VIDEO ZE ZÁPASU | Býval obávaným hokejovým útočníkem, s Pardubicemi a Spartou získal tři tituly. Když nastoupil poprvé za reprezentaci, dal gól slavnému Treťjakovi. Vedle hokeje měl ale další velkou lásku: ve volnu se z něj stával nadšený fotbalový brankář. Evžen Musil ještě dnes, v 53 letech, působí v exligovém celku Lázně Bohdaneč, s nímž postoupil do III. třídy na Přeloučsku.
Vždycky byl miláčkem publika. Po důležitých gólech Evžen Musil na bruslích řádil jako poděs: salta, kotrmelce, lezecká představení na plexiskle nad ledem, to všechno k němu v dobách největší slávy patřilo.
„Bylo to z euforie. Vůbec nic jsem netrénoval, někdy se mi při saltu vpřed podařilo spadnout i na nohy. Tyhle skopičiny už nevyvádím, není na to síla. Jsem pořád trochu komediant, ale už se držím zpátky,“ vypráví Musil.
Diváci na fotbale v Bohdanči ho ale přesto zbožňují. „Lidi mě tady mají rádi, někteří chodí na mě, jsem pro ně trochu atrakce,“ culí se Musil, který vyměnil hokejovou helmu za kšiltovku frajersky naraženou dozadu.
Naposledy nastoupil k zápasu proti Řečanům B, který jeho Bohdaneč, suverénní lídr nejnižší soutěže na Přeloučsku, vyhrála 6:2. V utkání Musil zlikvidoval čtyři velmi dobré šance soupeře a po každé z nich dvě stovky diváků šílely nadšením.
„Evžene, jsi výbornej!“ přilétlo k němu poté, co lapil první velkou tutovku. „Já vím, už mi v kabině zvoní telefon. Volá Abramovič z Chelsea,“ chechtal se muž s poněkud netradičním stylem chytání. Třeba sólový nájezd útočníka vyřešil bez zásahu rukama, míč mu zůstal zaklíněný mezi nohama. „Evžen na Hrad!“ bavili se diváci a Musil přisazoval.
„Jsem nejlepší, to je jasný, ne? Největší umění je bejt frajer a nemít na to.“
Do branky to Musila táhlo už odmalička, jenže jeho otec, legendární hokejista Pardubic stejného jména, o tom nechtěl slyšet. „Chytání mě vždycky strašně bavilo, chtěl jsem být brankář i v hokeji, ale táta říkal, že jsem rychlý, tak musím do útoku,“ vzpomíná Musil.
„V Pardubicích jsem občas chytal místo Dominika Haška. Stávalo se, že uprostřed týdne, když byl volnější trénink, přišel a říkal: ´Evžo, běž ty, dneska se mi nechce. ´ Když můžu být v jakékoliv bráně, jsem šťastný.“
Jistější se vždycky cítil v hokejové kleci, tedy až do chvíle, než dostal ve finále ligy pukem do obličeje a hrozilo mu oslepnutí. „Puk jsem ztrácel, když byl deset centimetrů od hokejky. Každý den si kapu do očí, nosím brýle, je mi třiapadesát a pořád jsem neoslepnul,“ nestresuje se.
Zrak ho ovšem při fotbale dost limituje, což je pro brankáře velká nepříjemnost. „Už jsem si zvyknul. Kluci se mě ptají, jak můžu chytat. Lehce: já ten míč nevidím, já ho slyším,“ chechtá se Musil, který to jako fotbalový gólman dotáhl nejvýš do I. A třídy a jednou dostal v zápase i 12 gólů.
„To jsem chytal v Dolanech třetí třídu a jen jsem se smál, všechno beru s humorem.“ Jako hokejista byl mnohem úspěšnější. Dva tituly s Pardubicemi, jeden se Spartou, k tomu dva reprezentační starty. Premiéru měl fantastickou. „Bylo to v roce 1982 a dal jsem gól legendárnímu Treťjakovi, bekhendem od modré čáry,“ usmívá se. „Starší generace na to ráda vzpomíná.“
I dnes hraje stále aktivně hokej – čtvrtou nejvyšší soutěž v klubu Závodní hokejová Pardubice, kde působí se synem. „V posledních sezonách jsem vyhrával bodování, ale teď jsem byl nejlepší jenom v přihrávkách. Soupeři si mě dost hlídali, navíc k sobě potřebuju hráče, se kterými si to můžu dát. Tréninky máme brzo ráno, takže je nestíhám. A taky už nejsem tak rychlý,“ přiznává.
To na fotbale trénovat zvládá, tým se schází až odpoledne po práci. Musil pomohl Lázním Bohdaneč, které v sezoně 1997/98 hrály ligu, z nejnižší soutěže do III. třídy. V sezoně odchytal třetinu zápasů.
„Patřil k těm, kteří tady před sezonou znovu zakládali fotbal. Je to obrovský poctivec, který se omlouvá z každého tréninku,“ chválí ho Jiří Zackl, trenér Lázní Bohdaneč. „I když ho bolí ruka, vleze do brány, aby měli kluci gólmana. Je to srdcař, snaží se to hecovat v kabině, lidi ho tady mají rádi.“
Žádné výlety z branky, jak je to běžné u extravagantnějších gólmanů, od něj ale čekat nemohou. „Penalty kopat nechodím, radši je chytám. Na jednom veteránském turnaji se mi jich podařilo čapnout patnáct ze sedmnácti. Ale to mi bylo o třináct let méně,“ vybavuje si Musil, který si občas za rozhodnutého stavu, pokud plní roli náhradníka, zahraje i v útoku.
„To mě ale tolik nebaví, neuběhám to. Jednou jsem trefi l míč ze třiceti metrů do šibenice, což byl můj jediný fotbalový gól. Jinak jsem hezky v bráně a užívám si to. Nejradši mám přímé kopy z dálky. Ani si nestavím zeď.“
Mimo sportovních stadionů na něj můžete narazit hlavně v Bohdanči, kde bydlí a je zaměstnaný ve službách: stará se o sekání trávníků a keřů, udržuje fontánu, asfaltuje, nebo maluje přechody. Prostě všechno, co je potřeba. Když se mu proti Řečanům povedl další dobrý zákrok, vylétlo z tribuny: „Evžo, město by ti mělo přidat!“
„To jsou klasické hecovačky. Lidi tady na mě troubí, v Bohdanči jsem vyrůstal, známe se tu všichni. Snad se v klubu založí béčko, kde bych rád pokračoval v chytání, protože áčko postupuje výš. Mám takový sen, že bych vydržel v bráně do šedesáti. Snad mi to zdraví dovolí,“ přeje si Musil.
