Sklapla závora, vypadal, že má v sobě stejně šťávy jako pomeranč, co prošel lisem. Bylo jaro 2015 a hokejový trenér Miloš Říha stál v útrobách litvínovského zimáku, jeho Pardubice právě dostaly čtvrtfinálovou stopku. A on tam nestál jako ten generál, který umí pouštět blesky a vždycky si nějak poradí. Byl utahaný a vyřízený. Tam jsem si říkal, že jeho kariéra končí. Omyl.
Nějak to tenkrát nebyl on. Jeho práce mi vždycky připadala zajímavá, tyjátrem okolo, rýpanci do soupeřů i rozhodčích dovedl strhnout pozornost na sebe, nikdo neřešil moc jeho tým, spíš Říhu. Fanoušci party, kterou vedl, ho milovali za upřímnost a tvrdost, druhý tábor ho nenáviděl a spílal mu do arogantů. A během téhle hry mužstvo dokázal připravit tak, aby bylo úspěšné.
Konec předminulé sezony? Jiný příběh. Řval, byl hodný, stavěl se na hlavu a nic. Několikrát si postěžoval, jak ho tým neposlouchá, že po svých hráčích v Pardubicích něco chtěl, ale oni na něj kašlali. Byl tak bezradný, že nakonec většinu věcí přehodil na syna Miloše, tehdejšího asistenta. Sám na lavičce spíš jen nečinně postával. Každý musel vidět, že sopka vyhasla.
Proto mě dost překvapilo, že vloni podepsal smlouvu se Slovanem v KHL. Dostal do ruky tým, který byl dlouho bez výplat a s nejistou budoucností. V jeho tehdejším rozpoložení? Říkal jsem si, že páchá trenérskou sebevraždu, že tohle prostě dopadnout dobře nemůže. A dopadlo.
Zápal pro hokej je zpět
Najednou v sobě zase našel ten zápal a někdy vyčítanou zlobu na chlápky v pruhovaném, která ho vždycky hnala tak moc dopředu. Zase jsem měl pocit, že i kdyby viděl v ZOO zebru, seřve ji, že špatně žere.
Černá a bíla. Opět měl na tuhle barevnou kombinaci alergii. Stačilo, aby se jeho řvoucí tvář objevila na kostce v aréně a fanoušci Slovanu byli ve varu. On dotáhl podceňovaný tým do play off. Chytil nový dech a chuť do práce.
Tohle se mi jen potvrdilo, když jsem sledoval přípravu Slovanu Bratislava v Litoměřicích. Na ledě zase ten zuřivec, co dbá na každý detail, v kabině fajn chlap, co se umí bavit s každým a úplně o všem. Nestál přede mnou ten nešťastný trenérský veterán bez síly a bez emocí, kterého jsem viděl v Litvínově. Ne, on ještě zdaleka neřekl poslední slovo.
Docela se těším, co bude dál. Doufám, že jednou dostane i šanci vyhrát svůj vysněný titul v extralize, minimálně by nebyla nuda. Teď je pořád jedním z nejméně doceněných českých trenérů, reprezentace ho vždycky tak nějak minula.
Ale jedno velké zlato by mu slušelo. A třeba by přineslo i zasloužený respekt.
Související články
