+
Nenechte si ujít nejnovější
zprávy ze světa sportu.
Sledujte nás na Facebooku
a dozvíte se vše jako první.
Zdeněk Haník
TOP VIDEA
Fousek: Jednání s Berbrem? Potkali jsme se jen jednou, na pohřbu Fousek: Jednání s Berbrem? Potkali jsme se jen jednou, na pohřbu
SESTŘIH Ligy mistrů: Basilej - Manchester United 1:0. Fantastický Vaclík vychytal giganta SESTŘIH Ligy mistrů: Basilej - Manchester United 1:0. Fantastický Vaclík vychytal giganta
VŠECHNA VIDEA ZDE

Mnozí z naší generace, kteří se fotbal, hokej, basket nebo volejbal učili sami, si často stýskají za starými časy. Je to vcelku pochopitelná nostalgie za dobou, kdy jsme se jako kluci scházeli venku ke všem možným hrám a rodiče nás při setmění jen stěží naháněli domů, protože jsme přeci ještě nedohráli… Ta doba je pryč, a před námi stojí nová výzva.



Generace hráčů, narozených v 50. a 60. letech (dnešních padesátníků a šedesátníků), se utvářela jinak než ta současná. Páni kluci těch časů se sami sešli na plácku či na ulici, určili si pravidla hry, sami si soudcovali, sami pro sebe hru analyzovali a sami o ní mezi sebou diskutovali. Každý z nich v přirozené konkurenci poznával, jestli je dobrý, nebo špatný hráč. Nepotřeboval k tomu vyjádření trenéra.

Současné děti se spontánně nescházejí na hřišti či na ulici, jelikož rodiče mají mnohdy strach pouštět je ven. Nic naplat, časy se mění a my v nich, jak zpívá Dylan. Naštěstí princip herního učení zůstal stejný jako za „starých časů“, a to mi dodává naději, že existuje řešení i v této době, přestože nezávazná uliční hra pohříchu schází.

Než vysvětlím, jaký princip mám na mysli, dovolte mi objasnit pojem „implicitní“. Znamená to „skrytý, ne zjevný, nebo navenek nevyjádřený“. Možná srozumitelnější je tento výraz ve spojení „implicitní učení“, což je zjednodušeně řečeno neuvědomované či podvědomé učení. Zkrátka dítě se něco učí, ale neví, že se to učí. A v tom se skrývá onen fígl, jak jsme se učili na plácku fotbal. Náruživě jsme hráli, nevnímali čas ani okolí, a při tom jsme se nepozorovaně a nenásilně učili nové dovednosti či řešení situací.

Někteří dnešní mentální koučové si pletou význam toho pojmu a domnívají se, že implicitnost spočívá pouze v samotném neřízeném hraní. Ona ale spočívá hlavně v podmínkách, které hraní na plácku nabízelo. V podmínkách, které dávaly průchod herní zanícenosti, jež neumožňovala všímat si, zda se něco učíme. Tato herní spontaneita se už prostě vytratila z ulic, a musí se tudíž znovu nalézt v tréninku. A v tom je ta moje naděje.

Starých časů se dovolávají ti, kteří nemají koule vyrovnat se s novou realitou. Je jiná doba, a ta leccos vzala, ale také mnohé přinesla. Víme toho například daleko víc než dříve o lidském těle, o pohybu, o hrách, a zbývá jen atmosféru z ulic a plácků dostat do tréninku. Nic jiného nám totiž nezbývá. Co atmosféru? Pocit hráčů ze starých časů na plácku musíme do trénování přinést. Že to nejde? Taková skepse je podle mě útěkem před řešením problému.

A jak na to? Jestliže víme, že hráč se nejlépe učí sám - emocionálním prožitkem v herních (životních) situacích, pak musíme takové podmínky vytvořit. Co nabízel plácek a ulice, musí nabízet moderní trénink dětí. A jak? Třeba tak, že dítě má právo na chybu bez následku, aby se učilo samo chyby vyhodnocovat.

Třeba také tak, že není neustále naváděno, co má dělat, protože dítě není na klíček. Třeba tak, že děti fandí svým rodičům nebo vzorům. Je m to druh prožívání hry nanečisto a dětem by se tento prožitek měl nenásilně zprostředkovat. A nakonec třeba i tak, že se nebudeme bát čas od času nechat děti herně lelkovat vedle důrazu na tréninkovou kázeň.

Obavy stranou, vážení, děti často vnímají velmi intenzivně, především emocionální obsahy, i když to tak nevypadá. Nemusíme mít jako trenéři úplně všechno pod kontrolou, ani nemůžeme a nebudeme. Tak nějak to totiž ve zlatých časech na plácku probíhalo. Pakliže se to trenérům podaří, budou podprahové informace ze hry mladými hráči ukládány stejně jako dříve na plácku, aniž by si to uvědomovali. Tím bude docházet ke zmíněnému implicitnímu (nezáměrnému) učení.

Trenér mládeže je organizátorem, odborníkem, pečovatelem i moudrým rádcem. Není středem světa ani vlastníkem absolutní pravdy. Vzdělává se, aby hlavně věděl či pochopil, ne proto, n aby neustále poučoval a rušil přirozený ruš spontánní vývoj mladého hráče. Ač jsem rovněž ctitelem starých časů starý od Aristotela až po Masaryka, od Zábrodského Masaryka a Bicana až po Martince brodského a Panenku, žiju v naději, že se nám, tedy trenérskému cechu, podaří skému setřepat sladkobolné za minulostí a zvládnout novou historickou výzvu. Navrhuji první Navrhu krok: přestat fňukat, pře že „za našich kat, z časů“.

Vše o zimních olympijských hrách 2018 najdete zde >>

 







Klasická verze
Mobilní verze