Z Brna-Bohunic se vyšvihl až do reprezentace, do bundesligy a k belgickému titulu s Anderlechtem. Na první ligovou trefu ale Jan Polák ani přes hromadu jiných zážitků nezapomene. „Stál jsem mezi šestnáctkou a polovinou hřiště a dostal balon. Udělal jsem s ním pár kroků a někdo za mnou, myslím, že to byl Zdeněk Cihlář, zakřičel, ať zkusím vystřelit. A tečovaná střela zapadla do branky Sparty,“ vzpomíná brněnský záložník. „Ještě teď z toho mám husí kůži.“
„S fotbalem jsem začínal v Brně – Bohunicích, kde jsme bydleli. Přivedl mě k němu táta. Hrával jsem hlavně vepředu, kam jsem se i tlačil. Pamatuji si, že jsem dával docela hodně gólů, což v současnosti sice příliš nepotvrzuji, ale zpočátku to tak bylo.
Cesta do ligy byla poměrně rychlá. Vychodil jsem základní školu a byl jsem asi rok a půl v dorostu. Kategoriemi jsem se posouval výš a výš a během dalšího roku a půl jsem se dostal do B-mužstva. V něm jsem hrál také něco přes rok a najednou mi bylo sedmnáct let a objevil jsem se v áčku. Bylo to docela rychlé. V patnácti letech vyjdete ze základní školy a za dva až tři roky už hrajete v ligovém mužstvu. Vzpomínám na to velice rád.
Můj první ligový zápas se odehrál v Drnovicích. Prohráli jsme 0:4 a já nastoupil na poločas. Bylo hrozné počasí, silně sněžilo. Sice jsme prohráli, ale za ten start můžu být trenérovi Večeřovi vděčný.
První ligový gól jsem vstřelil Spartě. Bylo to v roce 1999, když jsme hráli ještě Za Lužánkami, kam bychom se chtěli všichni vrátit. Pokud si dobře vzpomínám, gólu předcházel faul na půlce hřiště. Dřív se to nerozehrávalo nakrátko, ale kopalo rovnou do šestnáctky. Myslím, že většina kluků byla právě v šestnáctce. Já stál mezi šestnáctkou a polovinou hřiště a dostal jsem balon. Udělal jsem s ním pár kroků a někdo za mnou, myslím, že to byl Zdeněk Cihlář, zakřičel, ať zkusím vystřelit. Vystřelil jsem a tečovaná střela zapadla do branky. Ještě teď z toho mám husí kůži.
Z ciziny za těch 11 let si vybavuju dvě trefy. Když jsme v roce 2007 vyhráli s Norimberkem německý pohár, v jednom z předchozích kol došlo k rozstřelu, kde jsem proměnil penaltu. Ta byla velmi důležitá. Potom v poslední sezoně v domácím zápase proti Heidenheimu, kde to bylo až do 88. minuty 2:2, se mi podařilo dát rozhodující gól na 3:2.
Národní tým, to je sen každého kluka, který do profesionálního sportu vstoupí. Kromě touhy zkusit zahraniční angažmá není v kariéře nic většího, než se dostat do reprezentace. Mně se to splnilo a prožil jsem tam krásné roky. Jezdit po světě a reprezentovat pro mě znamenalo všechno. Můj první reprezentační gól padl ve Slovinsku. Byl jsem povolaný po delší době, vydařilo se mi to a dodalo sebevědomí.
Že jsem se stal v 18 letech a 45 dnech nejmladším debutantem v české reprezentaci? Byl to zápas v Polsku a pořád z toho mám husí kůži. Stále mám v hlavě, jak lidi skandovali moje jméno. Je to legrační. V ten moment vám to nepřijde, ale když si to zpětně uvědomíte, je to neuvěřitelné.
Když vezmu kariéru zpětně, cením si určitě dvou turnajů s jednadvacítkou - prvního na Slovensku, kde jsme získali stříbro, a pak vítězství na mistrovství Evropy ve Švýcarsku. Dále jsou to německý pohár s Norimberkem a belgický titul s Anderlechtem.
Gól pro mě znamená euforii, oslavu, úlevu, ale někdy i povzbuzení, když se snažíte něco dohnat. Fotbal pro mě znamená život. Je pro mě vším. Samozřejmě je tu rodina a vše okolo, takže si hodnoty trochu přeberete. Ale vydal jsem se cestou, kde jsem chtěl něčeho docílit. Myslím, že se mi něco podařilo, a jsem za to velmi vděčný.“
