Po sedmnácti letech je na volné noze, v Edmontonu mu vypršel kontrakt skauta brázdícího svět s notesem a pozorným okem. František Musil se v rámci volného seriálu rozhovorů Sportu s personami českého hokeje pouští do analýzy jeho bolestí. „Hledáme až moc chyby u kluků ze zámoří,“ soudí mistr světa z roku 1985 a někdejší asistent Aloise Hadamczika u reprezentace.
Proč, když jde do tuhého, čeští hráči nevyčnívají? Co je brzdí? Nejenom tohle jsou otázky, nad nimiž se někdejší nekompromisní bek František Musil zamýšlí. Ale i nad svou budoucností.
Jak prožíváte hokej?
„V současné době trochu chladněji, asi mám přehokejováno. V NHL mi vypršel kontrakt, takže nevím, jak to se mnou bude. Připadám si trochu na rozcestí. Ale hokej mě stále baví, jen pořádně nevím, na co se vrhnout. Možná čekám, kam mě osud zavane. Přes léto chci popřemýšlet, jak dál. Práce skauta mě bavila, baví dál, ale smlouvu teď nemám a čekám, jestli se znovu ozve Edmonton nebo někdo jiný.“
Ve službách Oilers jste prožil mraky let, jak se tam končí?
„Rychle. (usmívá se) Začalo to textovkami od kolegů z jiných týmů, kteří mě vítali na hokejovém trhu jako kolegu bez kontraktu.“
Čili vám v Edmontonu neřekli, že končíte?
„Zatím ne. Dojela mi smlouva a to bylo všechno. V klubu je nový management, přišly změny, nové nastávají. Asi mají jiné starosti. Postupně člověku dochází, že by se měl poohlédnout jinde, byť jsem žádné konečné slovo neslyšel.“
Upřímně, nedovedeme si vás moc představit, že byste z hokeje vypochodoval.
„To ani moje manželka. (směje se) Hokej mám tak rád, že z něj asi těžko odejdu. Svoji další cestu si najdu. Stejně jako během hráčské kariéry se mi to dařilo. Vědom si svých limitů jsem byl natolik inteligentní, že jsem věděl, co si mohu dovolit. Teď si užiju léto s rodinou na Vysočině.“
V NHL nemáte nikdy nic jistého, že?
„Je to tak. K Oilers přišlo nové vedení, chápu, že si berou svoje lidi. Nemyslím si, že bych svoji práci dělal špatně, jen nastal čas na změnu. Dívám se na to pozitivně.“
I teď, kdy Edmonton po dekádě strávené v podpalubí konečně vyskočil mezi špičku Západní konference?
„To víte, že mi to bude líto. Strávil jste tam řadu let. Na druhou stranu v koutku duše jsem sledoval i Calgary, za které jsem hrával. Vůbec můj vztah k Albertě, k západní Kanadě byl nesmírně vřelý.“
Jak vlastně působí legendární Wayne Gretzky v organizaci Oilers?
„Je tam hlavně kvůli image. Majitel Daryl Katz rozjel obrovský aglomerát byznysu, nejenom v hokeji, ale i v zábavě. Wayne dělá ambasadora klubu, celému městu i provincii Alberta. Je to ikona. Ze strany vlastníka je to chytré rozhodnutí. Byla by hloupost ho nevyužít. On s ním určité věci konzultuje, občas jezdí na zápasy, ale celkově je spíše ambasadorská věc. Lidi Wayna zbožňují. Když se vrátím k sobě: loajalita k Oilers zůstává, mám krásné vzpomínky, strašně moc jsem se naučil. A ty zkušenosti můžu dál předávat.“
Cílem musí být hokej pozvednout
V českém hokeji?
„Jasně, proč ne. Český hokej sleduju, to ani nejde jinak. A poslední dobou mi čím dál víc dochází, že když budeme hokej pomlouvat a nezkusíme ho společnými silami pozvednout, půjde do kytek. A všechny nás to postihne. Celou mašinerii. Ubude hráčů, trenérů, peněz, fanoušků i vás novinářů. Všichni jsme v jednom byznysu, který náš živí. Proto musí být naším cílem český hokej pozvednout. Na všech frontách. Protože některé věci mě docela zarážejí.“
Čím byste obrodu začal? Nebo co vám nesedí?
