Mimořádný bojovník! Eldar „Yakuza“ Rafigaev opět vyhrál mistrovství světa v brazilském jiu jitus. Tentokrát v Sao Paulu. Stal se nejen vítězem mezi bojovníky do sta kilo, ale i v otevřené kategorii. Je tak držitelem dalších dvou zlatých placek, kterých už má doma přes třicet kilo.
Nepotrpí si na dlouhé věty. Odpovídá stručně a jasně. Rozhodně to není kvůli menší slovní zásobě, jak by se dalo u muže pocházejícího z Moldávie očekávat. Eldar Rafigaev zkrátka nerad plýtvá slovy. Co řekne má však váhu a vám dochází, díky čemu je tak dobrým zápasníkem. Vyhrává hlavně hlavou.
Proč máte přezdívku „Yakuza“?
„Je to kvůli tetování. Ještě v době, kdy jsem chodil na box, tak jsem si chtěl nechat zakrýt nějaké staré a hledal jsem nové motivy. Zalíbila se mi tetování, jaká má japonská Yakuza. Nu a na tréninku mi hned začali říkat ‚Yakuza‘ a od té doby jsem Yakuza.“
Jste celkem dost tetovaný. Většinou se ta vyobrazení týkají bojových sportů, je to tak?
„No jasný.“
A jaké bylo první, které se týkalo bojových umění?
„Asi obrázek zakladatele brazilského jiu jitsu, Gracieho. Za ním mám další japonský motiv. Gejša, která dává páku nohy démonovi. To je vyloženě hold bojovým uměním.“
Kdy jste se dostal k bojovým sportům a kterým jste začínal?
„Až tady v Čechách. Přesně v roce 2010 s boxem. A ještě jako malý jsem zkoušel karate, ale to jen chvíli. První byl skutečně box. Věnoval jsem se mu rok, ale nikdy jsem v něm nezávodil.“
Jak jste se tedy dostal k brazilskému jiu jitsu?
„Už před lety jsem se díval na zápas UFC, vyhrál tam tehdy B.J. Penn díky škrcení. Najednou tam říkali, že je černým pásem v jiu jitsu. Tak jsem se hned začal zajímat, o co se vlastně jedná. Myslím, že ten souboj jsem viděl v pátek a už v pondělí jsem byl na tréninku. Nejprve jsem se ale omylem ocitl na japonském jiu jitsu, ale to mě tolik nezajímalo. Hned vedle však bylo brazilské. Tam jsem se potkal s chlápkem, který vážil tak o třicet kilo méně než já a byl o dvacet let starší. Při sparingu mě ale pětkrát uškrtil a upáčil. Nechtělo se mi tomu věřit. No a tak mě to naprosto vzalo.“
Své medaile počítáte na kila, díky čemu myslíte, že jste tak úspěšný?
„Myslím, že je to tím, že jsem hodně jezdil trénovat do různých gymů. Účastnil jsem se mnoha seminářů. Dělám sparingy s mnoha různými lidmi. A hlavně mi velikou zkušenost daly závody.“
Jaký z vašich zápasů byl zatím nejtěžší?
„Nemůžu říct, že bych měl nějaký zápas nejtěžší. Nicméně krátce po tom, co jsem dostal fialový pás, tak jsem jel na mistrovství Evropy do Francie. A tam byla spojená kategorie fialových, hnědých a černých pásů. Hned v prvním kole jsem dostal Brazilce, který měl už asi deset let černý pás. Byl to skutečně těžký zápas, odnesl jsem si z něj zranění kotníku, ale vyhrál jsem.“
Kolik už jste měl zranění?
„Nevím. Nepočítám. Oba kotníky, kolena, loket, krk, … Je tam pořád něco. Patří to k tomu.“
Když někoho zraníte, co to pro vás znamená? Jak to prožíváte?
„Hlavně se snažím nezranit. Jakmile vidím, že soupeř začíná klepat, tak ho hned pustím. Nemám prostě v úmyslu mu ublížit. Ale už se mi stalo, že jsem třeba cítil, jak blízko jsem tomu, zlomit protivníkovi ruku, on začal plácat, a tak jsem ho pustil. Nicméně pak třeba tvrdil, že neplácal. V takovém případě jsem jej následně záměrně ztrestal, aby to měl jako poučení do budoucna.“
Co vlastně cítíte během boje k soupeři? Dá se to popsat?
„Já nevím... Je to konkurence, kterou musím odstranit, abych se dostal dál. Ale jinak k němu cítím samozřejmě respekt. Vážím si toho, že nastoupil. Nemám z něj ani strach, ani ho nepodceňuji. Nejlíp to vystihuje slovo respekt.“
Jak vnímáte, ve vašem případě dost vzácné, prohry?
„Když prohraji, neberu to rozhodně tak, že bych byl špatný. Beru to jako lekci. Každá prohra vás někam posune. Pokud tedy nejste hloupý člověk. Je to sport, ne loterie, abych si šel koupit další lístek. Prohra ukáže slabší stránku, na které musím zapracovat. Stalo se mi třeba, že jsem byl skvěle připravený, přijel jsem na mistrovství Evropy, ale šel jsem do kategorie o dvě váhy vyšší, abych si to zkusil. Nu a hned jsem prohrál na body. Dostal jsem totiž kluka, který byl o nějakých padesát kilo těžší než já. Nakoplo mě to ale dvěstěkrát víc, než kdybych vyhrál zlato. Přijel jsem domů a začal na sobě o to víc pracovat.“
Co je pro vás víc, MMA, nebo brazilské jiu jitsu?
