POLEMIKA ISPORT.CZ | Posledních pár týdnů jsme svědky pozoruhodného fenoménu: lidé, kteří si jinak o sport ani neopřou kolo, se doslova rozplývají nad ragby. Sociálním sítím dominuje velebení mlýnů a skládek, šišatý míč spolehlivě vytlačil ten fotbalový i v hospodských debatách (vyzkoušeno za vás).
Pokud vás tento trend otravuje, zůstaňte klidní – až skončí právě probíhající mistrovství světa, tak po ragby v našich končinách zase ani neštěkne pes. Skoro.
Je to přitom škoda; ragby je krásný sport. Škarohlíd by sice mohl namítnout, co že je vlastně krásného na obrovitých chlapech, kteří jako by měli pod dresem nafouknuté gumové obleky Klapzubáků, a kteří – pevně zaklesnuti jeden druhému v zadku – se pomalu přetlačují v podivných kopulačních obrazech. Na tyhle škarohlídy ale nedejte: ragby je opravdu fajn.
Je přece šlechetné, chlapsky tvrdé, rytířské, vznešené, férové a... a není toho náhodou už trochu moc? Už chybí jen monumentální hudba z trilogie Pán prstenů a jas zapálených pochodní, osvětlující neoholené tváře neohrožených bojovníků. Zkrátka, všechny superkladné atributy ragby, dokola omílané a zdůrazňované jeho sezonními milovníky, vytlačují sport jako takový – až tady zůstává jen jeho image.
Co tahle image křičí do světa? Přihlášení se k ragby (alespoň na ten měsíc a půl, kdy trvá MS) znamená především symbolické vymezení se proti korporátní a zkomercionalizované podobě současného sportu.
Fenomén RAGBY: Ukazuje krásu týmu! Na polemiku Jana Jarocha se podívejte ZDE>>>
Není náhoda, že ragby je často vnímáno jako přímý protiklad fotbalu se všemi jeho aférami, simulanty a korupčními kauzami. Šišatý míč je dnes pro řadu oprávněně zklamaných fanoušků jakýmsi prastarým ideálem sportovní čistoty; oněch bájných časů, kdy se soupeři navzájem opravdu ctili a kdy jim byl největší odměnou vlastní pot.
Že byly lístky na letošní ragbyový šampionát nejdražší v historii VŠECH sportovních akcí, takže s tou naivní nezkažeností se to nedá zas tak moc přehánět?
To zůstává v celém vznešeném příběhu jaksi „pod čarou“. Fascinuje mě také podmínka některých zemí, že pro nominaci je nutné, aby hráč nastupoval v domácí soutěži. Zkuste takhle zakazovat zajímavější angažmá fotbalistům, hokejistům, ale vlastně komukoliv – v roce 2015 naprosto o nemyslitelné.
V kontextu ragbyové mýdlové opery je to naopak interpretováno jako další příklad věrné oddanosti sportu a vlasti.
Nemůžu si pomoct. Z ragby, toho kdysi sympatického (bez ironie) sportu, se stal částečně i elitářský odznak vlastní výjimečnosti a nadřazenosti. Kdybych ho měl v současné podobě (alespoň v té vrcholové) personifikovat, bude to dvacetiletý hipster s plnovousem v úzkých krátkých džínách a s látkovou taškou přes rameno.
Musím se přiznat, že mi je stále víc a víc bližší ten starý dobrý plebejský fotbal. I s tím věčným simulováním...
Související články