„Víte, co mě strašně mrzí? Ať už jde o juniorský nebo dospělý hokej, my když neuspějeme na nějakém šampionátu, pokaždé se nejdřív ukáže prstem na kluky ze zámoří. Možná je to jen můj subjektivní pocit, ale já to tam vidím. Pokaždé se řekne, že na dvacítkách nebo na mistrovství světa áček měli předvést lepší výkon ti, co přijeli z Ameriky. My si musíme uvědomit jednu věc. Pokud nám ti borci nebudou jezdit na šampionáty, ocitneme se ve stejné situaci jako Slováci. Netvrdím, že v NHL máme super hráče, ale rozhodně tam hrají velmi dobří kluci.“
Může být. Na druhou stranu vyšší nároky na zámořské jednotlivce než na hráče z Evropy jsou logické, nebo ne?
„V životě jsem neviděl hráče, který by se na mistrovství světa nechtěl předvést a s prominutím se na to vysral. Pak je tu jedna zarážející věc. Že naši kluci nedokážou přijet na vrcholnou akci a tam podat podobně skvělý výkon jako třeba Švýcaři Roman Josi nebo Kevin Fiala. To samé na dvacítkách. Řada našich hráčů dominuje ve WHL, v QMJHL, ve svých týmech jsou ústředními postavami, ale přijde turnaj a nikdo z nich nevyčnívá. Zatímco Nico Hischier, zase budu jmenovat Švýcara, ten dorazí a nemá konkurenci. Přitom naši nejsou v klubech o nic horší. Proč?“
Něco je brzdí. Jejich mysl, nedůvěra v české velení, neochota hrábnout si. Anebo překážky z druhé strany?
„Možná jsou brzděni, možná hraje roli švejkovská povaha. Je nároďák, tak to bude měsíc pohody. Pěkně se uvolním, zažiju srandu. Neviním nikoho, hráče ani trenéry, ale tenhle problém mi leží v žaludku. Je to hodně o morálce. V zámoří jste jinak vedený než tady.“
Souhlas, není to normální. Kvalitu českých hráčů si neumíme prodat. A trvá to roky.
„A my tomu musíme přijít na kloub. Švýcaři si přivezou dva vyčnívající hráče a ti sami o sobě strhnou ostatní, zvednou tým na úplně jinou úroveň. My si jich přivezeme třikrát tolik, ale není to znát. Samozřejmě vím, jak je náročné složit do kupy nároďák, býval jsem u toho.“
V čem nejvíc?
„Přirozeně víte, že potřebujete kostru z hráčů NHL, protože tu ligu hrají z nějakého důvodu. Mají na ni. Zároveň musíte chápat, že mají za sebou osmdesát, devadesát zápasů, mnozí vedou rodinný život, takže po klubové sezoně je čeká další měsíc hokeje, místo kterého mohli strávit čas s nejbližšími. To je třeba brát v potaz, my to tu vidíme trochu jinak. Myslíme na to, že reprezentovat je čest a nic dalšího neexistuje. Ano, jasně, ale realita je trochu složitější. Letos mi bylo moc líto Tomáše Plekance , nezasloužil si takové věci.“
Myslíte přeřazení do čtvrtého útoku na čtvrtfinále s Ruskem?
„Ano. Beru, že neměl ideální formu, má určitý věk, nedařilo se mu, ale než to s ním vyřešit takhle, to ho radši neměli vůbec obtěžovat. U Tomáše je fajn, že on to překousne, akceptuje. Pozor, aby hráči neztratili chuť reprezentovat. V národním týmu získají nějakou zkušenost a pak si řeknou: Hele, já tam příště radši nepojedu.“
Rozumíme, jenže něco taky skousnout musí, potlačit ego a občas vidět chybu u sebe.
„Znovu to řeknu. Všichni kluci chtějí reprezentovat, jen mají nějakou svoji představu. A ta se pak kolikrát rozchází s realitou. Stane se, že někteří si pro sebe poví: Já tohle nemám zapotřebí, to si radši udělám privátní program. Roli hraje i dějiště turnaje. Letos se hrálo ve Francii, tam se i přes teroristické ataky každý těší, ale uvidí se, až se bude hrát v Bělorusku, Moskvě nebo Rize. Tam nastane problém, pochybnosti. A já hrozně cítím potřebu tohle napravit.“
Je třeba dodržovat koncepci
Zdá se, že Češi v posledních letech neumějí obvykle prodat, na co mají ve chvíli, kdy jde o všechno. Uteklo sebevědomí?
