Patří do generace, která o sobě dala poprvé hodně vědět na stříbrném EURO devatenáctek v roce 2011. „Byl to první krok do dospělého fotbalu,“ vzpomíná záložník Jiří Skalák. Tenkrát patřil Spartě, teď se s Brightonem chystá na svoji první sezonu v Premier League. Když měl na soustředění v Rakousku po večerech čas, na dálku sledoval cestu svých nástupců, kteří smolně vypadli v semifinále s Anglií po gólu z 93. minuty. „Umím si představit, jak jim bylo,“ říká Skalák.
Úspěšný ročník 1992, s kterým Skalák kdysi válel už ve Spartě, se ve velkém fotbale neztratil. Pavel Kadeřábek, Jakub Brabec či Ladislav Krejčí se po devatenáctkách předloni sešli na domácím mistrovství Evropy do 21 let a teď jim trenér Karel Jarolím posílá pozvánky do reprezentačního áčka. „Dobré předpoklady mají i kluci z úspěšné devatenáctky. Semifinále EURO není málo,“ vykládá Skalák.
Co říkáte na hořké vyřazení devatenáctky? Celý zápas s favorizovanou Anglií držela krok, místy byla dokonce lepší.
„Je to strašný. Vím, co kluci cítí: i naše devatenáctka na EURO schytala gól na poslední chvíli. Do prodloužení finále se Španělskem jsme šli za stavu 1:1, ale prohráli jsme 2:3. Ztratit zápas po takovém průběhu je škoda, tenkrát i teď. Klukům jsem věřil, říkal jsem si, že třeba na penalty by mohli Anglii porazit.“
Abyste si mohl dobírat anglické spoluhráče?
„To taky. (usmívá se) Ale hlavně kvůli klukům samotným, na takové věci se vzpomíná celý život. Přál jsem jim, aby si zahráli finále jako my před šesti lety. Škoda, že to nakonec nevyšlo.“
Mimochodem, našel jste nějakou paralelu mezi vaší a současnou devatenáctkou?
„To bylo vidět na první pohled: obě mužstva sázela na týmové pojetí a bojovnost. Takhle je to u nás ve všech kategoriích, velkých individualit moc nemáme. Persony typu Tomáš Rosický jsou spíš výjimky. Takže musíme hrát to, na co máme, a převážně takticky.“
Je EURO devatenáctek ještě takový dětský turnaj, nebo už jde o dospělý fotbal?
„Já říkám, že je to odrazový můstek do dospělého fotbalu. Ale těžko se mi hledá souvislost mezi mistrovstvím Evropy devatenáctek a mojí pozdější kariérou. Myslím, že mi víc pomohlo EURO jednadvacítek v Česku a pak reprezentační áčko.“
Co z toho vyplývá?
„Že po mistrovství Evropy devatenáctek je cesta každého hráče ještě zatraceně dlouhá. Každý si musí vybrat svoji cestu, které bezmezně věří. Třeba my jsme tenkrát ve Spartě nemohli všichni přejít do áčka, kde byla obrovská konkurence: Řepka, Sionko a tak dále. Takže jsem šel hostovat do Ružomberoku a pak do tří českých klubů.“
Chápu, nechtěl jste vysedávat mezi náhradníky.
„Přesně tak, to ještě nikomu nepomohlo. Angažmá v top klubu fotbalistu taky rozvíjí, ale když nehrajete pravidelně, není to ono. Nejvíc zkušeností nasbíráte za 90 minut na place nebo aspoň jako hráč základu.“
Mluvil jste o tom, že si každý musí vybrat svoji cestu. Ale zvládnou to v devatenácti letech úplně všichni?
„Jestli chcete něco dokázat, měli byste na to být připravení. S tím souvisí i nastavení hlavy, kde byste to měli mít v devatenácti srovnané. Záleží, co chcete a co jste tomu schopní obětovat: třeba jít hrát někam daleko od rodiny nebo na sobě makat i po tréninku.“
Abychom se vrátili k devatenáctkám: může podle vás tahle generace zazářit i ve velkém fotbale?
„Předpoklady pro to kluci mají. Ale pozor, jeden povedený turnaj vám pohádkovou kariéru nezaručí. Často záleží na detailech: kolik dostanete prostoru a tak. Kluci to mají ve svých rukách, teď už je to jen na nich. Třeba to dotáhnou tak daleko jako my.“
