Brazílie ano. Japonsko ano. Ale Španělsko, Francie, nebo jak se včera ukázalo i Kanada, jsou v současnosti nad síly nového českého ženského basketbalového týmu. Nezbývá nic jiného, než si tenhle fakt přiznat a vědět o něm. V důsledku včerejší porážky v osmifinále je proto ještě teď třeba více ocenit čtyři roky staré zázračné stříbro, které se na domácím MS podařilo získat.
Upřímně, nečekal jsem, že ho české basketbalistky letos obhájí. Přeci jen tým obměnili, omladili, ale věřil jsem, že přes Kanadu se dostanou. Tenhle soupeř byl kvalitativně na stejné úrovni. Jenže místo toho byl vidět jen naburcovaný sok a nevýrazné Češky. Až mě při tom napadlo, jak by to vypadalo, kdyby do osmifinále dostaly přeci jen tu Francii, která si je mohla vybrat.
Osmifinále proto není pro české hráčky úspěch. Vyhrály zápasy, kde měly vyhrát, ale jak říkají brankáři ve fotbalové terminologii: nechytily nic navíc. Zdoláním Kanady tuhle šanci měly, ale nevyužily ji. Škoda, protože do té doby se herně prezentovaly sympaticky.
Na druhou stranu bych však netruchlil nad budoucností. Především výkony rozehrávaček Bartoňové a Sedlákové byly na MS příslibem. Je známo, že do téhle role se musí dorůst věkem a vedle nadějných dispečerských schopností má Bartoňová i potenciál dospět coby hlavní hecíř, který v důležité chvíli zařve, zblázní to a strhne. I to totiž současné reprezentaci trochu chybělo.
