Před čtyřmi lety se ocitla na nablýskané adrese. Obránkyně Eva Bartoňová se dostala do Interu Milán. Podepsala profesionální smlouvu, hrála první ligu. „Všichni si myslí, že jsem se měla jako prase v žitě. Ale realita byla jiná,“ podotýká 29letá reprezentantka. V Itálii vydržela dva roky, pak se vrátila do Prahy. „Ve Spartě se přístup k ženskému fotbalu změnil. Před tím bylo cítit, že nás v klubu nikdo nechce,“ líčí Bartoňová. Důkazem toho je, že sparťanky v sobotu (15:00) čeká derby se Slavií, které se odehraje na Letné. Zkušená hráčka však v zápase bude chybět, aktuálně léčí operované koleno.
Jak jste na tom zdravotně?
„Se mnou je to poslední tři roky takový těžký. Co jsem se vrátila z Itálie, moc jsem toho neodehrála. Na podzim už se snad zapojím.“
V Interu jste měla únavovou zlomeninu…
„No a od té doby spoustu dalších věcí (usměje se). Loni jsem si utrhla křížák, teď jsem rok od operace. Koleno drží, ale do toho se mi rozjelo astma. Je toho víc najednou. Jestli se chci ještě nějak zapojit, tímhle stylem to nepůjde. Už tři roky jdu od zranění do zranění, takže se chci pořádně uzdravit, připravit se a až to půjde, zapojím se.“
Mrzí vás hodně, že přijdete o derby na Letné?
„Pro nás hráčky jsou takové zápasy vždycky za odměnu. Je to svátek hrát na velkém stadionu, v minulosti to nebylo vůbec možné. Teď jsme za to vděčné. A to že tam nebudu? Mám nějaké priority, což je zdraví. Už toho bylo moc. Věřím, že si ještě derby zahraju.“
V sobotu ho prožijete jako televizní komentátorka. Je to pro vás nezvyklá role?
„Právě že ne. Komentovala jsem nedávné mistrovství světa žen a i při minulém derby jsem se zapojila. Byla jsem ve studiu s hráčkou Slavie, každá jsme zastupovala jednu stranu.“
Tentokrát musíte být objektivní, že?
„V tomhle směru nemám problém. Nikdy jsem nebyla zarytý fanoušek Sparty nebo Slavie. Kde hraju, tam se snažím podávat nejlepší výkony na hřišti, ale nikdy jsem nebyla nějak sprostá. Není to u mě o rivalismu. Pro mě je důležité, aby se zvedl ženský fotbal, aby zápas byl koukatelný, padaly góly. Jen tak diváci přijdou znova.“
Jste hráčka Sparty, nebudete prožívat její góly?
„Samozřejmě budu ráda, když vyhraje Sparta. Ale hlavně budu ráda za dobrý fotbal. Potřebujeme, abychom to zvedli. Na stadion přijdou lidi, tak je potřeba, aby se jim zápas líbil.“
Ve Spartě je sedm zahraničních hráček. Vysvětlily jste jim, co je čeká za zápas?
„Když sem přijdou, pochopí, že jsou v lize dva týmy, které se každoročně perou o titul. A tím, že jsme z jednoho města, tak moc dobře vědí, co je derby a co to znamená. Rychle nasají týmovou atmosféru a je jim jasné, že jde o nejdůležitější zápas.“
Ovlivní atmosféru v kabině početnější skupina cizinek?
„Oproti minulosti se většina českých holek domluví anglicky. Samozřejmě cizinky tvoří svoji komunitu, mimo tréninky tráví spolu víc času, některé společně i bydlí. Ale zapadají do týmu výrazněji než dřív, protože ostatní holky nemají problém se s nimi bavit. A třeba s Lauren (Changová) si pokecáte už i česky.“
Česká slova chrlí už i v rozhovorech…
„Vždycky je vtipný, když se cizinec snaží mluvit česky. Je to tím přízvukem. Holky zahraniční hráčky naučily sprostá slova. To tam hází, jako by se nechumelilo. Samozřejmě díky tomu zapadne líp mezi holky, co se moc nedomluví, nebo si nejsou tolik jisté v angličtině.“
Máte za sebou angažmá v Itálii, máte pro ně o to větší pochopení?
„Stoprocentně. Když jste v zemi, kde neumíte jazyk, všechno je nové a jste daleko od domova, je toho strašně moc, co se musíte naučit. Do toho musíte hrát dobře fotbal. Itálie mi dala hrozně moc, otevřelo mi to oči. S holkama se pořád bavím, jestli nepotřebují pomoct a jestli jsou v pohodě. Nejsou tady samy, je jich v týmu víc, umí stejný jazyk. Takže v momentě, kdy máte parťáka, je to snazší.“
Vy jste prožila klidné začátky?
