Dokázal, co zatím žádný český zápasník. Bez přehánění. Jiří Procházka loni ukořistil titul šampiona v japonské organizaci Rizin, a pak vstoupil hlavním vchodem do UFC, kde triumfoval nad švýcarským ranařem Volkanem Oezdemirem. A to takovým způsobem, že udivil svět MMA. Co jste o českém samurajovi možná nevěděli?

Ještě minulý rok byl Jiří Procházka hvězdou a šampionem japonské organizace Rizin, kde zápasil především na konci roku, tím pádem od prosince 2015 pravidelně přicházel o možnost slavit nový rok s rodinou a přáteli.

„Pět let to bylo tak, že si člověk rozbalil dárky, začal se balit a za dva dny už byl v letadle. Takže svátky, jak je znají ostatní, tedy cukroví, pohádky, pohoda, rodina, vzaly za své,“ komentoval předešlé roky Martin Karaivanov, jeden z Procházkových trenérů. „A tradiční Silvestr? Trávili jsme ho v hale, nebo cestou autobusem na hotel. Jednou jsme takhle slavili příchod nového roku i s Fjodorem Jemeljaněnkem a Peterem Aertsem při cestě z haly na hotel, v autobusu. Plastové kelímky a trocha sektu, co vezli Holanďané,“ zavzpomínal kouč.

Vánoce u Jiřího "Denisy" Procházky • Foto archiv Jiřího Procházky

Do klece vždy vstupuje hrdě pod českou vlajkou a po výhře si ji co nejdříve hodí přes ramena. Původ zkrátka pro Procházku znamená hodně.

„To, že jsem reprezentant České republiky, si uvědomuji pořád. Snažím se reprezentovat v tom nejlepším smyslu. A je mi líto, že o sobě my Češi nemáme často nejlepší mínění,“´myslí si osmadvacetiletý bojovník. „Nesnáším například takové to shazování, kdy se mluví o čecháčkovství. Podobné posmívání se sama sobě úplně nenávidím. Absolutně se tak nevnímám a uráží mě, když o nás někdo takhle mluví. Já jsem prostě hrdý a dívám se na největší osobnosti českého národa a to jsou prostě lidé, které je hodno následovat.“

Svou sportovní cestou by tak chtěl ostatní Čechy motivovat, aby si sami víc věřili. „Jde hlavně o to, že lidi musí přijmout fakt, že nic jako čecháčkovství neexistuje. Je to jen výmysl, který vznikl především kvůli tomu, jaká tu byla dlouhou dobu politická situace. To z nás udělalo takový vystrašený národ. Jedná se ale jen o určitou fázi vývoje. Vnímám, že se to zlepšuje a to je důležité. Když se podíváme na to dobré, co máme, tak se opravdu nemáme za co stydět. Do všeho dáváme srdce.“

Jiří Procházka zvládl vítězně svůj debut v UFC • Foto Instagram UFC Europe

Že měl Jiří od dětství rád rvačky, je známá věc. Svého času nepropásl jedinou možnost, kdy mohl s někým poměřit síly. Ať už na diskotéce nebo na ulici. Jistou dobu si dokonce vedl přehled pouličních potyček. „Vzpomínal jsem vždy na předešlé rvačky, abych se mohl vyvíjet a být lepší. Říkal jsem si, tohle příště už nesmím, udělám to jinak, lépe… Chtěl jsem se zkrátka posouvat v boji, a to mě bavilo.“

Nejvíc rvačkám mimo ring holdoval od patnácti do dvaceti. „Jezdili jsme na diskotéky a chtěli jsme tam mít respekt od ostatních. A když byla možnost, tak jsme do toho šli, abychom měli pověst rváčů. Těch, co se do nich nevyplatí srát.“

