Řekněme si to upřímně – český fotbal není zrovna místem, které by bylo otevřené novým vlivům a inspiracím. A byť za posledních deset let ztratil hodně na prestiži a propadl se do evropského průměru, tento omezený pohled na svět se příliš nemění. Do této atmosféry nyní přichází na Letnou Andrea Stramaccioni. Pokud uspěje, usedlý český bahňáček to může rozvířit. A pokud ne? Většina skeptiků bude mít silný argument, proč se do žádných dalších zahraničních dobrodružství nepouštět.
Když se skeptiků odmítajících zahraniční „vetřelce“ na trenérské lavičce českých klubů zeptáte, jaký pro to mají argument, většinou se na něm okamžitě shodnou. Jazyková bariéra spojená se specifiky českého fotbalu. A vedle toho je samozřejmě cítit nevyřčená, ale jasně patrná, obava z toho, že domácím trenérům by tihle „žoldáci“ mohli brát práci.
Nedá se říct, že by to byl úplně scestný názor a nepřipravené hrc prc pokusy typu Alex Pastoor v Edenu skeptikům navíc dávají za pravdu. Na druhou stranu to ale hodně vypovídá i o nás. O Češích i o tuzemském fotbale. Že je v něm stále řada specifik, je naprostá pravda. Ale je to dobře? A co se vlastně zatím slovem „specifikum“ skrývá?
Jednoduše řečeno jde především o spletenec vztahů a informací. Všichni se tu prostě znají a jeden na druhého něco ví. Trenéři, hráči, funkcionáři, rozhodčí. Všichni tu žijí v jisté symbióze, každý se svým známým příběhem. Trochu se pomlouvají, trochu spolupracují, navenek jsou ve vyjádřeních velmi opatrní, byť by pro své tvrzení měli vypovídající argumenty. Vždyť při dalším hýbání škatulat se může klidně stát, že skončí právě v táboře současného úhlavního soka, tak proč si zadělávat na problémy…
Do této kultury nyní přijde Ital Stramaccioni (nejspíš i se svým realizačním týmem) opravdu jako cizorodý prvek. S nikým ho totiž žádný vztah nepoutá a o jeho trenérském stylu se toho upřímně příliš mnoho neví. Zda to všechno bude výhoda, či nevýhoda se teprve ukáže. Výhoda to bude ve chvíli, kdy bude mít sílu, schopnosti a erudici razit v českém fotbale opravdu nové, progresivní a úspěšné kroky. Kdy zruší některé zažité nefungující stereotypy a nabídne jiný pohled na věc. Pohled nezatížený letitými vazbami. Že přitom bude potřebovat naprostou podporu vedení klubu, je jasná věc.
Přitom v minulosti Spartě právě tato vnitřní jednota, s níž by šla za svým cílem, nejednou chyběla. Stejně jako náročnost k hráčům, z nichž někteří občas až příliš mluvili do věcí, které na západ od nás často vůbec nepatří do jejich kompetence.
Příchod italského kouče tak bude svým způsobem velkou lekcí i pro sparťanský management. Protože právě nejednota spojená s již zmíněnou jazykovou bariérou by mohla být pro působení Stramaccioniho opravdu smrtelný koktejl. Ten by pak navíc měl větší následky než jen další nenaplněnou sezonu Letenských.
Český fotbal totiž kontakt a dobrou zkušenost se zahraniční inspirací opravdu nutně potřebuje. Uzavřít se v ulitě vlastní průměrnosti je sice pohodlné, ale zaručeně to nikam nevede.
