V devatenácti měl těžké zranění. Lékaři mu nedávali moc nadějí, že si ještě zakope. Benjamin Vomáčka se však vzepřel. Zpět se dostával pomalu, na sedm let se „ukryl“ na Slovensku. Dnes se jednatřicetiletý stoper představí v sestavě českého mistra proti Mladé Boleslavi.
„Na Slovensku jsem byl opravdu dlouho, skoro půlku kariéry. Je zvláštní, že jsem se dostal do klubu, jako je Slavia, až ve chvíli, kdy se kariéra pomalu blíží ke konci,“ zamýšlí se Vomáčka, který přišel v létě ze Žiliny. V mužstvu červenobílých by měl nahradit Ericha Brabce, jenž v Edenu skončil.
Benjamin Vomáčka • Foto Jaroslav Legner SPORT
Nepřišlo vám, že se na vás na Slovensku zapomnělo?
„Určitě. Slovenská liga je v Česku hrozně podceňovaná. Není vůbec sledovaná a lidi si navíc myslí, že je dost špatná. Ale tak to není. Ovšem souhlasím s tím, že se na mě zapomnělo. Pomohly mi až vzájemné zápasy se Slavií a Libercem v posledních sezonách.“
Dostal jste se díky nim více do povědomí?
„Řekl bych, že ano. Ukázal jsem se českému publiku, zviditelnil jsem se a udělal si v Česku znova trochu jméno.“
Neuvažoval jste o tom, že zůstanete na Slovensku žít natrvalo?
„Takové tendence mám stále. Našel jsem si tam partnerku. Mám to nyní doma československé. Ovšem nic neplánuju, mám zázemí i v Liberci, takže uvidíme, jak se to vyvine. Ovšem dokážu si představit, že bych žil i v Žilině.“
Naučil jste se mluvit plynně slovensky?
„Viem po slovensky, ale ja som hovoril po česky i na Slovensku. Takže vidíte, slovensky umím, za těch sedm let se naučíte výborně. Možná, že to nebude spisovné, ale zvládnu to v pohodě. Do novin a do televize jsem na Slovensku raději mluvil česky, i když mi nějaké slovíčko uniklo, když jsem řekl třeba lopta, místo balon. Na Slovensku mám i nejlepšího kamaráda Mariana Borbélyho. My už si říkáme bratři. Já jsem český brat a on je slovenský brat.“
Pomohlo vám Slovensko fotbalově?
„Určitě, ale musí se to vzít postupně. V sedmnácti mě do prvního týmu Liberce vytáhl pan Petržela. Tam jsem začal hrát. Pak přišlo vážné zranění. Ve dvaceti letech jsem najednou na rok přestal hrát. To mě dost poznamenalo. Byl jsem v mládežnických reprezentacích, najednou jsem vypadl ze všeho.“
Měl jste zlomenou nohu, že?
„Ano, měl jsem přelomenou holeň, stalo se mi to při zápase v Krči ve třetí lize. V noze jsem měl hřeb a čtyři šrouby. Tři měsíce jsem na to nemohl vůbec došlápnout.“
Vypadalo to, že skončíte s fotbalem?
„Myšlenky jsem měl všelijaké. Když jsem ležel v nemocnici v Krči se zdrátovanou nohou a doktoři kroutili hlavou a říkali, že na fotbal to nevypadá, tak co si o tom máte myslet? Nikdy mě nenapadlo, že bych s fotbalem skončil, dělal jsem ho od pěti let, ale nevypadalo to moc dobře. Ovšem vždycky tam byl červíček, že fotbal hrát budu. Věřil jsem tomu.“
Jak jste se ze zranění vylízal?
„Začal jsem sám individuálně trénovat. Když jsem ještě nemohl chodit, trénovali jsme s tátou hlavičky tak, že jsem seděl na křesle, on mi míč házel na hlavu a já jsem se do něj trefoval. Nemohl jsem ani chodit, měl jsem jen berle. Pak jsem měl obrovskou radost, když jsem najednou mohl chodit, pak jsem byl zase šťastný, že jsem začal plavat. Byl to postupný návrat.“
Stálo to hodně psychických sil?
„To ano, ovšem člověk si pak fotbalu víc váží a je šťastný, že ho vůbec může dělat. Možná že když jsem byl mladý, tak jsem si to vůbec nepřipouštěl, že něco takového může přijít. Najednou, z minuty na minutu, jsem o všechno málem přišel.“
V Liberci vás prý po zranění odkopli?
