Z hrdiny vězněm. Anglický brankář s českými kořeny hraje i za dědečka
Josef Buršík byl válečný hrdina, za druhé světové pomohl osvobodit Kyjev od nacistů. Josef Bursik je jeho vnuk a brankář anglické jednadvacítky. Dnes podruhé v kvalifikaci na EURO potká Česko, dědečkovu vlast. První zápas Bursikovi a jeho parťákům vyšel dokonale, teď je tu odveta v Českých Budějovicích. A gólman Stoke City si znovu vzpomene na svoje kořeny.
Čtěte iSport.cz v Googlu přednostně
Nastavte si iSport.cz jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Příští rok to bude osmdesát let. Osmdesát let od chvíle, kdy tank Josefa Buršíka vjel do Kyjeva, tenkrát ještě kontrolovaného nacisty. Jozífek z Postřekova, jak si generálmajor Buršík s úsměvem říkal, na východní frontě zazářil několikrát. Bojoval v karpatsko-dukelské operaci a zúčastnil se osvobozování Ostravska. Hodně pestrý osud měl i po válce.
„Můj děda je pro mě obrovským vzorem a jsem pyšný, že se jmenuju stejně jako on,“ říká Josef Bursik, brankář anglické fotbalové jednadvacítky. Dědečka zná jen z vyprávění, společně byli na světě necelé dva roky. „Jeho odkaz v naší rodině zůstane napořád.“ Ten příběh je hodně silný.
Buršíka komunisté stejně jako spoustu dalších válečných hrdinů dočasně vymazali z dějin. V devětačtyřicátém ho ve vykonstruovaném procesu odsoudili na deset let vězení v Mírově – a když si troufl odvolat se, vyfasoval ještě další čtyři roky. Jakkoliv paradoxně to může znít, zachránila ho tuberkulóza: převezli ho do nemocnice v Olomouci, odkud utekl. Nejdřív se dostal do Bavorska a v polovině padesátých let do Anglie. Za hranice šel jen s manželkou, s oběma dcerami se znovu setkal až za třináct let.
Po revoluci se do Československa pravidelně vracel a nevynechal ani milovaný Postřekov, největší z jedenácti chodských vesnic. Zemřel v necelých jednadevadesáti a tři roky nato mu prezident Václav Klaus in memoriam udělil prestižní řád Bílého lva.
„S tátou jsme o prázdninách často jezdili do Česka a pokaždé nás potěšilo, kolik lidí si na dědu pamatuje. Vždycky, když jsem zmínil naše jméno při rezervování hotelu, cítil jsem z okolí úžas,“ vykládá Bursik.
I on denně bojuje: jen místo válečné fronty na fotbalovém jevišti. Stoke City ho nejdřív posílalo po hostováních, hrával i mezi poloprofesionály. „Vychytal se v zajímavého brankáře. Perfektně soustředěný, jistý při hře nohama, skvělý v šestnáctce i mimo ni. Má všechno, co potřebuje moderní gólman,“ poklonil se Michael O’Neill, trenér Stoke.
Joe, jak Bursikovi říkají, trpělivě sbírá zkušenosti v druhé lize a v anglické jednadvacítce je brankářem číslo jedna. V evropské kvalifikaci odchytal pět z dosavadních šesti zápasů, mezi náhradníky seděl jen během bitvy s poslední Andorrou. Loni v listopadu se v Burnley proti Česku (3:1) celkem nudil: vyzrál na něj jen Adam Karabec – a ještě z penalty.
„Česko mám v srdci a svých předků si vážím, ale vždycky jsem chtěl hrát za Anglii. Prožívám splněný sen,“ líčil Bursik před listopadovou partií s vlastí svého dědečka. „Je pro mě velkou inspirací pokaždé, když hraju. A vždycky bude. Nehledě na to, čeho dosáhnu.“




























