, Kuba nebo Jirka, máme tenis svým způsobem strukturovaný. U Tomáše tohle neplatí. U něj bych možná vypíchnul plánování turnajů, aby to mělo víc hlavu a patu, protože pak víc dokáže využít, co v sobě má. A že tam toho má hodně. Když je nachystaný, je to frajer, co může porážet úplně kohokoliv. Teď jde jen o to najít cestu, že šancí, jak je porazit, budu mít co nejvíc. To je ten cíl. A na to by se měl dívat. Samozřejmě chápu, že ve spoustě případů je to pro kluky lákavý, ale…“
Plynule jste přešel k tématu startů při exhibičních zápasech, kterých třeba Macháč letos při akcích Ultimate Tennis Showdown absolvoval dost. Jak jste tohle lákadlo snadného výdělku řešil během kariéry vy?
„U mě byly dva velké rozdíly. Za prvé za mých časů bylo exhibicí určitě míň, takové možnosti jako dnes nebyly. A za druhé jsem byl od mládí nastavený tak, že jsem se na kariéru snažil dívat jako na obrovsky dlouhodobý projekt. A uvědomoval jsem si, že i když na jednom týdnu exhibice vydělám nějaké easy money, může se to v budoucnu obrátit proti mně. Snažil jsem se extrémně dbát na program a uvědomoval si, že jeden blbě naplánovaný rok mi třeba sebere dvě další sezony. Tahle matematika je naprosto jednoduchá. Chápu, že je to pro kluky lákavý, protože hezkých akcí je dneska spousta, byznys kolem tenisu kvete a říkáte si, proč toho nevyužít. Ale člověk se v tomhle musí hodně kousnout a nastavit si priority. Když kluci nějaké exhibice obětují, udělají si dobrý program a vybudují si pozici kolem desítky, pak už si budou moct vybírat a hlavně jim to daleko dýl vydrží. Ale nejsme v jejich botách. Jsou dospělí a ať se rozhodují tak, jak to sami cítí.“
Vážně se jim do toho nesnažíte ani trochu mluvit?
„V těchhle věcech jsem si nastavil svoji lajnu. Jsem tam pro kluky, oni to vědí, ale nikomu bez jeho zeptání nebudu nic říkat, protože si myslím, že je to určitá slušnost. Tolik času s nimi zase netrávím a celkově by to mohlo být kontraproduktivní. Mám pocit, že k mojí současný pozici tohle prostě nepatří. Kdykoliv za mnou s něčím přijdou ohledně tenisu, budu se jim snažit pomoct a co nejupřímněji jim říct svůj názor. Ale sám od sebe jim do tenisu určitě mluvit nebudu.“
Vy jste asi také neměl rád, když vám někdo dával nevyžádané rady, co?
„Přesně tak. Když jsem si o radu řekl, byl jsem za ni rád. Ale aby kolem mě někdo chodil a něco mi vykládal? Tak si to sice člověk vyslechne, ale říká si, že dotyčný s ním není denně a nemá dostatek informací. I v tomhle se ve vztahu ke klukům řídím vlastní zkušeností.“