Učit se bojová umění přitom začal v sedmnácti. Několik let tak své zápasnické znalosti využíval i nesprávným směrem. „Kolem dvacátého roku jsem to začal brát naprosto vážně a přestal jsem i jezdit na diskotéky. Chodil jsem brzy spát, abych mohl trénovat. Začal jsem tehdy totiž zápasit v thajském boxu a postupně mi prostě došlo, že chci být bojovník a chci být nejlepší. Díval jsem se proto na ostatní sportovce, co pro to dělají, aby byli nejlepší. A došlo mi, že ti velicí profesionálové pro svou disciplínu dělají úplně všechno. Chodí brzy spát, dobře se stravují. Řekl jsem si, že to budu dělat stejně.“

Svalovec Jiří Procházka ví, kam to chce dotáhnout • Foto Barbora Reichová (Sport)

Když při střední škole Procházka poznal kouzlo zápasení podle pravidel, změnilo mu to život. Díky trenérům zažil řád, který do té doby postrádal. Hyperaktivita, jíž dostal do vínku, měla najednou uplatnění. A tak této cestě doslova propadl. Bydlel tehdy v malém bytě v Brně, kde si vytvořil motivační dvěře.

„Byl to vlastně jen malý pokoj. V tom bytě bylo několik pronajatých místností, měli jsme společné záchody. Na dveře svého pokoje jsem si začal jednou psát slova jako: zodpovědnost, disciplína, vítězství! Později jsem připsal, kolik chci vydělat, čeho chci dosáhnout, abych to měl stále na očích. Šlo o osobní i materiální cíle, až jsem měl dveře celé popsané. A maloval jsem na ně třeba i hory a podobně,“ vzpomíná bojovník z Moravy. A kde jsou dveře nyní? „Když jsem se pak přestěhoval do dalšího bytu, zaplatil jsem za ně, vysadil je a postavil do obýváku, abych je měl zase pořád na očích. Vždycky, když jsem něco dělal, tak jsem se v mysli vracel k těm svým dveřím a toho jsem se snažil držet. Po nějakém čase jsem se ale naučil dělat tyhle věci automaticky. Jak chci přemýšlet, hovořit a tak dále. Ty dveře mám pořád, ale už jsem je otočil, protože vím, že je vše tak, jak jsem si zadal a splnil. Teď už se na ně dívám jen s tím správným pocitem.“

Ano, je to tak, když Procházka vyhraje zápas, zapálí si na oslavu cigaretu. Není přitom vlastně kuřákem, na nikotin si návyk nevytvořil, jedná se jen o tradici.

„Po posledním zápase v Rizinu jsme slavili, ale nebylo to nic velkýho. Šli jsme na pár piv, dobře jsme se najedli, já si dal vítěznou cigaretu a šel spát,“ práskl na sebe v únoru. „Vítězná cigareta je taková moje tradice. Občas si zakouřím i jen tak, když mám chuť, to je však tak jednou dvakrát za měsíc.“

Po zápasech si Jiří Procházka občas dává vítěznou cigaretu, ač jinak nekouří. Na oslavě v Hostěradicích si dal dokonce vítězný doutník. • Foto Michal Beránek (deník Sport)

Když sledujete Procházku v kleci při souboji, strach byste v jeho očích hledali marně. Ale zná tento pocit velmi dobře, často mu jde naproti různým způsobem riskování. Občas i náhodným. Jednou tak málem umrzl u Matterhornu.

„Potřeboval jsem urovnat myšlenky, jít víc do sebe. Vydal jsem se proto k hoře. Chtěl jsem tam strávit několik dní meditací,“ vypráví dnes už s lehkým úsměvem. Sbalil si tehdy nějaké vybavení a vydal se na cestu. Když dorazil k úpatí hory, zjistil, že si zapomněl spacák i karimatku. Nechal je na posteli. Přesto si svůj výlet nerozmyslel a našel si dobré tábořiště. V noci pak musel prakticky bojovat o život, protože teploty klesaly do mínusu, bylo totiž zimní období a všude ještě ležel sníh. „Nebyl spacák, nebyla karimatka, takže zima zespodu i shora.“ Dal si pod sebe batoh a snažil se zahřívat dechovými cvičeními a usnout třeba na pět deset minut. Potom ho zase probudil chlad, dostával se mu až do kostí. „Byl jsem tam jen já a zima. Soustředil jsem se na to, abych to nějak doklepal do rána, do úsvitu.“ Krom dechových cvičení, dělal kliky nebo jen zatínal a povoloval svaly, aby tělem proudila krev.

