Je unikátem na trase NHL - Evropa. Ačkoli neprošel výstupní prohlídkou u svých Flyers, Radko Gudas bude i tak členem výpravy na šampionátu v Paříži. Jak se to povedlo? „Čekalo se, až se můj stav zlepší natolik, abych další kontrolou prošel. Tak jsem tady,“ hlásí 26letý obránce, který dostane pod Eiffelovkou na starost českou defenzivu.
Rány rozdává, ale taky je pro svůj způsob hry schytává. Zkraje dubna Radko Gudas schytal přísný hit od těžkotonážníka Daltona Prouta z Devils, otřes mozku byl na světě. Byl to vůbec „povedený“ český den, ve stejném duelu omdlel gólman Michal Neuvirth. „Ale už se z toho dostává, brzy by měl být úplně v pořádku,“ informuje syn čtyřnásobného bronzového medailisty z MS, který se dnes vydá na sraz týmu do Českých Budějovic.
Jak se povedlo dát do kupy vás?
„Bylo jasné, že po otřesu mozku ze závěru sezony prohlídkou neprojdu. Doktoři i náš generální manažer mi říkali, že nemám šanci. Obvyklá pauza na vstřebání takového úrazu bývá minimálně dva až tři týdny. Z mé strany pak padl dotaz, zda by měli problém s tím, kdybych se stihl dát časem do kupy a na šampionát odjel.“
Co vám odpověděli?
„Že nám dá odpověď další výstupní kontrola. Pokud projdu, můžu vyrazit. Po týdnu jsem šel na druhou prohlídku, ale pořád to nebylo ono. Až ta třetí dopadla dobře. I subjektivně jsem se cítil čím dál líp, hlava mě nebolela, ani když jsem se na ledě zadýchal. V pátek dopoledne mi doktoři dali finální zelenou.“
Jak vás vůbec testovali?
„NHL na to má svůj manuál. Nejdřív něco napíšete tužkou, pak i v počítači. Píšete prakticky to samé, co před sezonou, kdy jste fit. A pak to doktoři porovnávají a hledají případné rozdíly. Následují fyzické testy na rozproudění krve a i podle toho se pozná, jak na tom jste. Měl jsem radost, jak rychle jsem se dal do kupy. První týden po otřesu jsem se nemohl dívat ani na televizi nebo vyjít na sluníčko. Ale byl jsem optimista a věřil, že to dopadne dobře.“
Dával jste pozitivní signály i vedení reprezentace?
„Jo, bavil jsem se průběžně s Pepou Jandačem, že to sice není ono, ale že snad dorazím. Samozřejmě že kdybych se necítil, hodně bych účast zvažoval. Na nároďák musíte jet fit a v pohodě, abyste mu pomohl kloudnými výkony. A ne abych se trápil, a tím mu škodil.“
Teď už jste naprosto ready?
„Musím to zaklepat, ale co se hlavy týká, mělo by to být v pohodě. Akorát že s týmem jsem netrénoval tři a půl týdne. To budu muset dohnat.“
Nenapadlo vás ani jednou, že účastí na šampionátu zbytečně riskujete příští ročník NHL?
„Všechno jsem to probíral s Hexiem (generální manažer Ron Hextall) a shodli jsme se, že měsíční pauza mezi zraněním a startem mistrovství je dostatečně dlouhá. Nebyl to těžký otřes mozku, spíš lehčí. Větší problém byl s krčními svaly, ty dostaly zabrat. Ale dalo se to do kupy.“
Z Philadelphie vás jede hodně, takže klub hledá cestu, jak si nahradit částečně chybějící play off NHL?
„Hráči sami vědí, že čím déle budou v sezoně hrát, tím víc se zlepší. Mistrovství světa má vysokou úroveň, kluci od nás se na turnaj těší. Chceme reprezentovat svoji zemi, o to víc, že máme přijít o nejbližší olympiádu.“
Když jsme u toho, hodně vás štve zákaz majitelů klubů NHL vyslat vás v únoru do Koreje?
„Co vám mám povídat, je to naprostá blbost. Olympijské hry tu jsou odnepaměti a přijde mi trošku na hlavu postavené vysvětlení, že se NHL bojí o to, aby se klubům náhodou nevrátil zraněný hráč.“
NHL prokázala svoji sílu. Dupla si a nikdo s ní nehne.
„Asi tak. A navíc proti nám získala dobrou páku. Za dva, tři roky se rozjede další jednání o nové kolektivní smlouvě, takhle na nás má s čím vyrukovat.“
NHL řekne: Dobře, zajistíme vám olympiádu, ale za to od vás chceme jiné ústupky.
„Přesně. Majitelé se na tom budou snažit vytřískat, co nejvíc půjde. Lepší nevědět, co všechno se kolem toho děje.“
V Paříži zažijete svoje první mistrovství světa, těšíte se o to víc?
„Určitě. Jsem natěšenej reprezentovat, zatím jsem neměl moc štěstí, podařila se mi jen olympiáda v Soči. S trenéry jsem se ještě nebavil o mojí pozici, jsem připravený zaujmout jakoukoli roli. Ale pokud dostanu velkou důvěru, budu samozřejmě rád. Pro mě je ale ze všeho nejdůležitější vítězství týmu, pomůžu mu jakkoliv.“
Spousta vašich spoluhráčů uvítá, že má za sebou někoho, kdo je schopný se za ně postavit.
„Jasně. Hokej je tvrdá hra, nehrajeme balet. Pokud to kluci cítí tak, že budou rádi za moji psychickou podporu, jenom dobře. Nicméně na mezinárodní úrovni je to trochu jiné než v NHL.“
Nebojíte se lehce odlišného stylu pískání?
„Samozřejmě pokud se někdo popere na mistrovství světa, tresty jsou jiné. Ale zase tak velké rozdíly tam nevnímám. Evropské rozhodčí neznám, ale obecně vždycky záleží na tom, jak daleko chce zápas pustit.“
Paříž je obdivuhodné město, ale poslední dobou není z nejbezpečnějších. To vám hlavou nevrtá?
„Vůbec. Nepřipouštím si žádné obavy. Kdybychom se začali bát, tak tu bitvu s těmi lidmi, páchajícími zlo, prohrajeme. Takže to neřeším. Bavil jsem se na to téma s Pierrem Bellemarem (spoluhráčem), jehož mamka žije v Paříži a podle ní se nemáme čeho bát.“
Tudíž můžete v poklidu zapracovat na honbě za sbírkou vašeho otce Lea, který má z mistrovství světa čtyři bronzy. Stačí urvat stříbrnou medaili a jste před ním.
„No jasně, jedu ho tam porazit! (usmívá se) Pokud budeme makat na sto procent, jsme schopni dosáhnout výsledku, jakého budeme chtít. Škoda jen, že u toho nebude Neuvi. Myslím, že na mistrovství by jel s námi rád.“
Jak na tom Michal Neuvirth je poté, co před třemi týdny z ničeho nic zkolaboval při zápase s Devils?
„Pomalu se z toho dostává, myslím, že mu je mnohem líp než v ty první dny. Tehdy to byl smutný pohled. Brzy by však měl být úplně v pořádku, což je ze všeho nejdůležitější.“
