Z těch loňských slov Lamine Diacka na adresu svého nástupce ve funkci prezidenta IAAF dnes trochu mrazí: „Pro mě se sen stal skutečností, mohu předat kolík Sebastianovi, který je na svou práci připraven.“
Těžko říct, co přesně tím Diack tenkrát myslel. Dnes je ale jeho potěmkinovský obraz velkého muže světového sportu zašlapán do bláta úplatků, korupce a dokonce vydírání. A Sebastian Coe, skutečný atletický hrdina, má co dělat, aby tuhle bouři ustál a mohl Diackův zašpiněný štafetový kolík zkusit znovu vybrousit dočista.
Je však ostudou Coea i celé světové atletiky, že tohle dopustili. Sám Coe působil jako Diackův viceprezident dlouhých osm let. Jistě, většinu toho času měl své povinnosti jako šéf londýnské olympiády. Ale i tak. Nechal starého pána pletichařit, a když vloni v létě investigativní novináři z ARD přišli s obviněními, že IAAF nedůsledně kontrolovala krevní doping, místo pokorných vět oznámil, že jeho atletice byla vyhlášena válka.
Atletičtí funkcionáři jsou zvyklí se opájet představou o morální velikosti a globálním významu svého sportu. Jsou přece představiteli olympijského sportu číslo jedna, nad nějž není. Každý rok v Monaku se rádi nechávali vidět s celebritami v čele monackého prince Alberta. A na vrcholu slávy nechávali dnes znectěného Diacka.
Zatím ale, hvězdnému požehnání Usaina Bolta navzdory, světová atletika bojuje o mediální pozornost v konkurenci nových sportů. Bafuňáři se svými velkými ideály nechali unést tak moc, že si nevšimli, jak moc se prezentace atletiky vzdaluje moderní době. Proč se tedy divit, že nechali svého šéfa rozmarných šestnáct let v jeho chlívku.
Jako vždy ale odhalení nepravostí není tragédií, nýbrž nadějí do budoucna. Pravou silou atletiky je mladá síla, která se každou sezonu s novou energií tuží po ukrajování setinek a přidávání centimetrů ve svých tréninkových denících. Tuhle sílu teď atletika potřebuje, aby zahnala pach zkorumpovaných bafuňářů, kterými si nechala vládnout.
Související články
