Získal čtyřikrát Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli, ale výrazně bývá vidět i na trávníku. Ivan Trojan si jednou zahrál ve druhé lize za Bohemians 1905 a oslnil jako trenér Boža Zenkl v seriálu Okresní přebor.
„Jako dítě jsem góly dávat chtěl, to je pravda. Ale čím jsem byl starší, tím víc jsem tíhnul k tomu, aby mužstvo pracovalo jako celek. Ve chvíli, kdy spoluhráči vycítili, že tuhle tendenci mám - já tomu říkám přednost - na mě nechávali defenzivu. Dokonce bych ke střílení gólů řekl, že ačkoliv jsou ti hráči rozdíloví, nejsou těmi, které obdivuju. Dobře přihrát, dobře zajistit ostatní, toho já si považuju víc.
Bylo mně takových pět, šest let, když mě táta přihlásil do Bohemky. Do přípravky, trénoval ji František Jílek, který potom hrál za Bohemku ligu. Všichni jsme se stavěli do pozic, kde byl balon. Tenkrát Bohemka postoupila do první ligy a František už přípravku nedělal, nějak prapodivně se to zrušilo. A já kvůli tomu začal hrát basket. Od fotbalu jsem odplul. Ne však úplně, protože jsme po škole chodili vždy hned na hřiště a hráli fotbal. Každý den, na rozdíl od dnešních dětí. Závodně už ne, vrátil se k němu až v nějakých 37 letech.
Lákal mě jakýkoliv sport. Tedy téměř jakýkoliv. Sportovcem jsem tělem i duší dodnes, ale fotbalovou roli jsem si bohužel skoro vůbec nezahrál. Až trenéra Božu v Okresním přeboru.
S hereckými kolegy hraju za tým Real Top a moc gólů nedávám. Ale mám rád, když kopu penaltu, dávat to jako Tonda Panenka v Bělehradě. Už s tím musím šetřit, protože se to u mě tak trošku ví. Když se mi to povede, mám radost.
Jestli pro mě bylo splnění snu, když jsem si v Ďolíčku zahrál za Bohemku proti Ústí nad Labem ve druhé lize? To tedy bylo. A myslím, že nejen mého. Dost lidí, mých vrstevníků, mi řeklo, že si alespoň skrze mě splnili svůj sen. Chodili sem odmala a vždycky snili, aby si na tom trávníku aspoň chvilku zahráli.
V té době byl v klubu ještě Lukáš Přibyl a Pavel Hoftych jako trenér. Oba inklinovali k lehké recesi a velmi podporovali příběh Bohemky, který je mimo veškeré kategorie. Fanoušci se složili, aby Bohemka mohla pokračovat dál. A tato myšlenka byla zapadající do toho příběhu. Když už soutěž bude rozhodnutá, a pokud Ústí nad Labem bude souhlasit, že bych na pár minut nastoupil. Pro mě to byl opravdu obrovský zážitek. Asi bych to přirovnal k tomu, když Bohemka vyhrála titul, nebo když Tonda vstřelil ten gól v Bělehradě.
Bohužel se zápas vyvíjel 0:1, a tak to i zůstalo. Já jsem asi tři neděle předtím na premiéře v divadle tahal na jevišti těžký stůl a vyhodil si záda. Nebyl jsem tedy ani v takový kondici a pohodě, jak bych chtěl. Nicméně olepený jsem byl všemi možnými tejpy. A když jsem šel na hřiště, střídal jsem Honzu Morávka, řekl jsem si: Teď hraješ roli hráče, tak se chovej jako hráč a jdi do toho!
Šel jsem do toho s poměrně minimální trémou a chtěl jsem ten balon mít. Kluci se trošku obávali, chtěli vyrovnat, moc jsem se k míči nedostal. Na druhou stranu, když se kouknu na velké zápasy a hráč nastoupí na posledních deset minut, tak zjistíte, že se také dostal do kontaktu s balonem jenom třikrát.
V nejbližší době mě zřejmě čeká operace, půjdu na endoprotézu kyčle, jako třeba Tonda Panenka. Proto jít si teď zahrát fotbal je určité riziko a porušení slibu, který jsem dal doktorům…“
