Před dvěma týdny dostal Claudio Ranieri otázku, jestli není nervózní z vyjádření důvěry ze strany vedení Leicesteru, protože trenéři (manažeři) v Premier League se toho obávají. Brzy nato totiž dochází k odvolání. Ital se usmál a celou věc převedl do humorné odpovědi, přesně tak, jak to uměl v průběhu mistrovské sezony 2015/2016. Jenže ujištění, že má do konce sezony neochvějnou důvěru mělo platnost opravdu jen šestnáct dní. Druhou sezonu po sobě tak byl trenér, který dovedl tým k titulu, předčasně skončil. Po José Mourinhovi to odnesl Ranieri.
Už jsme si v posledních letech zvykli, že se s přílivem ohromných finančních prostředků a zahraničních majitelů se Premier League mění. Byznys a zisk jsou na prvním místě. Pak dlouho dlouho nic. Mizí tradice (FA Cup je pro mnoho klubů Premier League přítěží), mění se hodnoty. A s nimi se zkracuje trpělivost i trenéry. „Padají“ častěji než dřív.
Nicméně asi žádná změna na pozici manažera nevyvolala po světě takovou vlnu reakcí, přesněji solidarity s odvolaným koučem. Počínaje anglickým tiskem, italským, který nazval Angličany nevděčníky (Ranieriho odvolali thajští majitelé) a také velkými osobnostmi. Ticho nemohl zůstat legendární Gary Lineker, velký fanoušek klubu, v němž začínal svou kariéru, který označil krok mimo jiné za nepochopitelný.
Kritiku schytali nejen majitelé ale i hráči. Svého kouče nepodrželi na hřišti podprůměrnými výkony v průběhu předchozích měsíců a podle všeho jej zradili i mimo hřiště. Podle anglických deníků se vlastníci klubu rozhodli změnit svůj postoj po schůzce se zástupci hráči, k níž došlo po osmifinálové porážce Leicesteru v Lize mistrů na hřišti Sevilly.
Hráči si prý stěžovali na časté změny taktiky a výběr základní jedenáctky, především opomíjení formy Demaraie Graye, a na několik dalších věcí. Výrazně se ochladil i trenérův vztah s některými členy realizačního týmu, který zdědil po svém předchůdci Nigelu Pearsonovi.
Tak už to bývá, že ti, z nichž generál udělal slavné vojáky, stojí za jeho koncem ve chvíli, kdy se přestane dařit.
SESTŘIH Ligy mistrů: Sevilla - Leicester 2:1. Naději anglického mistra udrželi Schmeichel a Vardy
Video se připravuje ...
Že se podobná sezona jako ta předchozí nemůže opakovat, bylo jasné. Prostě proto, že zázraky – a tohle byl ten největší v historii kolektivního sportu – se nedějí každý rok. Víc než boj o první šestku, se dalo očekávat umístění okolo poloviny tabulky. Proč?
Zásadní ztrátou byl odchod N´Gola Kantého. Tichého muže, který odvedl mimořádnou a nedocenitelnou práci. Příchodem nových tváří se narušila jednota a chemie uvnitř týmu. K tomu přišly jednání o vyšších smlouvách a snahy některých o přestup.
Celkově hráči ztratili hlad a motivaci, která je hnala vpřed minulý ročník. Do toho se zamotal mnohem náročnější program spojený se zápasy Champions League a pochopitelně výrazně lepší příprava soupeřů na jejich styl. Už si hlídali nákopy za obranu a brejky Jamieho Vardyho .
Ten hlavní faktor je nicméně kvalita hráčů. Vrátili se (logicky) tam, kam většinu kariéry patřili. Kádr byl vesměs složen z těch, které jinde nechtěli, nebo se prosadili postupnou cestou přes nižší anglické soutěže.
Kapitán Wes Morgan je znovu stoperem, který strávil většinu kariéry v druhé anglické lize. Trápí se vedle něj i Robert Huth (jen to dokazuje, jak moc jim schází ochranný štít v podobě Kantého). Danny Simpson či Christian Fuchs se dopouštějí chyb, které před rokem nedělali.
To se týká i dalších. A především Riyada Mahreze, který se od léta trefil jen třikrát a zůstává na míle daleko od sedmnácti zápisů ze své životní sezony. Dvojnásob to platí pro Jamieho Vardyho. Jeho středeční gól na 1:2 byl prvním po 12 hodinách a 39 minutách. A byla to jeho teprve druhá střela na branku v tomto kalendářním roce!! (proto ty dva vykřičníky…).
Když Ranieri přišel předloni v létě, na tiskové konferenci uvedl – v souvislosti se zázračnou záchranou - že chce zjistit, kam Leicester opravdu patří. Jaké jsou jeho reálné možnosti. Už to ví. Vrátil se tam, kde byl před startem sezony 2015/2016, kdy se pohyboval na rozhraní Premier League a Championship.
To, co s týmem sympatický Ital následně dokázal, překonalo všechny představy. A tato sezona jen červeně podtrhuje, jak mimořádného díla jsme byli svědci. Scéna z vystoupení tenora Andrea Bocelliho a Nessun Dorma v jeho podání při oslavách titulu ještě teď nahání husí kůži.
Teď se Leicester znovu stal Leicesterem a ztratil mnoho sympatií. Samozřejmě, že Ranieri nese podíl viny na tom, že se obhájce drží jen bod nad sestupovými příčkami, ale tohle je krutý konec. V prvních reakcích na jeho odvolání zaznívalo, že by si zasloužil sochu a ne vyhazov.
Jisté je, že pětašedesátiletý Ital navždy vstoupil do fotbalových dějin. A jak mu ve svém vzkazu napsal José Mourinho , nikdo jeho úspěch nevymaže z historie, do které se zapsal.
Jasná je i další věc. Romantický pohádka o outsiderech z Leicesteru definitivě skončila. Dilly Ding, Dilly Dong.