„Jiu jitsu. Mám hlavně rád jiu jitsu v kimonech. Závodím i v grapplingu a MMA, ale kimono, to je srdeční záležitost. V boji s kimony existuje miliony různých chvatů. Je tam pořád co se učit. Nespočet technik, nespočet chvatů. Je to jako šachy, kde se člověk stále učí nové kombinace.“
A hrajete šachy?
„Kdysi hodně. Teď už málo. Bohužel.“
Prý nejste nikdy nervózní?
„Ne, nejsem.“
Co tedy prožíváte před zápasem?
„Nějaký adrenalin tam je, ale nervózní to ne. Je to příjemný pocit. Přijdu tam, kde mě to fakt baví, a předvedu, co mě baví. Jdu tam zkrátka s radostí. Nejedu na závody, abych měl trému a něčeho se bál. Užívám si to.“
Na kolik je podle vás v boji potřeba agresivita?
„Podle soupeře. Ale rozhodně do jitsu agrese nepatří. Zatemňuje mysl. V MMA možná je, ale je to vždy opravdu podle lidí. Nicméně lidi, kteří dělají jitsu, agresivní nejsou.“
Změnilo vám v něčem brazilské jiu jitsu život?
„Jasně. Je to styl života. A navíc mám díky tomu spoustu kamarádů po celém světě. Někdy se stane, že se sejdeme na tatami jako soupěři, ale předtím i potom spolu jdeme na kafe nebo pivo, pokecáme. Je to opravdu hodně přátelský sport s celosvětovou komunitou. Do jakéhokoliv gymu světa přijedu, budu vítán. Už se mi několikrát stalo, že jsem přijel do nějaké akademie BJJ, viděl ty lidi úplně poprvé, nicméně oni mě znali a hned chtěli, abychom si zatrénovali. A já jim rád ukážu své techniky a rád se podívám na jejich.“
Pravdou je, že už jste v jiu jitsu pojmem.
„Hm.“
Které bojovníky vy považujete za vzory?
(chvíli přemýšlí) „Fjodor Jemeljaněnko. Člověk, jehož zná celý svět. Byl deset let neporažený v MMA. Původně je ze samba (SAMBO - podle počátečních písmen ruských slov, která znamenají „sebeobrana beze zbraně“, jedná se o ruský úpolový sport). Myslím, že se stal někým, na koho se nikdy nezapomene. Dokázal porážet světové špičky.“
A mimo bojové sporty považujete za sportovní ikonu koho?
„Například Usaina Bolta, dokázal, co už se asi nikomu nepodaří. Stejně tak Michael Phelps. Jsou ohromní.“
Je nějaký sport, který byste chtěl zkusit?
„Ohromně mě baví surfování nebo třeba skateboarding. To se pokusím naučit líp.“
Často kvůli turnajům cestujete po celém světě. Kde se vám líbilo nejvíc?
„To asi nedokážu říct. Každé místo má svůj příběh. Vždycky si rád po turnaji projdu všude tamní památky a zatrénuji v místních klubech. Ale hlavní místo nemám. Mám rád Brazílii, mám rád Francii. Například Nice. Nemám třeba tolik rád Paříž. Nemusím totiž velká města, kde je chaos a tak. Nejraději mám asi Prahu. Vždycky se sem rád vracím. Má své kouzlo a je velká tak akorát.“
Nicméně vy jste se narodil v Moldávii. Proč jste se rozhodl opustit rodnou zemi?
„Bylo mi osmnáct, skončil jsem školu a tak jsem vyrazil do světa. Nu a do Prahy jsem se dostal díky kamarádům.“
A Českou republiku berete už jako finální místo pro život?
„Nevím. Kdybych dostal nějakou zajímavou nabídku… Tady jsem rád i třeba proto, že tu není až tak silná zima. Já nemám moc rád zimu. Když bych si měl vybrat mezi horami a mořem, vyhraje moře. Zatím jsem tady a nepřemýšlím o změně. Ale uvidíme.“
Co vás tu drží nejvíc?
„Mám tu skvělé kamarády, se kterými trénujeme a celkově skvěle vycházíme. Jako rodina.“
Využil jste někdy bojových umění v běžném životě?
„Ne. Snažím se to nepoužívat. Myslím, že to nepatří na ulici. A navíc nejsem konfliktní člověk. Nemám touhu ubližovat venku lidem.“
Je něco, co spojuje zápasníky brazilského jiu jitsu?
„Spojuje je to, že ten sport milují. Ale jinak asi ne. Jeden může být student, druhý bankéř a třetí třeba zubař. Nespojuje je žádná profese, věk nebo cokoliv jiného. A nikdo neřeší, kdo má kolik peněz nebo jaké má auto. V kimonu máme všichni stejně. Spojuje nás jen jitsu.“
Máte krom bojových umění, kterým se věnujete skutečně na plno jako zápasník a trenér, nějaké další koníčky? Zbývá na něco čas?
„Jo, rád rybařím. Chodím na kapry s kamarádem, který mně dělal tetování. Už jako malý jsem chodil na ryby s dědou. A v současnosti jsem schopný vyjet hned po tréninku. Takže třeba v půl desáté večer vyjíždím na kapry. Tedy, když je teplo.“
Eldar „Yakuza“ Rafigaev |
|
Narodil se 14. dubna 1987 v moldavském Kišiněvu. |
