Zábrodský: Když luxuju, jako bych hrál hokej

Na brusle si už netroufá, ale ani ve svém věku na sport nezanevřel. Občas bere do ruky tenisovou raketu a vrací se tak ke své druhé sportovní lásce. „Už to není ono, stále častěji se ozývá pravé rameno a trochu mě bolí záda,“ řekl v rozhovoru pro Sport poslední žijící člen týmu prvních československých mistrů světa z roku 1947.

Vaši kondici a vitalitu by vám záviděla spousta o mnoho let mladších lidí. Jak se udržujete ve formě?
„Kromě občasného hraní tenisu se snažím také cvičit. Pokud to jde, tak dopoledne třikrát týdně. Ale mojí vůbec nejčastější fyzickou aktivitou jsou domácí práce. Manželka má ischias, nemůže se už dobře pohybovat, takže řada věcí v domácnosti zůstala na mně. Přijímám je jako pomoc na zlepšení kondice. A jde to. Například když luxuju, myslím si, že hraju hokej.“ (usmívá se)

Sledovat jste v minulých týdnech zimní olympijské hry ve Vancouveru?
„Samozřejmě. Však mě to stálo spoustu času a nocí bez spánku.“

Co jste říkal na průběh a výsledek hokejového turnaje?
„Byl jsem trochu zklamaný, protože Amerika porazila Evropu. Jsem Čech, který má ruskou matku a žije ve Švédsku, tak držím pochopitelně Evropanům vždycky palce. A nedá se říct, že by se tentokrát evropští hráči nějak vytáhli. Je otázka, jestli mohli hrát lépe nebo jestli měli špatnou taktiku. Těžko říct. Však ono není lehké hrát na menších kluzištích a proti neobyčejně entuziastickému obecenstvu. Tady ve Švédsku panovalo velké zklamání. Mysleli si, že udělají díru do světa. Před turnajem byli asi mnohem víc optimističtější než Češi.“

Vy jste toho v hokejovém životě stihl hodně, ale v Kanadě nebo Americe jste si vlastně nikdy nezahrál. Ani s LTC Praha nebo reprezentací. Nebylo vám to líto?
„V Americe jsem několikrát byl, ale hokej jsem tam nehrál nikdy, to je pravda. Jen tenis. Po roce 1947, kdy jsme získali první titul mistrů světa, jsem dostal několik nabídek ze zámoří. Ta nejzajímavější byla z Boston Bruins, ale ozvaly se i jiné kluby mimo NHL, třeba Vancouver. Další nabídky přišly například z Anglie. Neodešel jsem. Důvodů bylo víc. Jednak jsem byl z generace, která prožila německou okupaci a pak vládu komunistů, což byla více či méně také okupace. A to všechno bylo na úkor toho, abychom si mohli dělat, co jsme chtěli. No, a pak jsem se také oženil. To samozřejmě bylo dobré, protože to urovnalo rodinné poměry, ale už nebyl čas na nějaké kanadské dobrodružství.“

Pro vaši kariéru byly velmi důležité olympijské hry. Hned při těch prvních, ve Svatém Mořici v roce 1948, jste byl dokonce vlajkonošem výpravy.
„Na to rád vzpomínám. I na celou olympiádu, i když jsme nakonec nezískali zlaté medaile. A to jsme možná měli vůbec to nejlepší mužstvo. Byla dobrá parta, byli jsme sehraní a kompaktní. Chybělo nám tak málo. S Kanadou jsme hráli 0:0, šli jsme do toho moc defenzivně. Kdybychom jim dali jeden gól, byli jsme první. V paměti mi také zůstalo počasí, jaké tenkrát ve Švýcarsku panovalo. Obleva, teplo. Něco jako teď ve Vancouveru. Pochopitelně se ještě hrálo pod otevřeným nebem, a proto led v tomhle počasí nebyl moc kvalitní. Některé zápasy se tedy musely hrát už v osm ráno, dokud ještě nebylo takové teplo. Pro nás to znamenalo budíček v pět hodin a potom cvičení na hotelu.“

Olympiáda skončila v polovině února 1948 a brzy potom přišel komunistický převrat. Ten jste ale prožili na zájezdu LTC Praha v Sovětském svazu. Jak tehdy na vás Moskva působila?
„My jsme se tam měli dobře. Starali se o nás, skoro každý večer jsme byli někde v divadle nebo na baletu. Pamatuji si, že jsem tam tehdy úplnou náhodou potkali Drobného s Černíkem, kteří zrovna v Moskvě hráli tenis. Rusové samozřejmě dělali všechno proto, abychom se nedostali do styku s obyčejnými lidmi. To se dalo jen v určité míře na hotelu. Jednou jsme taky potkali v restauraci nějakého Američana, dali jsme se hned do řeči a popíjeli jsme. Připíjeli jsme na Trumana, na Stalina. Byla tam spousta vodky a kaviáru, ten ještě tenkrát nebyl tak drahý. Za rok už to bylo všechno pryč.“