Druhý den jej myšlenky na blízkou smrt opět dostihly. Lezl totiž po horách bez jištění, po mokrém sněhu. „Podíval jsem se dolů a říkám si: Ty jo, teď když tady spadnu, tak je konec. Když spadnu, tak prostě nazdar. Bylo hnusný počasí, takže v tu dobu do hor nikdo nechodil, protože to bylo nebezpečný. Začal jsem mít strach, ale s tím se musí člověk nějak poprat, uklidnit se a pokračovat. Kdybych nechal mysl pracovat víc, tak je to špatný.“

Procházka občas pokouší záměrně svou výdrž. Jako když podstoupil zkoušku dospělosti amazonských indiánů. Aby se chlapci stali muži, musí vydržet vytření očí amazonskými chilli papričkami, které jsou jedněmi z nejostřejších na světě. „Vezmou chilli, šťávu od stopky, kde je nejsilnější a vetřou to člověku na vnitřní stranu víček. Je to taková bolest, že nejde ustát v hlavě. Člověk se díky tomu má dostat ke své duši,“ ozřejmuje bojovník, který tento test sám podstoupil. „Byl to masakr!“ přiznává. „Chtěl jsem se usmát, nešlo to. Měl jsem z té bolesti naprosto paralyzovaný obličej. Nemohl jsem zůstat myšlenkami v hlavě. Jen jsem dýchal. A ten dech mi stáhl pozornost do tohoto místa (ukazuje na střed hrudníku) a tady jsem našel klid, ticho. Místo, kde tu bolest můžu přečkat. A to je vlastně cílem této zkoušky,“ Neuvěřitelně palčivá bolest prý trvala asi deset minut.

Proč vlastně dobrovolně podstupuje podobné zátěžové zkoušky? „Je dobré občas bolest zažívat a přesto zůstat ve vědomí neotřesený. Nenechat zkrátka tou bolestí mysl otřást, nenechat ji zpanikařit.“

Jiří Procházka je zpátky v Praze • Foto Michal Beránek (Sport)

Tetování jsou v současnosti hodně moderní záležitostí. Mezi MMA zápasníky má nějaký obrázek na těle asi většina. Procházka ale žádné nemá a do budoucna ani žádné nechce.

„Jsou to většinou sr*čky, co na sebe lidi dávají. Zbytečnosti. Raději všechno, co bych si na sebe vykéroval, budu žít a zosobňovat činy. Tečka,“ tvrdí rázně. „Vnímám svou cestu, to jak pracuji na svém charakteru, aby to nějak fungovalo. A nesedí mi k tomu, že bych si na sebe něco nechal vytetovat a pořád to měl na očích.“

Na druhou stranu si ale dokázal na vnitřní straně předloktí vyříznout jednoduchou runu, takzvanou Othilu, jež je překládána jako dědictví. Udělal to proto, aby mu připomínala moment, kdy se dostal v meditaci na úroveň, jako nikdy předtím. Je to připomenutí, o kterém ví jen on sám, na první pohled vidět není, a po čase prý úplně zmizí. Zároveň má na ruce dvě malé jizvy po típnutí cigarety. Opět vzpomínka na to, kdy chtěl umocnit moment přítomného okamžiku a trochu i ozkoušet své limity.

