Říkají mu Grande Albert. Inspiruje, bojuje a pomáhá. Kdysi lyžoval a před jednatřiceti lety byl na OH v Sarajevu nejmladším účastníkem. Rok nato ale po pádu ochrnul a věštili mu jen dvacet let života. „Je to už třicet a stále tu jsem,“ žertuje Albert Llovera, jenž se v týmu Bonver Dakar Project stal letos prvním handicapovaným pilotem v historii, který kdy dokončil drsnou Rallye Dakar.
Původně neměl ani startovat. Jenže když se z Bonver Dakar Projektu na poslední chvíli omluvil Robert Szustkowski kvůli zdravotním komplikacím, šéf týmu Tomáš Vrátný v tomto spatřil výzvu. „A do určité míry mi splnil sen,“ uznal Albert Llovera, kvůli jehož ochrnutí spodku těla se sice musel vůz rychle předělávat na ruční řízení a připravovat zvláštní systém, jak ho vyzvednout do kokpitu, nezdolný Andořan však poté psal historii v nejtěžším podniku světa.
Jak velká výzva pro vás byla, jako první handicapovaný dokončit Dakar?
„Ono to samo o sobě není každodenní příležitost řídit takovéhoto mastodonta jako je kamion. Z normální rallye jsem ale zvyklý na asfalt, šotolinu, sníh, zadní pohon, 4x4 a tatrovka mi sama pomohla, abych si na ni zvykl. Nejsem standardní závodník, jsem rychlý v autě i na vozíku a je se mnou sranda. To je asi ten důvod, proč o mě byl nakonec zájem.“ (směje se)
Jaká byla reakce rodiny?
„No, něco v tom stylu: Neskutečné, Alberte. Pro lidi to byla opravdu bomba. Mám totiž i spoustu následovníků a fanoušků na facebooku a sociálních sítích.“
Nezkoušeli vás třeba odradit?
„Ne, oni už mě znají. Berou to a akceptují to, jaký jsem.“
Zřejmě jste pořádný adrenalinový nadšenec…
„Já už jsem víceméně zkusil všechno. Snad jen bezmotorové letadlo bych si chtěl ještě vyzkoušet. Na Novém Zélandu jsem třeba se Sébastienem Loebem skákal z mostu.“
Vzpomenete si ještě na olympiádu, kterou jste v roce 1984 absolvoval?
„Ano, v té době mi bylo sedmnáct let. Nicméně si pamatuji, že když jsme se vraceli z olympiády, říkal jsem svému trenérovi: A na příští olympiádě chci na bednu. On mi však odpověděl, že na té příští se tam ještě nedostanu, ale na té přespříští už jo.“
Jenže pak jste rok na to nešťastně spadl při evropském poháru a ochrnul.
„Stalo se, takový je život. Nesmíte brečet v koutě, ale bojovat.“
Jak bylo těžké se vrátit?
„Měl jsem štěstí, protože jsem kolem sebe měl rodinu a přátele, kteří mě podporovali. To je takový mix, který mě společně s vlastní vůlí přivedl zpět. V tu dobu mi říkali, že budu žít tak už jen dvacet let, ale je to třicet let a jsem pořád tady.“
A navíc stále milujete rychlost. Je to v autě oproti lyžím jiný druh adrenalinu?
„Není v tom takový rozdíl, dobrý lyžař je také dobrým závodníkem. Akorát místo lyží máte pneumatiky, vaše tlumiče jsou vaše kolena a u obou sportů platí, že se nesmíte dívat jen na tu nadcházející zatáčku, ale i na tu, která přijde po ní.“
Kdo vám v rallye imponoval?
„Hlavně Carlos Sainz. Je to člověk, který pracuje podobným stylem jako já. Je svým manažerem, sekretářkou i pilotem. Věří tomu, co dělá, a v mé práci mi strašně moc pomohl. Právě Sainz se mě na Dakaru každý den ptal, jestli něco nepotřebuju a zda je vše v pořádku.“
Cítil jste na Dakaru solidaritu?
„Skutečně to tak bylo. První den to bylo sice ještě trochu rozpačité, ale třetí den už bylo cítit, že jsme jedna parta.“
Dakar je dost náročný i pro zdravé lidi. Jaký byl pro vás?
„Já jsem vlastně absolvoval dva Dakary. Jeden, který všichni sledovali na obrazovkách a v kamionu, a druhý po dojezdu do bivaku. Vyřešit všechny ty každodenní otázky, že jsem měl všude písek, nebo když pršelo… Naštěstí jsem mohl využít podpory týmu, který při mně stál. I když jsem měl asi pět těžkých dní, kdy jsem na tom byl hodně špatně, tak mě z toho tým vytáhl.“
Co tedy byl největší problém?
„Pro mě jsou největším problémem na Dakaru prosezeniny. Zapařeniny z toho, že pořád sedím. Letos však naštěstí nebylo tak teplo jako jiné roky. Jinak po dřívějších ročnících Dakaru jsem strávil dva měsíce v posteli. Tentokrát to naštěstí nebylo nutné.“
Jak jste musel na Dakar cvičit a fyzicky se připravovat?
„Připravoval jsem se celý rok. Měl jsem naplánované čtyři dny tréninku: tři dny na kole, jeden v posilovně. A trénoval jsem s osobním trenérem Miguelem Rodegarem, kterého jsme měli napůl s Cyrilem Despresem (pětinásobný vítěz Dakaru). Takhle už trénujeme deset let.“
I včetně vašeho usazování do kokpitu, jež vaši kolegové nazvali: vztyčování andorské vlajky.
„Za to chci Jaromírovi a Charliemu Gotlibovi poděkovat, že mě v sedm ráno a jedenáct v noci vždy vztyčovali a spouštěli. Oba pro mě byli jako moje třetí ruka.“
Platí nicméně ve vašem případě, že Rallye Dakar je hlavně o hlavě? Nesesypat se?
„Ano. Fyzická příprava je velmi důležitá, ale mít to srovnané v hlavě, to vám pomůže jak na Dakaru, tak i v civilním životě.“
A tam se věnujete čemu?
„Tam mám svůj vlastní obchod s ortopedickými pomůckami, a to nejen pro tělesně postižené, ale i pro sportovce, kteří utrpí nějaké zranění. Dále pořádám přednášky na téma překonávání problémů, týmové práce, které jsou pořádány velkými společnostmi jako je banka Santander. Takže je to velmi dobře placená práce.“
Související články