„To je otázka. Jsem si jistý, že po fyzické stránce neztrácíme za světem, s mentální silou to může být jinak. Ve čtvrtfinále přijde krach. U seniorů, ve dvacítce, v osmnáctce. Výjimky nepočítejme. Najednou máme všechno prodat a my nedáme gól. Osmnáctka má parádní sezonu do doby, než přijde mistrovství světa v Popradu. Kurňa, všechny týmy, co byly bídný celý rok, jsou najednou úplně jinde. Jim ta smetana vyjde nahoru. My se trápíme. Jak je to možný? Musíme zjistit, co za tím vězí. To musí být cílem nás všech. A ne se jenom navzájem pomlouvat.“
V zákulisí, při různých debatách s vlivnými osobnostmi zaznívá, že český hokej postrádá účinnou, jednotnou koncepci při výchově hráčů i trenérů, při aplikaci metod. Váš názor?
„Koncepce může chybět, ale jestli to spíš není tím, že ji nedodržujeme. V české nátuře je zakódované každou vyřčenou myšlenku odrbat, ošulit, jak to udělat po svém. Tady souhlasím, co tvrdíval děda Holík nebo i Lojza Hadamczik . Hokej je dávno vymyšlená hra, mění se jen detaily a stěžejní je dotlačit kluky k tomu, aby byli přesvědčeni o vašich úmyslech.“
Nechybí tedy hráčům v klíčových okamžicích mentální síla?
„Může to tak být. I když nevím, jestli je to zrovna mentální síla… Možná je to přesvědčení, možná postrádají povahu vítěze. Když vidíte Finy, jaký udělali skok. Byli na mistrovství bídní, ale najednou dokážou vyhrát velký zápas. Což nám chybí. Může to být i odraz toho, jak je tým namixovaný. Někdy nemusíš mít nejlepší hráče, aby to dopadlo dobře. Někdy je to tak, že já jako trenér radši vezmu ty nejlepší hráče, aby byl klid. Když nevezmu, teď plácnu, Jardu Jágra, vím, že si pod sebou můžu podříznout židli… To dávám jenom příklad. Rozumíte? Trenér by měl vědět, jak by ten tým měl hrát, jak by měl fungovat. Manažeři udělali svoji práci, hráče tam dostali. Vždycky záleží, jak dopadne čtvrtfinálový zápas. Některé osobnosti to v sobě mají, některé ne.“
Není to i tak, že čeští hráči prostě nejsou tak dobří?
„Víte co… (přemýšlí) Byl jsem se podívat na KHL, Honza Kovář je jeden z nejlepších hráčů ligy. David Pastrňák jeden z top tří mladých v NHL. Takže je máme.“
Třeba je to tím, že mají vedle sebe jiné spoluhráče ve svých klubech. Nebo ne?
„Takhle to mají i Švédové, Finové, to je chemie, kterou trenér musí najít. Hráči si musejí vyhovět. Anebo chceš hrát jiný systém, tak toho hráče nepotřebuješ. Jdeš do risku, že ho nevezmeš. A budu hrát s pohyblivými evropskými hráči… Ale potom si za tím trenér musí stát a musí být připravený, že když to nepůjde, ponese tíhu zodpovědnosti a může být odvolaný.“
Je vidět, že jste toho plný.
„Víte, ono se to lehce hodnotí po šampionátu. Týmu jsem věřil, hrál dobře, ale nakonec to nevyšlo. Nedávali jsme góly. Ale zase říkat, že je nestřílíme… No, já nevím. To je o tom, do jakých situací ty kluky dáš. Jak je zapracuješ. Jak jim umožníš vyniknout v situaci, ve které jsou dobří. My v tom možná nejsme tak dobří. Když tam vezmu Pastrňáka, tak i když se mu nedaří, musí hrát ve všech situacích, musí být schopný to ustát. Ale musí hrát pořád! Je to o trpělivosti týmu, trenéra. Protože on ten gól dá. A když to nevyjde, tak holt nesu zodpovědnost. Tak už to chodí, ale šanci mu dát musím. Jde to i v jiných týmech, kde ti hráči přitom nejsou tak dobří. Vracím se znovu ke Švýcarsku, jak už jsem o něm mluvil. Velmoci ani nezmiňuju.“
Ano, špička už je českému hokeji odskočená.
