PŘÍMO Z LONDÝNA | Na olympiádě v Pekingu zazářila v den výročí okupace země ve vyhecovaném boji proti Rusce Marii Abakumovové. V úterý večer na londýnském stadionu ale oštěpařka Barbora Špotáková zažila ještě silnější emoce, když po deseti letech znovu vyhrála mistrovství světa. „Říkala jsem to už jednou, že nic víc nejde zažít, ale mýlila jsem se. Tohle bylo nejvíc,“ říká Špotáková.
Jak své čerstvé vítězství prožíváte?
„Je to prostě skvělé a stále neuvěřitelné. Celý den jsem myslela na to, že je to deset let a pět let po vítězství na olympiádě v Londýně. Londýnský stadion pro mě byl motivací, abych pokračovala v kariéře po Riu. Jsem moc šťastná, tohle zlato je pro mě nejlepší v celé kariéře.“
Opravdu cítíte silnější emoce než ve slavném Pekingu?
„Myslela jsem si, že olympiáda v Pekingu nejde přebít, a dneska to jednoznačně ty pocity přebilo. Je to nejvíc, co jsem mohla kdy zažít kdy.“
Ve druhé sérii jste se přiblížila 67 metrům, věřila jste, že to bude na vítězství stačit?
„Tomu jsem moc nevěřila. Takže jsem byla taková neklidná, protože ta vzdálenost nebyla dobrá. A hlavně se mi ten hod nepovedl. Takže toho jsem se bála. Na druhou stranu jsem od té doby, co jsem vlezla na stadion, byla zvláštně klidná, že to dobře dopadne, že to bude dobrý. Byl to prostě hrozně zvláštní pocit. A já tenhle pocit měla na dvou stadionech.“
Kde?
„Ve Stuttgartu, kde jsem vždycky uspěla. Tam jsem prostě vešla a věděla jsem, že to dobře dopadne. A mám to tady v Londýně, nevím proč. Je to prostě můj stadion. Byla dobrá volba zůstat u atletiky ještě teď po Riu. Ukázalo se dobrý krok, že to stálo za to.“
Jaké to bylo na stupních vítězů?
„To, co jsem zažila na tom vyhlašování, na to jsem nebyla vůbec psychicky připravena a to mě teda dostalo… Prostě větší emoce na závodech jsem nezažila nikdy a to jsem úspěšných závodů zažila docela hodně.“
V čem byly ty emoce tak silné?
„To se vůbec nedá popsat. Já jsem na to nebyla vůbec připravená, já jsem si to vůbec nedovedla představit, jaký to bude. Pak najednou mi řekli, že je vyhlašování. Vždycky se čeká, než se začne vyhlašovat. Teď jsme přišly, postavily nás do řady, šup, běž! Teď tam vidím ty Bára ultras, další Čechy, kteří mávají vlajkami. Pak koukám na vlajku, hraje hymna… Teď všichni zpívají česky. Nic víc nejde v atletice zažít.“
Přitom to byl šampionát, s nímž jste původně už ani nepočítala. Jak to v té euforii vidíte s další kariérou?
„Pocit je teď opačný. Kruh se uzavírá. Kariéra byla velmi dlouhá a úspěšná a nikdy jsem necítila to, co teď. Věřila jsem celý den, že to bude dobrý. Že se to opravdu stalo, nechápu doteď.“
Pokračujte dál?
„Zatím pokračuju. Dneska pokračuju.“
A v příštím roce?
„Dneska pokračuju, zatím si dneska život bez atletiky neumím představit. Ale třeba desátého října jo. To bude jiný.“
Jsou pro vás motivací olympijské hry v Tokiu 2020?
„Je opravdu těžké odpovědět. Je to možná jediná motivace, která by v mé kariéře mohla být. Mám ráda oštěp, uspěla jsem v Ósace 2007, je to také moje oblíbené místo. Bylo by to velmi pěkné tam závodit, ale je to ještě dlouho. Opravdu už nejsem nemladší. Ale stále si svůj život bez atletiky nedovedu představit.“
Související články