Jiří Procházka je v současnosti nejlepším MMA bojovníkem v Česku • Foto Barbora Reichová (Sport)

Dalším, co Procházku odlišuje od ostatních zápasníků, je i jeho přezdívka. Mezi UFC bojovníky polotěžké váhy, kteří si říkají „Kladivo“, „Ničitel“ nebo „Lví srdce“, najednou vlétla „Denisa“. K tomuto označení přišel náhodou, když odpověděl trenérovi, jenž právě volal na jednu dívku toho jména. Všichni se tehdy rozesmáli a přezdívka byla na světě. Nadšený z toho není, ale neřeší to.

„Sám to nechápu, nemůžu tomu přijít na chuť, ale nechávám to být. Na UFC se mě ptali, jestli mají říkat i Denisa. Odpověděl jsem, že nemusí. Stejně to použili,“ komentuje bez emocí.

Jiří Procházka byl na večírku obletovaný • Foto Lenka Žáčková

14. října oslavil Procházka 28. narozeniny. A často se kvůli tomu zamýšlel nad smrtí, protože v nedožitých osmadvaceti letech náhle zemřel jeho tatínek Jiří, kterému silný infarkt roztrhl srdce. Budoucímu bojovníkovi tehdy bylo šest let.

„Zamýšlím se nad smrtí především z důvodu strachu. Smrt, strach, ego a jeho zánik. Je důležité být s tím stále smířen. Žít život naplno, ale bez strachu. Protože strach ze zániku se pak projevuje úplně všude,“ prozradil v rozhovoru před několika měsíci. „Ten strach nás zároveň chrání, abychom neudělali nějakou hloupost, ale taky nám zabraňuje, abychom byli naprosto sebejistí v důležitých situacích, v nichž to potřebujeme. Například v zápasení.“

Rodina Procházkových: Matka Vladimíra, sestra Veronika, otec Jiří a malý Jirka • Foto archiv Jiřího Procházky

Jiří Procházka starší, otec nejúspěšnějšího českého bojovníka • Foto archiv Jiřího Procházky

Český samuraj – přezdívka, která k Procházkovi přiléhá možná ze všech nejvíc. Bijce z Hostěradic totiž v mnohém inspiroval Kodex bušidó a Kniha pěti kruhů, kterou napsal legendární samuraj Mijamoto Musaši. Stručná knížka měla na Procházkův vývoj skutečně významný vliv. Dostal ji krátce po pekelném a vítězném zápase se zkušeným ranařem Martinem Šolcem od svého trenéra Jaroslava Hovězáka.

„Pak jsem začal s extrémní disciplínou. Zábava šla úplně stranou, byla jen cesta odříkání. Správně mluvit, správně se chovat, být pořád rovný člověk, držet si svou čest a do tréninků jít vždycky na max,“ vysvětluje zcela vážně. „Je to pro mě celoživotní téma. Jsou to pravidla, ze kterých do této společnosti můžu vcházet. Je potřeba mít stále na paměti odkud, kam a proč. Kniha pěti kruhů mi zkrátka dává morální základ. Takže ji studuju stále. Dokola. Je to pro mě srdeční záležitost.“

V části Knihy pěti kruhů, která nese název Svitek vody, se například píše: Co se tělesného vzhledu týká, neměla by se tvoje tvář sklánět dolů, nahoru ani do stran. Tvůj pohled musí být pevný. Nevrašti čelo, ale jen vytvoř vrásku mezi obočím. Tvé oči, nechť zůstanou nehybné; snaž se nepomrkávat. Oči jen poněkud zuž. Jde o to, zachovat si na tváři klidný výraz, s nosem směřujícím vpřed a bradou lehce vysunutou. Zadní část krku musí být rovná a všechna síla se musí soustředit v týlu. Tělo od ramen dolů musíš cítit jako jeden celek, snížit ramena, držet záda rovně a nevystrkovat hýždě. Sílu soustřeď do spodní části nohou, od kolen až po špičky. Napni břicho tak, aby se pas neohýbal.

