Slyší to všude okolo sebe: „Jsi dobrý. Potřebujeme tě. Jsi naše budoucnost.“ Na první zápas sezony ale dostal útočník Martin Nečas od Caroliny volno. „Mám radost, že kluci vyhráli. Na mně je, abych dál makal a o šanci si řekl,“ plánuje osmnáctiletý útočník a dvanáctka posledního draftu. V rozhovoru pro deník Sport líčil, jak vypadá jeho společné bydlení s dalším teenagerem z Finska. A mimochodem, kdybyste chtěli změřit, jak touží nastoupit v NHL, praskne vám stupnice.
To byl biják. Carolina, kde měli v minulé sezoně problémy s nezájmem svých fans, první zápas s Minnesotou vyprodala. O vedení 4:3 přišla 0,3 sekundy před koncem, ale druhý bod přidala v nájezdech. „Užil jsem si to, fanoušci byli skvělí. A já viděl výborný hokej, kluci hráli dobře,“ přibližuje svůj dojem z utkání Martin Nečas. Neměl na sobě dres, jen sako. Na premiéru v NHL čeká, jeho šance může přijít už zítra proti Columbusu.
Carolina nechala hráče mimo soupisku sledovat zápas a neposílala vás cvičit?
„Jenom během první třetiny jsme měli takový workout. Další dvě už jsem pak viděl celé. Kluci si tu výhru zasloužili.“
Byl jste zklamaný, že s nimi neslavíte výhru na ledě?
„Zklamaný... To bych asi neřekl. Jsem šťastný, že tady vůbec jsem, a budu hrozně vděčný za každé utkání, které tady případně dostanu. Nepřestanu se snažit, chci hrát co nejlépe, abych tady vydržel. Uvidíme, kdy šance přijde. Teda jestli přijde. (usměje se) Ale já doufám, že ano.“
Tak mě napadá, volal jste domů, ať si dají pohodovou sobotu a neladí uprostřed noci zápas, že ještě den D nenastal?
„Oni sledují stejně všechno. I když jsem nehrál, dívali se na zápas. Taťka mi volal hned potom, co jsme dostali ten vyrovnávací gól 0,3 sekundy před koncem základní hrací doby. Doma si užívají i to, že jsem tady, a já z toho mám hroznou radost. Celé rodině vděčím za svou kariéru, udělali toho pro mě hrozně moc a tohle jim nikdy nezapomenu.“
Veřejně vás chválí generální manažer Ron Francis, to samé trenér Bill Peters. Nemyslíte, že vás mohli nechat mimo led naschvál, abyste nejdřív zápas v klidu okoukl, nasál atmosféru? Vlastně není kam spěchat.
„Není kam spěchat. Ale já bych radši hrál, než se na hokej díval z tribuny. (usměje se) Bylo to takové... No, zajímavé. Pro mě nová věc, nikdy jsem nebyl náhradník, že bych se na zápas svého týmu díval z tribuny. Na druhou stranu, moc dobře vím, že tohle je NHL, nejlepší liga na světě, je tady obrovská konkurence. A mám ohromnou radost, že kluci vyhráli. Na mně je, abych pořád makal a o šanci si řekl.“
Snažil jste se aspoň pozorovat střední útočníky, co dělají, jak se chovají?
„Určitě, já takhle sleduju hokej už od deseti let. Vždycky jsem se díval na centry, v extralize i v NHL. Pouštěl jsem si doma highlighty, myslím, že mi to do budoucna hrozně pomůže. Vidím, co nejlepší útočníci v klíčových momentech dělají, a pak si to můžu převést do vlastní hry.“
Tak schválně, kdo vás upoutal na zápase Carolina-Minnesota?
„Velký dojem na mě udělal náš Sebastian Aho, hrál výborný zápas, ve třetí třetině měl dvě nahrávky, obě byly nádherné. Vyhlásili ho první hvězdou zápasu, byl nejlepší. Ale šlapal nám celý tým.“
Při jedné z akcí si Aho v útočném pásmu v klidu vystřihl spin-o-ramu, otočil se kolem své osy, našel spoluhráče... Tady je vidět silná hlava, když si dovolí kousek, co se spíš dělá jen na tréninku, i v ostrém zápase, že?
„Přesně tak. Není čeho se bát, to musíte mít v hlavě. Když víte, že na to máte a tenhle kousek umíte, musíte ho předvést i v zápase. Odhazovat puky od sebe není ten nejlepší způsob, klíčové je, co si hráč dovolí. A pokud má techniku, aby spin-o-ramu udělal, je dobře, že se do toho pustí. Byla to super volba, protože potom padl důležitý gól na 4:3 pro nás. Zkrátka nejlepší liga světa a všichni hráči v ní jsou na špičkové úrovni.“
Jak k tomu jednou člověk čichne, opouštěl by tenhle svět jen hrozně nerad, že?
„Tak to je. Nemá to tady chybu, všechno je super. Třeba se ani nerozlišuje, jestli jste mladej, nebo starej, prostě patříte do týmu. I když nikdo nemluví česky, hrozně si to užívám. Každý den, každý trénink. Snažím se ukázat, že na tenhle hokej mám taky.“
Bydlení sdílí s Finem
A kde vlastně klub osmnáctiletého hokejistu nechal bydlet, jste pod dozorem?