Traduje se, že jste tenkrát naučili Sověty hrát hokej. Je to pravda, nebo jde jen o mýtus?
„My jsme jim vlastně dali takový punc, jak se to asi má dělat. Ale že bychom je hokej přímo učili, to ne. Oni byli ohromně dobří bruslaři, ale jezdili na delších nožích a občas s tím měli problémy. Byli dobří, šikovní, hráli hokej s takovými těžkými holemi. Spíš tedy od nás okopírovali výzbroj, i když my jsme tedy žádnou zvláštní neměli. Úplně nejvíc byli zvědavi na našeho brankář Bóžu Modrého. Sledovali ho, jakým způsobem chytal. Však to tehdy byl v Evropě brankář s nejmodernějším stylem.“

Druhá olympiáda, Cortina d´Ampezzo v roce 1956, byla vaší poslední reprezentační akcí. Jak na ni vzpomínáte?
„Byl jsem tenkrát zraněný, nebylo mi moc dobře. Už přípravné zápasy ve Švýcarsku jsem vůbec nechtěl hrát. Stehno pořád bolelo. Navíc byla divná sestava, trenér Bouzek to měnil skoro každý zápas. Třeba ke mně postavil Kluce z Chomutova. Byl to dobrý hokejista, střelec, ale nemohl hrát křídlo. Byl to vyložený centrforvard, vedle mě se trápil. Prostě ten turnaj vůbec nebyl dobrý, v mužstvu nepanovala ta správná nálada.“

Vidíte, tenkrát se páté místo považovalo téměř za národní tragédii a dneska je to pro reprezentaci vlastně docela běžné umístění.
„Nevím, proč to tak je. Také by mě to zajímalo. Možná teď náš hokej nebo hráči v národním mužstvu ztratili sebevědomí. Nevím. Přitom se nedá říct, že by Kanaďani nebo Američani ve Vancouveru hráli něco fantastického a revolučního. Psalo se, že útočí v celých pětkách. Ale my jsme takhle hráli už před šedesáti lety ve Stockholmu. Kobranov s Bubníkem na beku, já s Roziňákem a Konopáskem v útoku – to bylo to nejlepší. Výhoda pro Kanadu a částečně Ameriku vždycky byla v tom, že narozdíl od nás měli hodně hráčů, ze kterých mohou vybírat. I v našich nejlepších časech. Třeba právě před šampionátem ve Stockholmu v roce 1949 jsme měli hodně problémů. Při letecké tragédii nad La Manche jsme ztratili šest kluků, můj brácha Oldřich spolu se Slámou emigrovali, Müller umřel po zranění, které utrpěl při zápase v Německu. Museli jsme prostě vzít nové kluky z Českých Budějovic. Vyšlo nám to, dali jsem dohromady dobrou partu a získali titul.“

Vedle hokeje jste byl úspěšný i v tenise, dokonce jste reprezentoval Československo v Davis Cupu. Jak jste to stíhal?
„Šlo to, protože sport tehdy trochu někde jinde a sezony byly kratší. Víc jsem se věnoval hokeji a Drobný zase tenisu, proto jsem se pak každý vydali trochu jinou cestou. Tenis jsem měl hodně rád. Bohužel jsem se do formy dostal vždycky až na konci sezony, ale to už mi pomalu začínal hokej. Nicméně krátce po válce jsem se dokonce stal mistrem spojeneckých armád. Tenkrát jsem v Belgii porazil hráče, co hráli předtím ve Wimbledonu, a první cenu mi předával pan Spaak, pozdější generální tajemník NATO.“

V roce 1965 jste s rodinou odešel do Švédska, kde žijete dosud. Jak těžké pro vás byly začátky?
„Neuměl jsem řeč, to je jasné, ale lidé, co byli trochu společensky na úrovni, mluvili anglicky. Začal jsem v Leksandu, protože o mě projevili zájem jako první. Ještě když jsem byl po útěku v Ženevě, přiletěl za mnou jejich generální sekretář a nabídl mi smlouvu. Bylo to dobré. Starali se o nás, synové od nich dostali zvláštního učitele na švédštinu. Ale bylo to malé město, manželce se tam moc nelíbilo a chtěla do většího. Po dvou letech jsme tedy šli do Helsingborgu, trénoval jsem Rögle. Moc dobré místo. Leží naproti Kodani, to byla obrovská výhoda, protože jsme tam lodí mohli jezdit za levnějšími nákupy. (usmívá se) Rögle jsem vedl tři roky a pak jsme se konečně dorazili do Stockholmu. Trénoval jsem Djurgaarden a dodneška jim přeju. Zase hrají dobře, jsou třetí.“

A ve Stockholmu jste také mohl častěji hrát tenis, ne?
„Ano, to byla výhoda. Mohl jsem chodit hrát na kurty královského tenisového klubu Kungliga. Hrála tam finanční esa z celé země, třeba Wallenberg. A hlavně jsem se mohl zase utkat s Bergelinem a Johanssonem, které jsem znal z Davis Cupu. Všichni tři jsme měli syny, takže jsme si to mohli rozdat i v rodinných soutěžích.“

