Téměř nikdo mu v Istanbulu neřekne jinak než Zapo. Fanoušci Besiktase při jednom utkání vyvěsili transparent s nápisem „Zapotista“, protože jim imponuje jeho bojovný přístup.
A taky ho přezdívají kvůli světlým vlasům „blonďatá bouře“. Pro mnohé byl odchod Tomáše Zápotočného z Udine nelogický krok, ale bývalý kapitán Liberce si své rozhodnutí pochvaluje.
Fanoušci vám říkají „blond storm“ – blonďatá bouře. Jak se vám to poslouchá?
„Jsem tady hodně spokojený, ožil jsem tu. Hned od začátku jsem si tady udělal dobrou pozici a podmanil si fanoušky. Cítím, že mě tady mají rádi. Přece jen je výhoda, když jdete do takového klubu z Itálie než z České republiky. Mají ke mně větší respekt, vědí, že asi něco umím. Hned od prvního zápasu bylo všechno na mé straně.“
V jakém směru?
„Vyhrávali jsme a snad první pět nebo šest zápasů bylo s nulou, což bylo plus. Nechci se chválit, ale i výkony byly dobré.“
Prý si fanoušci potrpí na bojovníky v mužstvu.
„Znáte mě z české ligy, já jsem většinou hrál takhle. Bojuju, jsem agresivní typ, dávám do toho většinou všechno, žádný technik Maradona nejsem. Byl tady za mnou trenér Csaplár, radil mi, jak hrát, jak k tomu přistupovat, ať jsem sebevědomý a diriguju si obranu..“
Na jak dlouho za vámi Josef Csaplár přijel?
„Byl u nás hned na začátku, když jsme hráli první zápasy s Širokim Brijegem v Poháru UEFA a v lize s Konyou. I on měl radost z toho, že jsem se chytil. Začátky jsou nejdůležitější. Strávil tady asi deset dní i s dcerou, napůl dovolená, napůl pracovně. Pro Everton tady sledoval jednoho hráče. Večer jsme se bavívali o fotbale.“
Co konkrétně vám radil?
„Trenér (Csaplár) mi třeba říkal, ať se nebojím zařvat na hráče, kteří jsou tu déle a podobně. Já jsem hráč, který potřebuje mít sebevědomí. U mě je nejdůležitější, když cítím, že mám u trenéra důvěru, než když jsem nějaké páté kolo u vozu. Tu jsem měl, hned nás se Sivim (Tomáš Sivok) zařadili do sestavy.“
Po přestupu z Udine do Besiktase jste otevřeně přiznal, že jedním z hlavních důvodů stěhování jsou výrazně lepší platové podmínky. Nezalitoval jste odchodu do země, ve které drtivá většina českých fotbalistů neuspěla?
„Od první chvíle po příletu jsem věděl, že to byl dobrý krok. Podepsáním smlouvy jsem se zabezpečil. V září mi bylo osmadvacet, člověk musí myslet na zadní vrátka. Myslím, že jsem se tím i uklidnil. A nelituju ani teď. Podle mě jsem udělal dobrý krok.“
O tureckých klubech se říká, že v nich hráči mívají dobré podmínky, ale také problémy s vyplácením mezd.
„Musím říct, že v Besiktasi to není, jsem tady třetí čtvrtý měsíc a zatím jsme všechno dostali včas. Myslím, že u těchto velkých týmů nebudou problémy.“
Na co jste si museli s rodinou po přesunu do Turecka nejvíce zvykat?
„(přemýšlí a manželka Vendula do toho řekne ,na zácpy‘). Je to hrozně veliké město, jezdí tady strašně aut, takže zácpy jsou fakt velké, ale jinak problémy nemáme.“
Jak těžké je naučit se turecky?
„Hodně. Nedá se ničeho chytit jako třeba v angličtině nebo italštině, kde máte podobná slova. Tady je to taková tatarština, z našeho tlumočníka Emreho si děláme legraci a ptáme se ho, co je to za jazyk, jak to mohl někdo vymyslet...“
Právě váš tlumočník říká, že při tréninkovém bagu už počítáte turecky.
„Umím do třiceti. Něco jsem pochytil. Snažím se mluvit před kluky a trenéry. Chce to čas, samozřejmě když jste tu jako Filip Hološko skoro tři roky, je to něco jiného.“
Jaké jsou vztahy v kabině? Čeští fotbalisté obvykle říkají, že v západních klubech není taková parta jako doma. Ke které z těchto variant se blíží Besiktas?
„Musím říct, že k české. Besiktas mi hrozně připomíná Liberec z doby, kdy jsme udělali titul. I proto se tady cítím dobře. Je tady osm cizinců, zbytek Turci. Parta je skvělá i realizační tým.“
Ovšem společné večírky se asi nekonají.
„To ne. Ale byli jsme třeba na oslavě Nobreho narozenin i na pár společných večeřích. Ovšem tak jako v Čechách, že tým vyrazí do baru, to tady není. Většinou hráčů jsou muslimové a oni dodržují svá pravidla (,To ti chybí, že?‘ prohodí manželka).“
V Turecku byste se při nějaké party v baru asi velmi rychle objevili v médiích, tady jsou hráčům novináři prakticky neustále v patách.
„Je fakt, že když jsme vycházeli z těch narozenin, hned nás dva fotografové vyfotili. Tomu neutečete. Ale byli jsme v pořádku, takže žádný problém. Hráči v Česku by to měli těžší, kdyby na ně takhle číhali (usmívá se). Nevím, jestli to volají ti číšníci, ale musím říct, že když někde jsme, čekají tam dva tři fotografové. Hlídají nás.“
Dokud se daří, turecký fanoušek by hráčům snesl i modré z nebe. Jenže když nejsou výsledky, umí dát svou zlobu rychle a pěkně ostře najevo. Už jste to zažil?
„Když jsme vypadli z Poháru UEFA v Charkově, tak byli hodně naštvaní, čekali na nás i na letišti. Procházeli jsme halou a oni nám tleskají, ptal jsem se proč, tak mi někdo vysvětlil, že to je ironicky. A některým spoluhráčům i nadávali. Další domácí zápas pak zůstali prvních deset minut zticha, ale potom to rozjeli a vydrželi až do konce. Byla to taková jejich forma protestu.“
A co když hrajete venku, musí vás třeba v hotelu před utkáním hlídat policie?
„Vždycky tam je policie. Když jsme teď byli na Kayserisporu, hlídali celý komplex vojáci se samopaly. Nikdo se dovnitř nedostane, většinou je celý hotel pronajatý pro nás. Ale vzpomínám si, že když jsme otočili v Antalyi zápas z 0:2 na 3:2, tak jejich fanoušci házeli na náš autobus kameny. Jinak jsem tady žádné extrémy zatím nepoznal. V pátek jsem se před naším zápasem díval na sestřihy ze zápasů Fenerbahce a Galatasaray. Fenerbahce vyhrálo venku 2:1 a tam létaly sedačky, plastové láhve, to bylo strašné. Uvidíme, jestli tohle někdy zažijeme.“
Na dresu nosíte zkratku jména – Zapo. Jak to vzniklo?
„Chtěl jsem prostě něco změnit. I v tomhle mi poradil trenér Csaplár. Zní to trochu drsněji (směje se), je to údernější. A rychleji se to zapamatuje, než Zápotočný, což je dlouhé jméno, které mi noviny i televize komolily. Chytlo se to rychle, takže, když vyvolávají moje jméno, křičí Zapo.“