„Bydlím s dalším nováčkem Janne Kuokkanenem na hotelu a máme ještě půjčené auto. Už jsme spolu asi přes měsíc na jednom pokoji. Takže je dobře, že si jen voláme a nemůžete vidět, jak to tam vypadá.“ (směje se)
Pánská domácnost, dovedu se do toho vžít.
„Asi tak nějak. Nebylo by to hezké pokoukání. Ale zlepšíme to.“ (směje se)
Kdo z vás dvou to auto řídí?
„Já. Janne totiž ještě nemá řidičák, minulý rok hrál kanadskou juniorku a doma si ho pak nestihl udělat. Takže je to na mně.“
Na papírech ale máte taky ještě poměrně čerstvý inkoust. Je hodně jiné jezdit po Americe než fičet po cestě z Brna do Žďáru, kterou znáte nazpaměť?
„To je. Ale naštěstí jsou tady úplně ty samý značky. Stopka a dodržování rychlosti, takže nic těžkýho to taky není.“ (usměje se)
Kluby svoje mladé hráče někdy ubytovávají u veteránů, aby na ně dohlédli. V Carolině se čeká, jestli v týmu zůstanete i po devíti odehraných zápasech?
„Myslím, že pak bychom si asi zařídili nějaký apartmán. Takhle to aspoň měli kluci, co přišli minulý rok.“
Řešíte sám hodně tu hranici devíti odehraných zápasů, dokdy má Carolina čas se rozhodnout, jestli si vás nechá, nebo pošle domů a přivítá až zase za rok?
„Devět zápasů neřeším vůbec. Nemám ještě ani jeden, takže nemá cenu se dívat takhle daleko. Hlavní teď je, abych si o zápas řekl, a pokud to vyjde, tak abych podával co nejlepší výkony a týmu k něčemu byl. Pak se uvidí, co přijde. Ale je sen tady zůstat, všechno jsou jen další a další zkušenosti pro mě.“
Spolubydlící Kuokkanen hrál první zápas na pravém křídle ve třetí lajně, kde jste nastoupil v přípravě taky. Může to mít klub naplánované tak, že vás na tomhle místě bude střídat?
„Vůbec netuším. Je to na trenérech. Já bych klidně šel i chytat, abych byl v zápase, udělám, cokoliv mi řeknou. (usměje se) V přípravě jsem na křídle hrál taky, to je pravda, dřív jsem tam sice nikdy moc nenastupoval, ale cítil jsem se dobře. Je to trochu jiné, nemusíte tolik bránit jako uprostřed. Možná že pro mladší hráče je to jednodušší.“
Víte, co se mi líbí? Ten zápal, jak se přetrhnete, abyste NHL hrál, žádný strach, ale enormní chuť.
„Snažím se být co nejvíc v klidu a vychutnávat si každou hodinu. Klepat se, to by byl jen promarněný čas. Třeba už ty přáteláky za Carolinu byly super. Užívám si i tohle, že můžu dávat rozhovor česky.“
To mě těší, ale i angličtinu máte na skvělé úrovni. Koukal jsem, že dáváte rozhovorů poměrně dost, novináři v zámoří chodí za mladým hráčem z Česka celkem často, bavíte je.
„Angličtina se mi zlepšuje. Jak tady žádný Čech není, nic jiného mi nezbývá než mluvit. Už mi to ani nepřijde. A ano, rozhovorů už pár bylo. Ale pořád to není takové jako třeba v Torontu, kde na vás po každém tréninku čeká dvacet novinářů. Máme klid, je to tady uvolněnější.“
Ještě k té nervozitě, ani na minutu si vás nepodala, když jste měl poprvé přijít do kabiny a říct:„Hi, boys“ hráčům, jako jsou Jeff Skinner, Jordan Staal nebo Justin Williams?
„Jsem tady od začátku kempu s Jannem, tak se bavíme hodně spolu. Ale musím říct, že se snažíme mít ke starším hráčům pořád trochu respekt, zaslouží si ho. Oni nás mezi sebe vzali úplně skvěle, cítíme se dobře, v šatně je i hodně mladých kluků, takže je v ní sranda. Máme opravdu dobrý tým.“
Je mladá kabina třeba cítit i v tom, že se témata točí kolem iPhonů a módy?
„Určitě je to znát. Nevím, jaký máme věkový průměr, ale jediní starší hráči tam jsou Justin Williams, Cam Ward a Jordan Staal. Pro nás je to super, zapadneme prakticky automaticky.“
Nepřipadá si tam spíš divně šestatřicetiletý Williams, trojnásobný vítěz Stanley Cupu?
„Ale ne. (usměje se) Podle mě je moc dobře, že jeho i Jordana v týmu máme. Je potřeba, aby kolem mladších kluků byli i ti, kteří mají něco za sebou. Oba jsou výborní kluci, když se bavíte, vůbec se neřeší, co má kdo za sebou, parta je tady opravdu výborná. Snad to bude takhle pokračovat dál, atmosféra v šatně a pak hlavně ty body.“
Proběhlo už nějaké pokřtění nováčků? Jsou týmy, kde se třeba před plnou kabinou zpívá.
„Víte, že jsme snad ani nic takového neměli?“
Vážně vám vstup do týmu jen tak prošel?
„Vlastně jednou na večeři něco proběhlo. (usměje se) Je tady takový zvyk, že se hází omáčka nebo něco takového na botu. Neschytal jsem to tedy já, ale právě Janne, takže si musí dávat bacha. Ale zase omáčka na botě je pořád lepší než to zpívání.“