Stačí si vybavit, jak Procházka stojí v kleci proti soupeři a je vám jasné, že se tato kniha stala jeho součástí.

Kniha pěti kruhů • Foto Heureka.cz

Krom toho, že je Jiří Procházka i velikým čtenářem, který má rád knihy jako Čtyři dohody či Moc přítomného okamžiku, rád čerpá energii i z hudby.

„Teď jsem si oblíbil dost epickou filmovou hudbu od skladatelů jako je Hans Zimmer, Steve Jablonsky nebo Zack Hemsey. Začal jsem hodně poslouchat i vážnou hudbu, třeba Vivaldiho a Beethovena. Nicméně mám rad taky skupiny jako Rage Against the Machine, Rammstein nebo The Prodigy. Poslouchám taky třeba poslední album kapely Divokej Bill,“ prozrazuje bojovník.

Co se týká oblíbených filmů, má Procházka jasno: „Určitě musím zmínit film, kvůli kterému jsem začal dělat bojové sporty, a to byl snímek Nikdy to nevzdávej (Never Back Down). Taky mám rád film Lucy, doporučuji. Pak mám taky oblíbený Strach a hnus v Las Vegas s Johnnym Deppem. A samozřejmě musím zmínit Pokojného bojovníka, to je úžasný film.“

Jako nejúspěšnější český MMA bojovník se katapultoval Procházka do popředí zájmu hlavně svou famózní premiérou v UFC. A jak vnímá nabytou slávu?

„Beru ji jako nezbytný prostředek, aby ze sebe člověk mohl ukázat to nejlepší. Ukázat sebe samého v tom nejlepším světle široké veřejnosti a je jenom na něm, jestli do toho ukazování nechá promluvit ego, vnitřní touhy a chtíče nebo cokoliv jiného,“ zapřemýšlel nedávno v časopise Formen. „Vždycky jsou nějaké věci, které jsou trendy, co se týče oblékání, mluvení a tohle slavní určují. Měli by si ale uvědomit, že tuto moc mají a převzít za ni zodpovědnost. Věřím, že v sobě jako lidé máme zakořeněnou morálku a svědomí, a kdyby si to všichni uvědomili, tak se nikdo nebude chovat jako kretén.“

Jiří Procházka na oslavě svého prvního vítězství v UFC. • Foto Michal Beránek (deník Sport)

Pryč jsou už dávno doby, kdy se Procházka dokázal chovat jako neřízená střela. Teď je doslova příkladným bojovníkem. Držet na uzdě toho divokého kluka uvnitř však prý není lehké. „Dá to práci, stlačovat v sobě pořád tu energii… Musím to posílat jen tím směrem, kterým chci,“ prozradil s jiskrami v očích. „Občas ty brány ale otevřu, když třeba slavíme s klukama a jedu jako tasmánský čert. Druhý den mám pak úžasný pocit zadostiučinění. A proto v zápase dokážu dělat takové kraviny, všechno, cokoliv!“

A právě s kamarády z dětství oslavil svůj první triumf v UFC. Jen tak na zahrádce, skromně, ale s o to větší radostí.

Procházka si vůbec nepotrpí, jako mnoho jiných bojovníků, na okázalosti, ač si to nyní už může dovolit. Premiérou v UFC si vydělal přes tři a půl milionu korun. Moc to ale neřeší. Peníze považuje vlastně jen za „možnosti“.

„I kdyby peníze dokázaly přinést první a poslední, tak mým základním stavem nepohnou,“ tvrdí.

Když se ho zeptáte, co by si v současnosti skutečně přál, má jasno: „Chci, aby moje rodina byla šťastná. Byl jsem vždycky u nás ten happy, bezstarostnej. Všichni kolem mě měli trable a já jsem na to kašlal. Nedíval jsem se prostě doleva doprava a šel jsem si za svým. Všechno jsem měl na párku a všichni kolem mě řešili své strasti. Rád bych to dnes vyrovnal a byl muž pro rodinu,“ řekl nedávno v interview pro časopis Esquire.