Proč jste si vlastně po emigraci vybral zrovna Švédsko?
„Mělo to určité politické důvody. V Československu mi totiž vyhrožovali, že mě budou bojkotovat. Švédové ovšem byli hokejová velmoc a jejich svaz měl větší sílu než třeba západní Němci nebo Švýcaři. Věděl jsem, že budou na mé straně. Když se třeba hrál tenkrát slavný Ahearne Cup ve Stockholmu, tak z Prahy přišel dopis, že nikdo nepřijede, pokud tam bude hrát také Leksand a já ho budu trénovat. Švédové se toho nelekli a odpověděli jim, ať tedy zůstanou doma. Jinde bych tedy možná dostal lepší podmínky, ale z tohoto hlediska mi to tam vyhovovalo. A samozřejmě je také Švédské krásná země, je tam klid.“

Do Prahy se stále pravidelně vracíte. Tento týden jste tady byl, abyste pokřtil svou autobiografii Skutečný příběh hokejové legendy. Co nového v ní čtenáři a fanoušci najdou?
„Je to knížka psaná na rovinu, od samého počátku až do konce. Myslím, že se to vydařilo. Pracovali jsem na tom dlouho. Když jsem poprvé dostal nabídku napsat svůj životopis, odmítl jsem to. Autoři se pak ozvali znovu a já už souhlasil. Jsou tam jak věci příjemné, tak i ty nepříjemné. Samozřejmě píši o tom, co se dělo, když moji reprezentační spoluhráči bylo v roce 1950 zatčení.“

To je jeden z nejčernějších okamžiků českého hokeje. Dvanáct vašich spoluhráčů bylo odsouzeno za údajnou přípravu emigrace, vy nikoli. Často je vám přisuzován podíl na jejich zatčení. Jak to po letech diskusí a spekulací vnímáte?
„Teď už se nad tím nepozastavuji. Snad jen ten první rok, kdy se o tom začalo psát. Vím, jak to bylo a že ti, kdo mě očerňují, jsou ovlivněni určitými lidmi. Nic jsem neprovedl. Kdysi jsem dostal zápis od dámy, která dělala soudní protokoly, a tam je vidět, co a jak se stalo a že já s tím nemám nic společného. I mě celá ta věc ublížila.“

Každá správná detektivka má důkazy a motiv, tady chybějí.
„Důkazy ani nemohou existovat! Podívejte se, byl jsem vůdčí hráč mužstva a trochu trenér a v mém zájmu logicky bylo, aby reprezentace hrála a vyhrávala. Ne aby ji někdo rozmetal. Bohužel se do toho připletly takové nešťastné věci. Krátce před mistrovstvím světa v Londýně, kam jsme nakonec neodletěli, emigrovala krasobruslařka Ája Vrzáňová. Pánům nahoře to vrtalo v hlavě a báli se, že tam zůstane celé mužstvo. Odsouzen byl tehdy také Bóža Modrý, i když s hokejem už neměl nic společného. Ublížilo mu, že s Bubníkem chodil na americkou ambasádu. Byla to smůla.“

Jste jeden z posledních žijících hokejistů skvělé generace, která v druhé polovině 40. let kralovala evropskému hokeji a získala dva tituly mistra světa. Nebojíte se, že se po čase na ni zapomene? Že z vašich úspěchů bude jen pár řádek v nějaké encyklopedii?
„Snad se na nás nezapomene. Byli jsme první generace, která porazila Kanadu. To bylo asi to nejdůležitější. Dělali jsme dobré výsledky. Potom samozřejmě přišla větší konkurence a naše úspěchy už nebyly tak výrazné, ale to zase bylo dobře pro hokej jako takový.“

Kde se ta slavná generace vlastně zrodila?
„Velkým vzorem pro nás byla Pepík Maleček, pan hokejista. On nás učil hrát, když přišel ze Sparty do LTC. A vlastně nám hodně pomohla i veliká zima v roce 1929. Tenkrát jsme ještě v dubnu venku bruslili. Ale nemyslete si, že jsme jako kluci jenom hráli hokej na dvě branky. Hodně jsme trénovali techniku hole, na to můj otec jako trenér hodně dbal.“

Je dnes nějaký hokejista, který se vám líbí, ve kterém se vidíte?
„Víte, český hokej už tolik nesleduji a nemám o něm přehled. Ale ve švédské lize jsou Hlaváč a Hlinka, oba hrají za Linköping. Když se jim vede, hrají ohromně. Je to sympatická parta. Nemůžu říct, že by byli nejlepší, ale hezky se na to dívá. Dost jim fandím. Zatím jsou druzí a mají slušnou šanci ligu vyhrát.“

	V sobotní příloze deníku Sport Overtime najdete:
	» další řadu zajímavostí ze světa sportu O čem mluví: » Příběh desetibojaře Bryana Claye » Zajímavosti o Sidney Crosbym » Co je to Nardic Walking