+
Nenechte si ujít nejnovější
zprávy ze světa sportu.
Sledujte nás na Facebooku
a dozvíte se vše jako první.
Michal Petrák
13. března 2010 • 17:15

Huňa: V New Yorku jsem viděl plno lidí brečet

TOP VIDEA
Vrba o Bakošovi: Uplatnil svoje zkušenosti a hodně nám pomohl Vrba o Bakošovi: Uplatnil svoje zkušenosti a hodně nám pomohl
MOJE JEDENÁCTKA: Sestava z Prahy a Plzně. Tetour splnil přání Podanému MOJE JEDENÁCTKA: Sestava z Prahy a Plzně. Tetour splnil přání Podanému
VŠECHNA VIDEA ZDE

Jen těžko byste ve fotbalové lize hledali borce se zajímavějšími zkušenostmi ze zahraničí. Příbramský kapitán Daniel Huňa je však nesbíral na trávníku, nýbrž pod stropy kostelů v Chicagu a v přírodě Britské Kolumbie. Americe si vydělával jako malíř, v dětství chodil do indiánské školy ve Vancouveru. Může se někdo divit, že v únoru kývl bez rozmýšlení na nabídku čínského týmu, která však nakonec nevyšla?



Jak se k vám vlastně exotická nabídka ze Šanghaje dostala?
„Ono to bylo docela narychlo. Někdy ve středu mi volal můj manažer, že bych měl letět do Španělska, kde je na soustředění jeden čínský klub, který má o mě zájem. Nakonec se to uskutečnilo tak rychle, že jsem letěl ještě ten večer přes Brusel.“

Hned jste se zapojil do tréninků?
„Měli jsme nějaký modelový zápas, jen mezi sebou. V něm jsem odehrál jeden poločas a pak ještě nějakých deset minut.“

Bylo by těžké rozhodnout se ze dne na den, jestli odejdete do Číny?
„Bylo to opravdu moc narychlo. Mám tady rodinu, ale člověk chce ještě něco dokázat a něco si vydělat, pro mě to byla výzva. I když to je Čína, říkal jsem si, že to můžu zkusit. Nevyšlo to, nic se neděje. Jedu dál, něco může přijít v létě.“

Měl jste čas alespoň něco si zjistit ještě předtím, než jste na soustředění odjel? „Vůbec. Nic jsem o tom nevěděl. Vlastně ani to, do jakého týmu jedu. Pořádně to nevím ani teď. Slyšel jsem tolik názvů... Mám to napsané v mobilu, ale jeden den mi říkali, že to je Šanghaj, druhý den zase něco jiného. Byl jsem z toho dost zmatený. Rodina už tak nějak počítala s tím, že bych tam mohl jet, že budu nějakou dobu od ní. Ale nedohodli se s Příbramí – a když z toho sešlo, jsem rád, že jsem zase zpátky doma.“

Martin Csech proti Danielu HuňoviMartin Csech proti Danielu Huňovi


Je pro vás takové rozhodnutí sebrat se a někam odjet jednodušší díky tomu, že jste jako dítě žil v Kanadě a potom v USA?
„Asi ano. Já se toho nebojím. Odcestoval bych kamkoli, malý ještě nechodí ani do školy, tak by teď byla pravá chvíle někam odjet a snažit se ještě něco vydělat. Nevadila by mi ani exotická angažmá. Mám v hlavě třeba i to, že bych se vrátil do Států do nějakého lepšího klubu, než v jakých jsem působil. Amerika se mi líbila, když jsem tam byl, takže by to nebyl problém.“

Jaký byl váš život v Americe, když jste tam pracoval jako malíř pokojů?
„No, jel jsem tam hlavně kvůli tomu, abych si něco vydělal. Věděl jsem, že se vrátím zpátky, protože tehdy moje přítelkyně, dnes manželka, měla problém dostat vízum. Otáčel jsem v ruce každý dolar, hodně jsem si rozmýšlel, když jsem si mohl něco koupit. Chtěl jsem si opravdu za každou cenu něco vydělat a zařídit si v Česku bydlení.“

Opravdu jste si až tak utrhával od pusy?
„Ne, to zas ne. Měl jsem velmi dobrou práci, dělal jsem pro jednu americkou firmu. Vydělal jsem si slušné peníze. K jídlu jsem si koupil, cokoli jsem chtěl. Šel jsem do posilovny, když se mi chtělo, nebo do kina. Ale zase jsem neměl moc času. Ani chuť utrácet za výlet třeba do Vegas nebo Miami. V tomhle stylu jsem si neužíval, ale zase nějak drasticky jsem se neomezoval.“

Co jste tedy z Ameriky poznal?
„Celé Chicago i okolí, to jsem projel. Chvíli jsem působil i v rezervě Chicaga Fire, s nimi jsme jeli i na nějaké mezistátní výjezdy. Jakmile bylo v neděli nějaké volno a nebyl ani fotbal, jezdili jsme na nějaké výlety za kamarády.“

