Květoslav Šimek
22. června 2015 • 14:19

Vůjtek: Odchod z Jaroslavle před tragédií? Byla to hrana...

Vůjtek povede českou reprezentaci ###BLOK-TOP-VIDEA###

Na osud nevěří. Před čtyřmi lety skončil jako trenér v ruské Jaroslavli, jejíž letadlo na začátku následující sezony tragicky havarovalo. S klubem se nedohodl na další spolupráci i přes zisk bronzu. Teď se 68letý Vladimír Vůjtek chystá na další ročník jako trenér české reprezentace. „Na tragédii si vzpomenu často,“ přiznal v rozhovoru pro deník Sport.



Věříte na osud?
„Ani moc nevěřím. Spíš věřím, že se každý musí ke své šanci dopracovat, aby tomu pak třeba mohl říkat i osud.“

Odchod do Ruska v roce 2001, kdy jste byl po neúspěšné sezoně v Třinci na hraně trenérské kariéry, to nebyl osud?
„To nebyl osud, to byl zlom. V mojí trenérské práci i v životě. Rusko přišlo znenadání, ze dne na den. Neznámá pro Čechy a vůbec pro celou Evropu tehdy. Já to risknul, šel jsem tam (do Jaroslavle) a trenérský věk jsem si o hodně prodloužil. Pravda je, že třeba stres tam byl velký. Vždycky je to něco za něco, zadarmo vám nikdo nic nedá. Než si člověk zvyknul na jejich způsob života, jejich styl jednání. Tlak kolem hokeje byl enormní, to si trenéři u nás neumí ani představit. Samozřejmě to mělo i plusové stránky.“

Jak se tlak projevoval?
„Dennodenní pozvání na kobereček k prezidentovi. Po každém zápase, po každém tréninku. A tam se probírala do detailů tréninková cvičení, momenty z tréninků, ze zápasů. Pořád jsem musel zdůvodňovat - proč tento nácvik, proč ne jiný. Dennodenní stres. Vyhráli jsme třeba 6:1, gól dostali ve třech a musel jste vysvětlovat, jak je možné, že jsme dostali gól. Neskutečné tlaky. Nenechali trenéra ani hráče usnout na vavřínech. Kdo nezažil, nedovede si to představit.“

Bylo to opodstatněné? Neříkal jste si třeba u šéfů, co mi do toho vlastně mluví?
„Já měl v Jaroslavli prezidenta, který hokeji rozuměl, hokej hrál. Ale samozřejmě jsem si tenkrát myslel, že je to neopodstatněné. A vím, že často i po právu. Na druhou stranu to nenechalo mě ani hráče odpočívat nebo něco vypustit. Každý trénink, každý zápas se jelo nadoraz.“

Nehrozilo, že stres odbouráte například sklenkou alkoholu?
„Jak se říká, že se v Rusku pije, tak u hokejových klubů to nebylo. V sezoně vůbec. Samozřejmě, když byla třeba reprezentační pauza, šlo se někam sednout a společně se něco vypilo. Celý realizační tým sednul i s manželkami, popovídali jsme, stres hodili za hlavu. Ale další den jela příprava dál. A že bych někde pil sám, to ani nešlo. Záběr byl velký, každý den se pracovalo naplno, nemohl jsem přijít v osm na trénink v podroušeném stavu.“

Do Jaroslavle jste se vrátil v sezoně 2010/11 a odešel před tragickou havárií letadla. Ani tohle jako osud nevnímáte?
„Byla to hrana... Já věděl, že když sezona (2010/11) skončila, tak odcházím a dál nebudu trenérem Lokomotivu. Vím, že kdybych tam zůstal, tak jsem v tom letadle taky. Ale bylo jasné, že končím.“

Myslíte na tragédii často?
„Často. Tolik lidí, hokejistů... Ztratil jsem tam všechny své známé a kamarády z realizačního týmu - asistenty, vedoucího, doktora, maséry. Deset let jsme se znali, navštěvovaly se i naše rodiny, znal jsem jejich rodiče, děti, vnoučata. Měl jsem k nim blízko. V životě nejsou jen radostné dny, jsou i dny kruté.“