Když Petr Vampola přišel v sestavě Liberce o místo, na prvním centru ho v tygří smečce zastoupil místní odchovanec Michal Bulíř. Již dnes může s Bílými Tygry v O2 Areně chňapnout po Masarykově poháru a poprvé v historii ho přivézt do rodného města.
„Byla by blbost říci, že na to nemyslíme, když máme první mečbol. Není snadné zůstat na zemi, ale určitě to nebereme tak, že to máme vyhrané. V žádném případě!“ řekl Bulíř po sobotním dobrovolném tréninku.
„V pátek jsme to zvládli. Myslím, že jsme odehráli dobrý zápas a musíme na to navázat. Je to fakt hodně blízko, jenže poslední krok bývá vždy nejtěžší. Jdeme do toho s pokorou,“ dodal liberecký útočník.
Podle něj v tom týmu hodně pomáhá obránce Martin Švec, který má s finálovými zápasy moře zkušeností. „V kabině nás často povzbuzuje a motivuje, ví, jak na to,“ uznává 24letý forvard, který v elitní formaci opět zastoupil Vampolu, na něhož v pátém zápase nezbylo místo v sestavě.
„Myslím si však, že co se týká tlaku, máme oproti Spartě výhodu. Vedeme 3:2, takže pres na nás nebude takový jako na soupeře. Ten když prohraje, je konec. Když my, asi nejde říci, že se nic neděje, ale stále bychom měli ještě jeden mečbol v domácím prostředí. Ale samozřejmě bychom to chtěli v Praze uzavřít,“ přeje si Bulíř, který s týmem po tréninku a pár hodinách volna v sobotu po páté hodině zamířil do hlavního města. V této sezoně již naposledy.
A jak zahání myšlenky na to, že již dnes může Liberec sérii ukončit a slavit úspěch, o kterém každý hokejista odmala sní? „Nejprve se dobře najím, to je důležité. Pak jdu k masérům na pokoj, kde máme takový ledovací přístroj na nohy, strčím je tam tak na dvacet minut. Chladí je to a regeneruje, což mi před zápasem vždy hodně pomáhá. Pak si lehnu na pokoj a odpočívám,“ prozrazuje Bulíř.
Cimru sdílí s reprezentačním obráncem Radimem Šimkem. „Většinou si pustíme nějaký film, spíše komedii, abychom se odreagovali a nemysleli na to, co bude v neděli. I když je to důležitý den, člověk potřebuje mít hlavu někde jinde než myslet pořád na jednu věc,“ poznamenává.
Dnes může trumfnout svého tátu Petra Bulíře, který v polovině devadesátých let hrál za liberecký Slovan v první lize. „Táta titul nemá, takže v tom bych ho asi trumfnul, ale jsem ještě natolik mladý, že zkušenostmi se s ním měřit nemůžu. Ale táta je z toho také na nervy, prožívá to. Sport dělal a ví, jak to chodí, tím finále žije s námi, chodí na každý zápas,“ povídá liberecká osmaosmdesátka. Dnes se může s tímto číslem zapsat do historie klubu, stejně jako tam již nesmazatelně patří číslo dresu 11, které nosil jeho děda z matčiny strany Jaroslav Kasík, již zesnulý dlouholetý hráč a funkcionář libereckého klubu. Jeho dres visí v liberecké aréně nad ledem na čestném místě vedle Ctibora Jecha, Jaroslava Nedvěda staršího a od letošního února i Milana Hniličky.
„Děda by byl moc nadšený. Hokej miloval, hrál tady a staral se o chod klubu, takže by z toho měl určitě radost a byla by to i pro něj taková výhra za to, co pro mě udělal, přivedl mě k hokeji. Myslím, že na tom má nemalou zásluhu,“ přiznal Bulíř.
Dnes večer mu může poslat do nebe mistrovský titul.
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
