Jedna kapitola končí. Po dlouhých patnácti letech vrcholové kariéry se plážová volejbalistka Markéta Nausch Sluková rozhodla založit rodinu. Není to ale definitivní konec příběhu. Nešťastná neúčast na olympijských hrách kvůli covidu jí dává motivaci k myšlenkám na návrat. „Jsem nakrklá, že jsem si to nemohla skončit, jak jsem chtěla,“ uvedla trojnásobná olympionička.
Rouška na její tváři vstřebávala slzy, když se měla rozpovídat nad posledními šesti lety, jež strávila s parťačkou Barborou Hermannovou. „Možná to říkám poprvé a naposled, zaplaťpánbůh za ty roušky,“ usmívala se Nausch Sluková skrz pláč.
Čekala jste, že vás to tekhle vezme?
„Vůbec. Dělala jsem si srandu z Báry, že jsem měla mluvit první já, že bych to možná vydržela dýl než tři věty. Ale jak začala mluvit o všem hezkým… Už je to tady zas... Nejsem schopná to zastavit. Nečekala jsem, že to pro mě bude tak emotivní. I když vím, že to není definitivní odchod z písku, ale je to uzavření nějaké dlouhé kapitoly, etapy, šest let intenzivní, krásné a úspěšné spolupráce. Takže nečekala. A znova to na mě jde, když se na to ptáte…“
Vypadá to, že máte písek hodně pod kůží, že?
„Teď už všude… Je to součást mého života. Patnáct let byl plážový volejbal něco, do čeho jsem investovala spoustu energie, času. Bylo to hobby i práce v jednom. Určitě je to část mého života. Sport mě pořád baví a fascinuje mě celá jeho komplexnost. Časem se mi bude určitě těžce dávat to definitivní sbohem, protože to mám ráda.“
Jak teď vidíte možnou budoucnost?
„Už dlouho dopředu jsem hlásila, že bez ohledu na to, že chceme rodinu, bych si po téhle olympiádě dala rok, kdy bych se chtěla věnovat sama sobě, odpočinout si. Nechtěla bych naskočit od října do dalšího procesu. Tým to měl nastavené, že po Tokiu přijde sezona, která bude pro každou z nás jiná. Barča bude hledat minimálně pro další sezonu novou parťačku, já budu chtít založit rodinu. Jak to dopadne, co nás čeká, si možná řekneme příští rok.“
Umíte si teď představit, že byste se před olympiádou v Paříži znovu vrátila do hry?
„Kdybyste se mě zeptal před půl rokem, bylo to hodně fifty fifty. Byla tam ta zadní vrátka, že se vrátím, ale byla jsem víc smířená s tím, že se nevrátím, že tohle bude poslední sezona. Tím, že konec neproběhl, jak jsem doufala, v tomhle jsem zabejčená. Přes smutek jsem se teď dostala do rozčílení, že jsem to nemohla ukončit, jak jsem si přála. Bylo mi to ukončeno, ukradeno. O to víc mě láká se vrátit a ještě si zahrát ne nejvyšší úrovni. Čas do Paříže je výrazně kratší, rok je strašně dlouhá doba. Bavíme se o nejlepším scénáři, že všechno proběhne, jak má. Nechci na sebe tlačit, ale láká mě to víc než jindy.“
Jak se vaše úvahy vyvíjely?
„Všechno je to v takových vlnách. Jsou lepší dny i horší dny. Bezprostředně poté jsem si prošla zklamáním, šokem, že se ta kapitola uzavřela takhle. To zklamání a neznámo, v kterém jsem se ocitla, jsem díky své zabejčenosti a tvrdohlavosti přetvořila v motivaci, že nikdo neřekl, že tohle musí být to moje poslední Ahoj pod tou vysokou sítí. V tu chvíli, kdy jsem si reálně nadhodila tuhle možnost: Vždyť já si můžu hrát, jak chci, a tohle nemusí být moje konečná. Tím pádem se to líp tráví.“
Je pro vás povzbudivý příklad Němky Laury Ludwigové, která po zlaté medaili z Ria přivedla na svět syna a vrátila se v Tokiu?
„Je dobré vidět, že tam ten precedens je, že je to pro holky, jako jsem já, možné. Žonglování s profesním a rodinným životem je zase jiná disciplína. Já mám k mateřství velkou pokoru, veliký respekt, protože máma nejsem a vím, že je to úplně jiný level. Právě proto si chci nechávat dveře otevřené na obě strany.“
Můžete se ještě krátce vyjádřit k nešťastnému konci vaší tokijské mise?„Samozřejmě tady nemusím připomínat, jaké zklamání to pro nás bylo. Připravovali jsme se na vrchol společné kariéry uplynulých pět, šest let. Opravdu v ten nejzazší moment nám zlomilo srdce, že se to nebude konat. Na druhou stranu vrcholový sport je takový, je brutální, může se vždycky stát, že se sportovec před vrcholnou akcí zraní. Člověk do toho jde s tím, že tohle je součást procesu. To nic nemění na tom, že to je zklamání. Život jde dál, každý si z toho odneseme lekce, zkušenosti, doufám, že se zase blýská na lepší časy.“
Po olympiádě jste se na rozdíl od parťačky už k turnajům nevrátila, bylo pro vás těžké hledat motivaci?
„Tam to bylo jedno s druhým. Přišly jsme o olympiádu a já jsem musela zůstat v karanténě do víkendu, kdy jsme pak ve středu měly začít na mistrovství Evropy. A jedna věc je cítit se OK, druhá věc je dělat výkonnostní sport na úrovni ve čtyřiceti stupních ve Vídni. Když byly dva vrcholy naší sezony passé, byla jsem v jiné situaci než sportovec, který má před sebou další čtyři, pět let. Já jsem věděla, že jsem na cílové rovince části kariéry.“
Jak jste na tom byla fyzicky?
„Z lékařského pohledu je nějaký covidový protokol návratu do vrcholového sportu. Nebylo to úplně tak jednoduché, že bych se jenom já necítila a dostala jsem zelenou od lékařů. Já jsem naopak tu zelenou nedostala. Takže jsme se rozhodli následovat rady doktorů a jít na to pomalu. A došel nám čas.“
I proto nestartujete o víkendu na mistrovství republiky?
„Co si budeme povídat, já ve fyzické formě nejsem. Do pořádného plnohodnotného tréninku jsem se od té doby nevrátila. Abych se šla ukázat na mistrovství republiky, pomalu brala někomu místo a dostat se tam za zásluhy… Já nejsem ten typ, když někde jsem, chci to vyhrát, nebo se o to minimálně pokusit a vědět, že je to v mých možnostech, což teď není.“