„Nejtěžší bylo, že v Itálii se nemluví anglicky. Prostě: Jste tady, naučte se italsky a nazdar. Trenér neuměl ani slovo anglicky. Byla to výzva, že se musím co nejrychleji něco naučit. Tři čtyři holky prohodily aspoň nějakou větu, ale moc nechtěly. Bydlela jsem s jednou Finkou, s tou jsme byly největší parťáci. Dokud jsme se nenaučily základy italštiny, bavily jsme se jen spolu.“
To nezní úplně ideálně.
„Fotbalové věci se naučíte rychle. To se opakuje a je to všude podobné. Ale komunikace je fakt problém. Když jsme šly s týmem do restaurace, holky se bavily a já nevěděla o čem. Tohle byla velká škola. Nejhorší na tom byl covid. Všichni říkali: Ty jo, Itálie, to jste pořád cestovali, ne? No vůbec. Byly jsme v bublině.“
Fotbalu jste se tam věnovala na plný úvazek, byla jste profesionálka. Dalo se tím uživit?
„Když jsem dorazila do Interu, myslela jsem si, že to bude pro mě najednou zlatý důl. Ale za penězi jsem nešla. První rok jsem dostala takovou smlouvu, že jsem si fotbalem vydělala víc než v Česku, jenže měla jsem podmínku, že k tomu nemůžu dělat nic jiného. Takže jsem platila nájem a vyšlo to nula k nule. Určitě to nebylo tak, že bych něco vydělala do budoucna. Druhou sezonu mi to tedy zdvojnásobili, ale musíte něco ukázat, než vám takové peníze dají.“
Jak na angažmá vzpomínáte? Dobrý krok?
„Pro mě to byla hlavně zkušenost k nezaplacení. Všichni si samozřejmě myslí, že když jde o Inter, že jsem se tam měla jako prase v žitě. Ale bylo to jinak. Inter postoupil zrovna do první ligy, měl velké ambice, že hodně brzy se protlačí do první čtyřky, ale museli se všechno učit. Přivedli nového trenéra, který měl perfektní portfolio, dělal licence ostatním trenérům, skvělý teoretik. V reprezentaci u áčka dělal asistenta, ale tady dostal k dispozici spoustu mladých holek, takže potřebovaly základy taktiky. A to nešlo. Byly to takové mladé hvězdičky, nebylo to úplně jednoduché.“
A co podmínky?
„Prvních čtrnáct dní jsem si neuměla představit nic lepšího. Byly jsme v Alpách na soustředění a o tom se mi ani nesnilo. Jenže pak jsme přijeli zpět do Milána, kde nás vyhodili s kuframa a řekli, že kilometr a půl daleko máme ubytování, ať si tam dojdeme a do pěti dní si najdeme něco nového a že si to budeme platit samy.“
Jak jste to vyřešily?
„Rozesílaly jsme inzeráty, nikdo nás nechtěl ubytovat, protože to bylo jen na deset měsíců. Když už jsme něco sehnaly, dostali přednost Italové. Chodily jsme z jednoho airbnb do druhého a až po půl roce měly něco nastálo. Jenže to bylo šíleně drahé. Během podzimu jsem si udělala únavovou zlomeninu, takže to bylo ještě těžší. Myslely jsme si, že se budeme starat jen o fotbal, ale to bylo až to poslední. Když nemáte svou postel a nevíte, kde budete druhý den spát, to je blbé. Nebylo to ideální, ale asi platí, že co vás nezabije, to vás posílí. Byla to velká škola a nakonec to bylo fan.“
Cizinky v Česku se mají líp?
„Určitě se jim tady věnují, aby měly bydlení a nemusely to řešit. Nám taky slíbili, že nám s tím pomůžou. Byl tam jeden člověk, který se měl starat, ale nemohly jsme se na něj spolehnout. To mě vytáčelo. Tam neplatí vůbec nic. V té době tam přicházel Samuel Grygar z Baníku, tak ti mladí kluci měli zaplacené ubytování, jídlo, všechno měli k dispozici a nestarali se o nic. A my hráčky? Nezájem. My jsme jely z tréninku stejnou cestou jako ostatní holky, ale ani nás nevzaly do auta. Možná žárlily, že kvůli nám tolik nehrály. Bylo to těžký, ale zkušenost velká. My se ve Spartě holkám snažíme pomoct, kdyby byl problém, můžou za náma přijít.“
Vy jste v Itálii byla profesionálka, jak to máte ve Spartě?
„Dělám k tomu lektorku primární prevence. Pro mě je super, že je to flexibilní. Chodím lektorovat na různé školy, k tomu dělám něco, co se nachomýtne. Nemám full-time job, ale je to brigádně. Chodila jsem i na mezinárodní školu trénovat fotbalisty. Ale je to udělané tak, abych se mohla věnovat hlavně fotbalu a nebylo to extrémně náročné.“
Zlepšily se za poslední dobu podmínky pro hráčky?
„Stoprocentně. Za posledních šest let je to ve Spartě i ve Slavii jinde. Změna je i v přístupu od vedení, na Proseku máme vlastní stadion, zaplatili nám posilovnu, máme regeneraci. K tomu jsme dřív přístup neměly, bylo cítit, že nás tam nikdo nechce. Teď je to hodně lepší, i platové podmínky jsou lepší.“
Vnímáte, že veřejnost dává ženskému fotbalu větší váhu? V televizi nedávno vysílali i mistrovství světa.