Nikde dál od Chicaga jste nebyl?
„Ne. Na jednu stranu mě to mrzí, mohl jsem něco vidět, na druhou stranu vím, že jsem si vydělal na byt a zařídil se tady v Česku. Ani mě to cestování tehdy tolik nelákalo. Byl jsem v New Yorku s týmem, podíval jsem se na World Trade Center krátce po tom neštěstí, co se stalo. Moc hezký pohled to nebyl, všechno to bylo dost ošklivé.“

Jak to na vás zapůsobilo?
„Hrůza. Byla tam obrovská jáma a takový železný kříž, který tam zůstal z konstrukce. Všechny baráky kolem zakryté, různé nápisy, lidé tam pokládali kytky. Plno lidí jsem viděl brečet. Když se to stalo, zrovna jsem pracoval v centru Chicaga. To bylo úplně vyklizené. Atmosféra po tomhle neštěstí byla všude úplně hrozná. Čtyři dny jsme ani nechodili do práce, jenom jsme od rána do večera koukali na televizi, co se to stalo. Až po nějaké době začala celá Amerika zase fungovat.“

Jak jste se vůbec dostal k tomu, že jste dělal malíře pokojů? Vystudoval jste přece sportovní podnikatelskou školu.
„Tady to s prací není jednoduché. Aby si člověk našel nějakou dobrou, potřebuje vysokoškolské vzdělání. Navíc jsem se hodně věnoval fotbalu, takže jsem nechtěl práci, která by mi zasahovala do tréninku. I když jsem hrál krajský přebor, fotbal byl na prvním místě. Pak přišla doba, kdy jsem měl zranění, zadrátovanou pusu. Hodně jsem zhubl, měl jsem období, kdy mi to v životě moc nešlo. Přítelkyně mi říkala, že by mi prospělo, kdybych odjel a přišel na jiné myšlenky.“

Daniel HuňaDaniel Huňa


Tak jste se sebral a odletěl?
„Ano, letěl jsem tam za rodiči. Ti to docela uvítali, protože otec je profesionální malíř pokojů a měl dobrou nabídku od jedné americké firmy, jenže neuměl pořádně anglicky. Já ano, tak jsme to dali dohromady. Akorát jsem se tam musel naučit řemeslo.“ (usmívá se)

Takže jste se za pochodu učil malovat pokoje?
„Tak. Začátky byly těžké. Nejdřív jsem dělal takové věci, jako že jsem musel všechno připravit, uklidit, zakrýt a zatejpovat tu místnost, oškrábat zeď... Takové obtížnější práce. Časem jsem se naučil i to ostatní, pak jsem si troufl na všechno. Ale otec byl v tomhle opravdu výborný. Mamča pracovala s námi, je to šikovná ženská, tak dělala takové detailní věci. Rozuměli jsme si, bylo to dobré.“

Malovali jste hlavně kostely. To bylo asi dost obtížné, že?
„Byli jsme zaměření hlavně na kostely. Taky restaurace... Kostely byly náročné v tom, že člověk musel stavět vysoké lešení, byl ve výšce. Pracovali jsme s různými zvedacími rameny, jeřáby a podobně. Ale člověk měl před sebou vidinu dolaru, tak i zariskoval.“

Dělali jste v kostelech i nějaké složité fresky? Co bylo nejnáročnější?
„No, víte co... Mě ta práce pak začala i bavit. Když vidíte v kostele výsledek, je to hezké. Nejhorší je ale příprava, malování pak už je jednoduché. Postavit lešení, všechno uklidit, přikrýt. Nesmí tam být ani kapka, na to jsou strašně hákliví. Škrábání stěn bylo těžké, všude se prášilo. To ostatní už je čistá práce.“

Dovedete si po tom všem lépe představit, jak Michelangelo maloval Sixtinskou kapli?
(směje se) „Takové práce jsme neměli. Oni tam v kostelech nemají malby, fresky, spíš jen velké plochy. Ale nebál bych se toho. Opravu fresky bych zvládl. Nikdy jsem to nedělal, ale kreslit umím. Kdyby na to přišlo, pustil bych se do toho.“

Stane se vám, že jdete teď v Česku do kostela a zkoumáte, jak jsou udělané fresky?
„To koukám, ale tady jsou kostely opravdu úplně jiné. Samá socha, malba, obraz. Tam je to úplně holé, akorát oltář s velkým křížem. Zdejší kostely jsou hezčí, barevnější. Jsem věřící, chodím do kostela a cítím se tam dobře, takže tohle sleduju. Vždycky si prohlédnu, jak je to udělané, třeba příběh Ježíše... Ale zase že bych dopodrobna zkoumal, jakou technologií to dělali, to ne.“