„Mně tam končila smlouva a před zraněním jsme jednali o nové. Pak se mi to stalo a oni mi řekli, že mi smlouvu neprodlouží. Že až se uzdravím, že se můžu přijít ukázat a že to můžu zkusit v béčku a že se uvidí.“
Kdo vám tedy v té době hradil léčbu?
„Platila mě normálně sociálka. Když jsem byl zraněný, byl jsem vlastně práce neschopný, takže z toho jsem měl nějaké dávky. Něco přišlo z pojistky, navíc jsem bydlel u rodičů, kteří mi v návratu pomáhali.“
Když jste se uzdravil, ujal se vás znovu trenér Petržela?
„Koupil mě do Bohemky už ve chvíli, když jsem ještě nebyl fit. Děkuji mu za to, že si na mě podruhé vzpomněl.“
Pan Petržela o vás mluví jako o svém dítěti, co vy na to?
„Je to hezké. On mi totiž v životě pomohl už dvakrát. Vytáhl mě mezi chlapy v Liberci a pak i v Bohemce. Dá se říct, že je to můj osudový kouč. Bůhví, co by bylo, kdyby mě tehdy nepomohl v Bohemce. Třeba bych nebyl ani tady ve Slavii. Pan Petržela na mě dohlížel i během rekonvalescence, když jsem ještě nebyl hráčem Bohemky. Vždycky jsem za ním chodil na kontrolu, aby dohlížel, jestli to dělám dobře nebo špatně. A on mi řekl, že mám přidat, a ptal se, co jsem zase jedl. To mě drželo, věděl jsem že se mám kam vrátit. Řekl mi, že až se uzdravím, počítá se mnou. Ale i tak to bylo strašně těžké se vrátit.“
Benjamin Vomáčka • Foto Jaroslav Legner SPORT
V čem třeba?
„Když jsem přišel na první trénink, tak jsem neuměl ani přihrát na dva metry. Byly časy, kdy jsem toho chtěl nechat, kdy jsem si říkal, že už to nezvládnu, padla na mě deka. Trápil jsem se, nešlo mi nic, šel jsem do třetí ligy do Semic, což byla farma Bohemky, a nešlo mi to ani tam. Když už mi nešla ani třetí liga, tak jsem říkal, že už to nemá smysl vůbec.“
To jste na tom byl skutečně tak špatně?
„Ano. Všechno, co jsem uměl, bylo pryč. Úplně. Bylo to hrozné. Vůbec jsem neuměl přihrát, orientace na hřišti žádná. Vůbec jsem nevěděl, kde mám běhat. Pohyb po hřišti je navíc jiný, než běhat v lese. Takže jsem k tomu všemu byl ještě unavený. No hrůza. Pak se to však nějak zlomilo. Když jsem nastoupil v dresu Bohemky poprvé v základu, bylo to neskutečně krásné. A to, že jsem tady ve Slavii, to je jako zázrak. Jako sen. Pomohlo mi hodně i Slovensko, v Žilině jsme hráli pravidelně poháry, bojovali každý rok o titul, tlak tam byl pořád jako prase.“
Ve Slavii máte nahradit Ericha Brabce, počítáte s tím, že na vás budou fanoušci přísnější?
„Jsem na to připravený. Ale důležitá bude hra celého týmu. Fotbal hraje jedenáct lidí a bude záležet na nás všech, jestli splníme naše cíle. Nezáleží na tom, jestli tam bude hrát Vomáčka, nebo někdo jiný. Je možné, že nás budou s Erichem srovnávat, jenže s tím nic neudělám.“
V roce 2007 jste v dresu Žiliny svým neproměněným pokutovým kopem v rozstřelu 2. předkola Ligy mistrů zajistil Slavii miliony. Ta se totiž posléze dostala do hlavní fáze soutěže. Uvědomujete si to?
„Vzpomněl jsem si na to hned, když jsem přestupoval do Slavie. Ta penalta byla nepříjemná chvilka. Nedal jsem a bylo mi jasné, že pro nás již na začátku sezony končí evropské poháry. Bylo to hodně smutné, i když teď se tomu s klukama ve Slavii i zasmějeme.“
Takže vám to připomínají?
„Určitě. Kluci mi poděkovali, že jsem to tenkrát nedal. (směje se) A když se nad tím zamyslím, kdybych tenkrát dal, tak bych tady třeba nebyl. Ale vážně, tehdy to bylo hodně nepříjemné a ještě i dlouho po tom. Nyní už si z toho ale srandu udělat umím. Se Zdendou Štrbou, který kopl penaltu podobně, vlastně ještě výš než já, jsme si říkali, že Vaňous nám ty penalty nechytil, že jsme byli jediní dva, které nevychytal.“ (znovu se rozesměje)