„Nesrovnávám nás se Švédy, protože ti když rozjedou tři lajny, to nejde. Co jméno, to válec. Ale zase si vezměte Rusy. Stačí mít dva mega hráče a může z toho být velký úspěch, nebo velká rakovina. Ovečkin , Malkin, nikdy to nefungovalo. Teď je nevezmeš, dáš dohromady menší hvězdy, bandu dvaceti jiných Rusáků, a najednou to šlape. To je smečka, mezi kterou se jako soupeř nechceš dostat. Ale když máš dva jiné, může to ten tým zabrzdit.“
Trenér je nakonec asi rád, že byl Ovečkin zraněný.
„Rozumíte? Mluvím mezi řádky. Nechtěl jsem tím vůbec urazit třeba Jardu (Jágra). Ale je to trošku takový alibismus, já ho radši vezmu, aby byl klid… Rozumíte? Ale místo jméno Jarda tam jde dosadit i jiné. My se nesmíme bát jít za tím, co chceme! Lojza (Hadamczik) se nikdy nebál, úspěchy měl takové, jaké měl, a když byl čas odejít, odešel. Takový je byznys. Ale zase se vracím k tomu, co mi vadí.“
Co myslíte?
„Když se říká: Kluci z Evropy hráli dobře, zklamali nás kluci z NHL. Ale co si jako mysleli? Že tam přivezou Stanley Cup? Nebo že zklamali zámořští kluci na dvacítkách… Nebo jak se povídá, že ztrácíme kontrolu nad hráči, co dělají v Kanadě. Jako že u nás se trénuje, a v zámoří ne? Naopak zvenku přijedou morálně srovnaní. A je na trenérovi, aby to všechno sladil. Tu naší chytrost se zámořským pojetím.“
Nenarážíte na svazového šéftrenéra Slavomíra Lenera ? Podle jeho vyjádření to někdy vypadá, že by bylo nejlepší, kdyby všichni hráli v Česku.
„No jasně. Kluci se v zámoří učí nejen hokej, ale získávají i morální vlastnosti. Jak se chovat na ledě, mimo něj. A to se nenaučíš ve škole. To se naučíš na ledě, takže ty děcka musíš pustit, aby měli zkušenosti. Pozitivní, ale i negativní. Potom možná díky tomu získáš odolnější hráče, když je to najednou v pytli. My nejen jako rodiče, ale i jako systém hráče pořád chráníme! Aby vypadali dobře, abychom my vypadali dobře. Jenže nesmíme se bát nazvat věc pravými jmény. My hráče chráníme, ale potom to dopadne tak, že nás ani konkurence nerespektuje. Kanaďané s Amerikou si nás dali do skupiny na Světovém poháru, protože vědí, že jim dáme dobrý zápas. Sice kousneme, ale neublížíme. Neuškrtíme. Tam jsme se dopracovali. Pořád však věřím, že to děláme dobře, že hráče vychováme. Jenže to musíme posunout trochu někam jinam!“
Jak jste prožíval, když 24letý syn David nakonec neúspěšně bojoval o šampionát?
„Byl jsem za něj hrozně rád, že si na něj náš systém vzpomněl, i když nehrál v NHL. Byl nadšený. Holt to načasování bylo nešťastné, protože se hrálo s Němci, a zrovna ten víkend se přihlásili tři hráči z NHL. Nedalo se nic dělat, tak to chodí. Zahrát si za národní tým, musí to vzít pozitivně. Byl jsem i tak rád.“
Nakonec pojďme k Jihlavě, k níž máte specifický vztah. Jak jste vnímal její návrat mezi elitu?
„Pro mě bylo těžké vidět Pardubice a Duklu, jak se perou o postup. Dopadlo to nejlíp, jak mohlo, postoupily oba týmy. Když to řeknu blbě, tak jsem o Teslu měl obavy. Ty dva zápasy, co hrála u nás, nevypadala vůbec dobře. Ale nějak to umlátili. Naopak pokud jde o Duklu, tam jsem měl trochu obavy, jak to vydrží, protože do všeho šli kluci od začátku po hlavě. Měli nejlepšího gólmana, byli nejlíp organizovaní v obraně a díky tomu to vyhráli. A jsme zase u toho, jak jsme se bavili: neměli nejlepší hráče, ale bylo to dobře sestavené. Všechno to vychází od vedení. Ryba smrdí od hlavy. Béďa (šéf Bedřich Ščerban) tímhle dokáže všechny nakazit. Je workoholik, který nakazí všechny kolem sebe. Najdou se lidé, kteří ho kritizují. Ale potom to z té pyramidy stéká dolů a odráží se to na celém klubu.“