Jak jste si v Americe našel čas na fotbal?
„To bylo těžké. Člověk dělal od rána do osmi večer, pak musel přejet nějaký kus na trénink. Tam jsou všude dálnice, dlouhé cesty, zácpy. Na trénink jsem přijel kolem deváté, trval hodinu a do půlnoci jsem cestoval domů. Rychle se vykoupat, zalehnout a v šest vstávat do práce. Člověk si moc neodpočinul. Ale já jsem fotbal odjakživa miloval, tohle byla pro mě jediná zábava. Rodiče mi fandili, když jsme spolu pracovali, vždycky jsme věděli, že si v neděli uděláme všichni volno, abych mohl jet na zápas a oni se mnou – fandit mi.“

Daniel Huňa v dresu Příbrami.Daniel Huňa v dresu Příbrami.
Jakou úroveň měly tréninky a zápasy? Vy jste přece hrál za amatérské týmy evropských přistěhovalců.
„Když jsem tam přišel, nastoupil jsem do českého týmu, který se jmenoval Sparta Chicago. Byla to taková nižší soutěž. Během půl roku si mě všimly polské týmy, které hrály nejvyšší neregistrovanou ligu. Tam už mi něco nabídli, pak bylo nabídek víc a člověk si mohl aspoň trochu vybrat podle toho, kde mu třeba dali víc peněz. A úroveň? Přirovnal bych to asi k naší divizi.“

Jak jste trénovali?
„V parku. Na zápasy jsme pronajímali stadion u nějaké college, vysoké školy. Na to, abychom to pronajímali na tréninky, jsme neměli peníze. Takže jsme sehnali nějaký park, postavili jsme si brány z oblečení, udělali nějaké běžecké cvičení... Bylo to těžké, ale člověk měl aspoň nějakou zábavu. A těšili jsme se na neděli – po zápase jsme vždycky udělali piknik, dali jsme si pivo a barbecue.“

Myslel jste si tam, že byste si někdy mohl vydělávat fotbalem?
„Za rezervu Chicago Fire jsem odehrál jeden zápas, který nebyl špatný, ale bylo to komplikované. Za rezervu hrají kluci z college, připravují je do profesionálních týmů. A já jsem asi neměl úplně všechny papíry, které bych měl mít, takže bych se do profesionálního klubu nejspíš nedostal. Radši jsem se vrátil do polských týmů, kde mi dávali aspoň tři stovky za zápas.“

Ještě jako kluk jste žil v Kanadě, ve Vancouveru. Jak jste si užil nedávnou zimní olympiádu?
„Sledoval jsem ji. A poznával jsem to. Vždycky jsem říkal malému a Léně: Hele, hele, tady jsem byl! To je park, kde je velké akvárium... Hodně jsem zavzpomínal, moc by mě lákalo jet se tam ještě jednou podívat. Procestoval jsem hodně zemí, ale British Columbia je nejkrásnější ze všech. Co tam člověk vidí za přírodu, medvědy, lososy... Já jsem tam dvakrát viděl medvěda kousek od sebe, takové zážitky tady má člověk jen v zoologické. Každému bych radil jet tam na dovolenou.“

Vy jste tam byl jako dítě. Měl jste šanci poznat okolí Vancouveru?
„No, bylo mi deset let a žili jsme tam dva roky. Rodiče dělali všechno pro to, abych si to užil. Bylo to takové narychlo. Až v letadle mi řekli, že jedeme do Kanady, a až po měsíci, co jsme tam byli, mi řekli, že tam budeme bydlet. Do té doby jsem si myslel, že to jsou jenom prázdniny. Bylo to těžké, protože mě posadili do školy, kde nikdo neuměl česky. Bylo tam pár Poláků, ale těm jsem taky nerozuměl. Tři měsíce jsem chodil do školy, pak byly prázdniny. Tak jsem dva měsíce lítal ven s kanadskými kluky a tam jsem se naučil perfektně anglicky. Z té doby mám obrovské zážitky, mnohem větší než z Ameriky.“

Proč jste se vystěhovali do Kanady až po revoluci?
„Naši tam chtěli emigrovat, zůstat tam. Ale měli to těžké v tom, že museli pořád lítat po úřadech. A otec jednoho dne řekl, že toho má dost, že poletíme zpátky.“

Do jaké školy jste chodil?
„Do indiánské. Tam je jich plno, my jsme bydleli zrovna v jejich čtvrti, tak jsem chodil s nimi.“

Poznal jste jejich kulturu?
„Jo, kosatky, totemy, to tam bylo pořád. Hodně jsem s nimi kamarádil, navštěvoval jsem je. Pořád měli vyřezávané věci, v jednom kuse hráli lakros a hokej. Vancouver Canucks, to byla jejich největší zábava. Hrával jsem tam i náš fotbal, soccer, ale ten na škole vůbec populární nebyl.“

Martin Csech proti Danielu Huňovi
Martin Csech proti Danielu Huňovi

Témata:  sport, fotbal, Huňa
 

Dejte nám like a sledujte nás!

.
instagram







Klasická verze
Mobilní verze