Překonat vlastní světový rekord při výstupu s implantovaným kardiostimulátorem. Olomoucká horolezkyně Markéta Hanáková (42 let) plánuje v létě vystoupat bez použití umělého kyslíku na afghánskou sedmitisícovku Noshaq (7492 m.n.m.). „Budu si plnit jeden velký sen,“ říká Hanáková. „Snů mám mraky. Bude-li zdraví trochu sloužit, vždycky nějaký z hloubi duše vylovím a půjdu si za ním.“
Plány olomoucké horolezkyně zaujaly i Radka Jaroše. „Vydat se do Afghánistánu, takhle vysoko a ještě s budíkem je bláznivý nápad, ale kdyby takových nápadů nebylo, nebudeme se posouvat dál,“ říká elitní český horolezec. „Ten, kdo chce jenom komfort a naprosté bezpečí, se nikdy nikam nedostane, tak to prostě je. Takže já před Markétou smekám.“
Markéto, v čem bude Noshaq jiný, než předchozí výstupy?
„Především v tom, že se nejedná o komerční vrchol. Nejezdí na něj zástupy horolezců. Naopak. S největší pravděpodobností budeme na hoře fungovat sami. S tím, že se nejedná o masově vyhledávanou oblast, souvisí i to, že si všechno musíme zařídit sami.“
S jakým týmem se do Afghánistánu vydáte?
„Jedu se svým dlouholetým partnerem a lezeckým parťákem Zdeňkem Hodinářem, na hoře budeme fungovat v podstatě jako dvojice. Ale protože se jedná o odlehlou a málo lezenou oblast, navíc v Afghánistánu, jsme rádi, že se k nám přidali ještě další čtyři lidi. Budeme spolupracovat například v případě dopravy, víz, vysílaček, fixních lan. Společnými silami plánujeme zafixovat skalní úsek ve výšce okolo sedmi tisíc metrů.“
Díky technickému pokroku vás mohou lékaři monitorovat na dálku a včas vás upozornit na možná rizika. Na Noshaqu však chybí telefonní signál, který je pro dálkový monitoring nezbytný. Jste z toho nervózní?
„Nejsem, budu poslouchat své tělo a srdce. Kromě Muztagh Aty, kdy byla hora kompletně pokryta signálem, jsem tuhle službu stejně využívat nemohla. Takže i dřív v Himálajích jsem byla odkázaná sama na sebe. Pro případ nouze jsme sice měli satelitní telefon, ale ten se na poslední expedici porouchal. To bylo nepříjemné nejen pro nás, ale hlavně pro lidi doma, kteří o nás několik dní nevěděli.“
Jak vaše lezecké výstupy vnímá rodina?
„Nechtěla bych být svou mámou... Určitě to pro ně není jednoduché, takže když vymýšlím nějakou novou cestu nebo výstup, dávkuju jim informace postupně. I tak si ale užijí své. Třeba když nám minule přestal fungovat ten satelitní telefon. Byli jsme domluvení, že se každý den ozveme, možná budou výpadky, ale po šesti dnech odmlky už se asi něco děje. Do civilizace jsme se dostali právě šestý den.“
Na co se u Noshaqu nejvíc těšíte?
„Stejně jako vždycky - na hory. Mám ráda, když naložíme plnou polní a míříme do základního tábora. Těším se, jak budeme sedět pod horou před stanem a vařit nebo se jen tak povalovat. Taky jak budeme stoupat vzhůru a budovat postupové tábory, jak shodím těžký batoh ze zad, svalím se na zem a budu se jen tak dívat a nasávat atmosféru a vůni. Těším se i na sviště, západy slunce, mrazivá rána. Prostě si budu plnit jeden velký sen. Těch mám mraky. Bude-li zdraví trochu sloužit, vždycky nějaký z hloubi duše vylovím a půjdu si za ním.“