Jiří Procházka je zpátky v Praze • Foto Michal Beránek (Sport)

Tvrdý bojovník s dobrým srdcem. Zní to možná jako obehraná fráze, ale v případě Jiřího Procházky se jedná o výstižný popis. Vnímají ho tak alespoň lidé v jeho okolí. Když může někomu pomoci, neváhá. Nedávno například podpořil Hospic Dobrého Pastýře a v minulosti už mnoho dalších projektů. Příliš o tom ale nemluví, pomáhá prakticky automaticky.

„Je to prostě hodný člověk. Pro příklad, když jsme ho požádali, aby vzal trénink dětí, tak hned souhlasil a přišel. Někdo by třeba řekl, že se mu nechce tahat s dětmi, je unavený nebo tak něco. Za další je to člověk, který myslí na ostatní,“ zavzpomínal v červenci trenér Karaivanov. „Nedávno byla uspořádána charitativní akce, na které se vybíralo na lehokolo pro onkologicky nemocného pacienta. Nevybral se ale celý obnos a Jiří hned řekl: ‚Tak já to doplatím.‘ Přitom sám nevěděl, co bude do budoucna, protože v krizi partneři neplnili smlouvy. On na to ale nehleděl. Byla to celkem velká částka peněz, ale on to neřešil.“

Slova kolegy potvrzuje i Jaroslav Hovězák druhý Procházkův kouč: „Tak to je, no. Jiří je dobrej, slušnej a normální člověk. Samozřejmě má své mouchy, jako každý, ale to gró, ta podstata je, že je to prostě slušnej, férovej chlap.“

Jiří Procházka po návratu do Prahy rozbil pro štěstí skleničku o hlavu • Foto Michal Beránek (Sport)

„Jirka mi několikrát v životě ukázal, že je srdcař. V jeho začátcích chodíval spát na ubytovnu, do malého pokoje, aby stíhal trénink a stal se jednou šampionem. Obětoval tomu úplně vše, četl motivační knihy a někdy i jednu za druhou. Co je ale nejdůležitější, začal se i podle nich chovat. Vždy zbystří, když slyší slovo energie a vždy jsem viděl, že ho zajímá něco mezi nebem a zemí. Jirka má velmi silného a klidného ducha, ale je zároveň nezastavitelná raketa, kterou nechytne nikdo, když se splaší. Je skvělé, že se od nuly vypracoval až do dnešní podoby a věřím, že se stane nejplacenějším českým sportovcem, tuším to. Jiří je štědrý a pomáhá slabším, nejen finančně. Rád bych uvedl, jakým lidem pomohl, ale to není etické, jednoduše řečeno, je schopen jít nakoupit úplně cizímu člověku nákup a přivézt mu ho, to je charakter. Jde vidět, že si začíná zvykat také na život jednoho z nejlepších bojovníků světa, má toho teď opravdu hodně. Letos jsme byli v Řecku a už i tam ho lidé poznávali a chtěli se fotit a povídat si, vyletěl raketově nahoru. Jsem rád, že se stále chová stejně a jde si za svým cílem. Mě mnohokrát potěšil nečekaným dárkem a jako jeden z jeho prvních sponzorů musím říct, že když Jirkovi někdo pomáhá, tak on na to nezapomene, je to týmový hráč. Viděl jsem mnoho sportovců brát svůj trénink vážně, Procházka ho bere nejvážněji. Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by snědl více jídla, takže ta energie má také svůj původ.“

Jiří Stabla

dlouholetý kamarád a PR manažer Jiřího Procházky

Jiří Procházka s kamarádem a PR manažerem Jiřím Stablou • Foto archiv Jiřího Procházky