Od roku 1996 do jara 2007 nevynechal jediný šampionát. David Výborný je chodící reklama na věrnost českému hokeji. Dvojnásobnému proslovu Jaromíra Jágra z tohoto týdne rozumí. „Jardovy výroky mají hlavu a patu,“ domnívá se 35letý útočník.
Co si myslíte o Jágrově apelu na hráče, aby jezdili na šampionáty a ochránili český hokej od pádu do hlubin?
„Jardovy výroky mívají hlavu a patu. Nemyslím si, že by nyní ulítl. Omluvenek je skutečně víc, než bývalo zvykem. Kluci si musí sami sáhnout do svědomí, jestli jsou opravdu zranění, nebo se jim jenom nechce. Někteří určitě nemohli přicestovat ze zdravotních důvodů, jiní ale určitě mohli jet. Neříkám, že se na to vyprdli, ale chtějí si odpočinout. Zátěž v NHL je oproti Evropě obecně větší, ale ono také záleží, kolik minut hrajete. Někdo hraje pravidelně dvacet minut za zápas a tomu lze únavu věřit. Ale kdo dostává dvanáct minut na ledě, ten o únavě ze sezony nemůže hovořit.“
Neřekl Jágr ve svém proslovu jinými slovy, že tým pro Německo nemá šanci něco uhrát, když porážku s Norskem tak trochu svedl na omluvenkáře?
„Nemyslím si. Z toho rozhovoru vyplývá, že každý následující zápas je pro kluky jako play off . A měl pravdu. Většinou platí, že když se jedno utkání nevydaří, následující je dobrý. Na kluky ta kritika měla pozitivní vliv. Proti Švédům hráli výborně. Tak špatně jako proti Norům už hrát nebudou, naopak líp a líp.“
V národním týmu jste od roku 1996 zažil Bukače, Hlinku, Augustu, Lenera, Hadamczika, Růžičku… Evidentně nejste z těch hráčů, kteří řeší, zda pro toho kterého trenéra budou hrát.
„Určitě ne. To by hráč vůbec neměl řešit. Mistrovství světa trvá čtrnáct dní, se soustředěním něco navíc. Má to být vrchol sezony a ne prostor pro to, aby hráči řešili, zda to trénuje Růžička nebo Hadamczik. Někomu samozřejmě trenér vyhovuje víc, někomu míň. Ale pořád je to tak krátká doba, že by se měla dát vydržet.“
Nikdy jste se nepřel s koučem?
„Že bych vyloženě s někým bojoval, to ne. Ani nejsem takovej typ hráče. Spousta kluků kolem mě hrála pod kýmkoliv a hrála pořád stejně.“
Jenže teď řada hráčů odmítla reprezentaci kvůli Růžičkovi, byť to otevřeně nepřizná.
„Jasně. Ale musíme si uvědomit, že ani pro trenéra není sranda nominovat do širší olympijské nominace šedesát hráčů. Máme jich minimálně devadesát, kteří by si to zasloužili. Ale já některé ty kluky chápu. Pak už záleží na každém, zda určité výhrady vůči trenérovi dokáže skousnout, nebo ne.“
Rozumíte například důvodům absence Jiřího Hudlera? Ten se omluvil kvůli tomu, že necítí Růžičkovu důvěru po nenominování do Vancouveru.
„Já si pamatuju první turnaj sezony ve Varech, kde Jirka ostatní hráče převyšoval o třídu. Růža pak prohlásil, že by na něm chtěl postavit nároďák. Ale na olympiádu pak nejel, nevím, jakou měl v průběhu sezony výkonnost v Rusku. Teď by jim na mistrovství asi pomohl… Ale do toho já se nechci plést, neznám všechny souvislosti. Takže nehodlám říkat, jestli je dobře nebo špatně, že v Německu Jirka není.“
A co případ Radima Vrbaty. Před rokem ho Růžička odepsal, najednou ho chtěl zpátky. Jak byste se zachoval vy na Vrbatově místě?
„Tady je podle mě chyba na obou stranách. Zastávám názor, že s hráči se mělo víc mluvit. Neříkám přemlouvat, ale jasně dát klukům najevo, že je o ně zájem.“
Máte pocit, že u mladších hráčů funguje často omílaný pocit národní hrdosti? Často se přisuzuje vaší zlaté generaci, té současné nikoli.
„Za nás jsme měli velký cíl dostat se do reprezentace, protože jiná možnost zahrát si venku neexistovala. Vyrůstali jsme za komunistů a to bylo všechno jinak než dnes. Motivaci jsme měli jasně danou. Kdežto současní kluci to v hlavě mají jinak. Pro ně je prvořadé udržet se v Americe. Proto kluci, co nemají smlouvu, tak radši volí jistotu, aby mohli pokračovat za rok v Americe a neženou se na mistrovství, kde by se mohli třeba zranit.“
Jakožto nezaujatému pozorovateli je vám ze současného stavu českého hokeje smutno, špatně, nebo je vám to celkem jedno?
„Abych pravdu řekl, mistrovství zatím moc nesleduju a líto mi to není. Já mám v hlavě krásný vzpomínky na reprezentaci, tahle generace hráčů je úplně jiná. Ale to neznamená, že jim nefandím. Naopak, palce jim pořád držím. Nemyslím si, že to jsou nounejmové, jak se o nich psalo. Na mezinárodní scéně nejste zase tak známej, když tam hrajete podruhé. Na druhou stranu se tam ti kluci mohou otřískat, omlátit. Nikdo po nich nemůže chtít vyhrát titul.“
Přesto, nemáte trochu stísněné pocity z toho, kam český hokej za poslední roky dospěl?
„Určitě ano. Když se podíváte na naši dvacítku, v nároďáku jsou tam skoro všichni kluci z Kanady, ale ani s nimi se neprosadíme. Není to náhoda. Medaili jsme nezískali čtyři roky. Pořád se nadává na starší hráče, že zabírají místo mladším, ale když se nenajde nikdo, kdo by je nahradil…“
Lákalo by vás zapojit se do programu hokejového svazu a pomoci českému hokeji na nohy?
„Uvidíme, ve Spartě mám ještě na rok smlouvu, pak se budu rozhodovat, co dál. Předem se ale nějaké práce pro náš hokej nezříkám, byla by to pro mě zajímavější zkušenost než dělat trenéra.“
