Zažil neděli, na jakou možná do smrti nezapomene. Každý fanoušek Bohemians byl po vítězství 5:2 nad Plzní na vrcholu blaha. Velká poklona přitom míří za mužem, který se českou fotbalovou scénou posunuje výš a výš. Martin Hašek, trenér Bohemians, přináší svůj neotřelý pohled na fotbal. „To, co chci po Bohemce, bych chtěl i po Spartě,“ říká 48letý kouč. V redakci deníku Sport se po podpisu nové tříleté smlouvy s klubem z Vršovic rozpovídal o své práci, ale taky o problémech, které dusí český fotbal. Dozvíte se i jeho názor, zda zelenobílí mají potenciál na to, aby se dostali do evropských pohárů.
Je vidět, že jste s novým kontraktem spokojený.
„Jsem šťastný, protože v Bohemce můžu dělat práci tak, jak chci, mám prostor, abych svoje myšlenky přenášel dennodenně na hráče a nejsem ničím omezený. Kromě rozpočtu.“ (smích)
Ale navzdory tomu jste do klubu přinesl strategii, s níž jste porazil Viktorii 5:2 a v ligové tabulce ztrácíte pět bodů na Spartu. Řekněte, když jste svůj pohled definoval, vycházel jste i z toho, jakou má Bohemka pozici vůči tuzemskému fotbalu, jakou v něm má roli, jak často bývá favoritem a outsiderem zápasů...
„Rozumím vám, jestli jsem usazoval svůj pohled do širšího kontextu. Mám v hlavě způsob fotbalu, a ten vychází z toho, že žiju v Česku. Kdybych byl synem prezidenta Realu Madrid, na fotbal bych se jistě díval jinou optikou z hlediska způsobu hry, tvorby kádru, a tak dál. Ale žiju v našich poměrech, byl jsem u áčka Sparty, pracoval jsem s hráči, kteří si o sobě mysleli, že jsou hvězdy, byl jsem u jejího béčka, kdy jsem zároveň spolupracoval s Jaroslavem Hřebíkem a dalšími mládežnickými trenéry na tvorbě sparťanské koncepce, a je jasné, že tím jsem inspirován.“
Z toho tedy čerpáte?
„Ano, ten způsob hry, který chci po Bohemce, vychází z koncepce Jardy Hřebíka, a chtěl bych ho i po Spartě. Mám dávno vyzkoušené, že to funguje. Každý hráč u nás přesně ví, co má dělat, v které části hřiště to má dělat, v které situaci to má dělat, a jakým způsobem. Snažíme se vzdělávat hráče, už fotbal jenom nehrají, ale musejí ho chápat ve všech souvislostech. Pro mě jsou moji hráči partnery s tím, že je jasné, že já mám konečné slovo.“
Je třeba možné, aby s vámi hráči nesouhlasili?
„Samozřejmě, a jsem za to rád. Znamená to, že hráč přemýšlí o fotbale, a když jeho argumentace bude silnější než moje, jsem ochotný ustoupit z mé pozice a zaujmout novou. Když totiž budu lpět jenom na svých myšlenkách, zavřu se do vlastní klece.“
Můžete dát příklad?
„Nejvíc dišputací vedu pochopitelně se svým starším synem, a druhý největší počet dišputací s mladším. (smích) Naposledy jsem se s Martinem ne úplně shodnul na bránění situace, ze které jsme od Plzně dostali druhý gól.“
Co namítal?
„Já měl pocit, že v situaci, kdy se Pepa Jindřišek nějak zachoval, Martin to ještě mohl uhasit. Snažil se mi vysvětlit, že udělal všechno možné, a já jsem rád, že to od něj přišlo. Pak ale musí přijít moje konečné slovo, můj požadavek na řešení situace. A hráč mu musí věřit, protože jinak ten vztah nemůže vydržet. To by bylo, jako když se komunisti snažili udržet režim obušky.“
Jaký je váš pohled na přenosnost herního stylu z menšího do většího klubu? Například když se o toto snaží Jindřich Trpišovský ve Slavii, a někteří už nyní zastávají názor, že se mu to nepodaří...
(skočí do řeči) „Já to tak třeba nevidím. Přijde mi to jako úplný nesmysl, že by se mu to nedařilo.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
