Může si říkat, že alespoň částečně dosáhl toho, co on. Vždyť jako jediný z Čechů po Josefu Masopustovi získal Zlatý míč. Pavel Nedvěd, bývalý skvělý záložník, se však se zesnulou legendou ani trochu nesrovnává. „Byl to náš nejlepší český fotbalista všech dob,“ říká s úctou. „A taky vzor – jako hráč i člověk.“
Zpráva o úmrtí slavné fotbalové osobnosti zastihla Pavla Nedvěda v Itálii, kde žije. A nejen na Apeninském poloostrově jeden z ředitelů Juventusu Turín poznal, jakou úctu Masopustovi projevují. „Když jsem vyhrál Zlatý míč, všichni říkali: Jó, vy už ho máte. A vyslovovali jméno Pepíka Masopusta,“ vzpomíná.
To stejné platilo při debatách s lidmi z turínského velkoklubu. „Vždycky o něm mluvili s velkým uznáním a kýváním hlavou i rukama, jak to v Itálii dělají. Z toho poznáte, jak moc si ho vážili,“ usmívá se Nedvěd.
Sám jako malý kluk hltal knížku s Masopustovým příběhem. I příhodu, jak na mistrovství světa 1962 nechal Brazilce Pelého, který se trápil na hřišti zraněný, gentlemansky odehrát míč. Sám snil o vlastních úspěších, ale nikoli tak zářivých, jakých dosáhl jeho předchůdce. S vrcholem v podobně Zlatého míče. „Nikdy jsem nepomyslel na to, že bych mohl být vedle něho,“ tvrdí.
Byť mezi nimi byl velký generační rozdíl, jako začínající hráč Nedvěd k finalistovi mistrovství světa vzhlížel. Ostatně, také on si zahrál za pražskou Duklu, s níž byla spjata Masopustova nejlepší hráčská léta. „Pro mě i pro nás všechny to byl velký vzor. Vzor fotbalového umění i skromnosti a přátelství,“ netají Nedvěd respekt.