„Ve světě je to neuvěřitelný boom. Co se děje za poslední roky, je neuvěřitelné. Na mistrovství světa se vyprodávaly stadiony, což pro nás v Česku je něco neskutečného, to si nedovedu představit. Tady je problém vyprodat i první ligu chlapů. Ve Španělsku pak měla Barcelona největší návštěvnost i ve srovnání s chlapama. Na ženy přišlo nejvíc lidí. Ano, lístky byly levnější, ale lidi přišli. Ve světě zájem roste a je v tom velký potenciál.“
A v Česku?
„Určitě posun je, ale ne tak dramatický jako v ostatních zemích. Můžeme to vidět u reprezentace. Týmy, které byly dřív na podobné úrovni, jsou teď jinde. Dostávají se na velké akce a je to tím, jak se k nim postavil svaz a společnost. Jsou profesionálky, věnují se tomu naplno. Nám ujíždí vlak. Jde to sice nahoru, ale ne dostatečně rychle. Říká se, že potřebujeme úspěch, abychom měly sledovanost. Teď začíná Liga národů, potom bude kvalifikace na Euro, tak uvidíme. Samozřejmě souhlasím, že aby lidi chodili, musíme ukázat, že fotbal umíme hrát. Ale už tady byl úspěch, který se vůbec nevyužil. Slavia hrála třikrát ve čtvrtfinále Ligy mistrů, je lehčí se tam dostat než v chlapech, ale jste mezi posledními osmi v Evropě. Mohlo se z toho vytřískat co nejvíc, aby o tom lidi věděli, ale byl z toho jeden článek v novinách.“
Čeká se na úspěch, ale...
V čem vidíte chybu? Kdo za to může?
„Těžko říct. Ženský fotbal nebyl dřív ani v televizi, takže se to zlepšuje. Lidem začíná být víc na očích. Je potřeba, aby se pak takové zápasy povedly. Potřebujeme sponzory, větší podporu ze svazu, peníze se musejí prostě někde získat. Oproti tomu Slavia a Sparta se snaží už i marketingově, dávají nás hrát na velké stadiony. Musíme toho využít, na tom hřišti se to musí lidem líbit.“
Derby musí tedy zaujmout?
„Vůbec nechci vytvářet na holky nějaký tlak, že jestli nebudou hrát dobře, tak už nikdo nepřijde. Ale myslím, že tohle musí být motivace, že když přijdou lidi, aby to byla show a zápas neskončil bez gólu. Holky se nesmí bát hrát, musí být vidět, že fotbal trochu umějí. Pokud chceme zlepšovat naše podmínky, je potřeba ukázat, že do toho umíme kopnout.“
Jak z tohohle pohledu hodnotíte nedávné mistrovství světa?
„Ne všechny zápasy byly koukatelné, ale to je stejné i u chlapů. Ale byla tam spousta zápasů, hlavně ve vyřazovací části, které byly na vysoké úrovni a musely se líbit. Byly tam hezké akce, góly, fotbal na vysoké úrovni. Byla to skvělá reklama na ženský fotbal.“
Jenže trochu to zastínila kauze šéfa španělského svazu, který při předávání medailí dal hráčkám pusu, že?
„Rozhodně. Je mi líto španělských fotbalistek. Za poslední dobu šly hrozně nahoru, je to nejnepříjemnější soupeř, proti kterému jsem kdy hrála, vyhrály takovou akci poprvé v historii, zasloužily si to, ale místo toho, aby si úspěch užily, řeší se tohle. Je to obrovská škoda.“
Jak kauzu vidíte vy?
„Není to černobílé. Každá společnost to bude vnímat jinak. Určitě to v pořádku není, ale je škoda, že se to takhle rozmázlo. Jestli jsou v rámci španělské reprezentace nějaké další problémy, to si musí vyřešit sami.“
Není to tak jednoduché rozsoudit?
„Nikdy nevíte, jaký tam je mezi lidmi vztah, pod jakým tlakem hráčka byla, aby neshodila vysoce postaveného člověka, komu to přišlo v pohodě, komu ne. Fakt netušíte, jaká tam je historie a co se dělo před tím, proč na šampionát nejely hráčky, které by normálně zřejmě reprezentovaly. Je tam toho tolik, že to není možné komentovat. Každý má samozřejmě právo na osobní prostor a nikdo ho nemůže narušovat. Na druhou stranu chápu, že to může být v emocích nějaká projevená radost. Každopádně se k tomu měl postavit stylem, že to nezvládl, že to nebylo vhodné, omlouvá se a víc to nerozebírat. Pro ženský fotbal je tohle prostě škoda. Měly se řešit úplně jiné věci, měl se vyzdvihovat hezký fotbal, plné stadiony a to, jak se akce povedla.“
