Soukalová o kalhotkách, kartářce a těhotenství i snech po životní sezoně
ROZHOVOR PŘÍMO Z NORSKA | Zažila nejlepší sezonu v životě. Získala dvě medaile z olympiády, uhájila čtvrté místo v SP a převzala i malý křišťálový globus za vítězství ve vytrvalostních závodech. „Je to neuvěřitelné. Vždycky, když jsem se dívala na fotky Magdaleny Neunerové, jsem snila o tom, že bych ho mohla také mít. A teď to na mě přeskočilo,“ radovala se biatlonistka Gabriela Soukalová. A uznala, že v budoucnu cílí i na ten velký, pro vítězku.
Je tedy konečné vítězství ve Světovém poháru vaším cílem do budoucna?
„Určitě, je to můj sen. Na konci této sezony to bylo sice nereálné, ale v budoucnu je to sen každého sportovce. Stejně jako další medaile z olympiády.“
A bylo by to pro vás třeba víc než medaile z olympiády?
„Nevím, pro mě osobně má ale asi větší váhu olympijská medaile. Je to trochu paradox, jsou to stejné závody jako světák, jen s rozdílem, že je to jednou za čtyři roky. Ta popularita je tam velká. Na druhou stranu, když ale člověk vyhraje svěťák, musí ukazovat stabilitu výsledků celou sezonu.“
Přemýšlíte tedy, kde byste mohla být, nebýt dvou neplánovaně vynechaných podniků?
„Takto spekulovat je zbytečné. To je jako mluvit v cíli, kde bych mohla být, kdybych dala nulu. Už to tak je a nic s tím neudělám. Mrzí mě, že ty body chyběly, možná jsem se nemusela v závěru tak šťavit. Já jsem do poslední chvíle nevěřící Tomáš, a dokud to není na papíře, mám furt nejistotu.“
Byla to pro vás nejtěžší sezona?
„Ano, tím, že jsem se před ní bála, co přijde a ještě začala nově trénovat s kluky, tak byl uvnitř neskutečný tlak. To si nikdo neumí představit. Naštěstí jsem pak ten první závod vyhrála a tím ze mě většina tlaku spadla. Něco tam zůstalo, to je normální, když jste cílevědomý. A že někdo řekne, že jsme měly nějaké výkyvy, to je u každého závodníka. I u nejlepších.“
Cítíte tedy teď úlevu? Nebo radost?
„Cítím velkou radost hlavně kvůli olympijským medailím. Na konci sezony ze mě spadl veškerý tlak a řekla jsem si, že už mám pro tento rok odvedenou práci a můžu si další závody užívat. Chtěla jsem i zabojovat ve svěťáku, ale bohužel pak přišla nemoc, která ty moje ambice uštípla.“
Největší odměna
Co bylo letos vůbec tím nejsilnějším zážitkem?
„Asi když Ondra Moravec jel do cíle ve smíšené štafetě na olympiádě. Přišlo mi, že si to ve štafetě, kde jsou ještě vedle vás další lidi, kteří to prožívají, člověk víc užívá. Když vidí, jak je rodina šťastná, po dojezdu mi volají a chvěje se jim hlas, to je pro mě největší odměna.“
Chtěla jste i vyrovnat maminku, stříbrnou běžkyni na lyžích z OH 1984, ale překonala jste ji.
„A doufám, že tím jsem ještě neskončila.“
Dobíráte si ji?
„Ne, to ne. Toto je biatlon, to je jiný druh sportu. V běžeckém lyžování je to jiné, navíc před tolika lety. To byla velká dřina. Když jsem třeba viděla tréninkový deník mamky, tak to byl mazec. Měla i čtyřikrát dvanáct kilometrů opakovaně v jeden trénink. Něco takového jsme my nedělali, to by nám brzy odešly klouby.“
Na olympiádě jste ale narážela na to, že byste ráda zkusila závod v běhu na lyžích, platí to?
„Možná jo, já jsem pro všechno. Myslím ale, že teď už si doma kvůli sněhové situaci nezazávodím. Končí světák, pak mistrovství republiky, pak věci co se týče sponzoringu a ještě exhibice v Moskvě. Kdybych nebyla nemocná, možná bych měla chuť, ale teď když už jsem se tak protrápila... Po sprintu jsem byla třeba tak vyčerpaná, že kdyby mi někdo v cíli řekl: Teď umřeš, tak řeknu, tak jo.“
Dojdu si na kosmetiku, na vlasy...
Jak se po této náročné sezoně odměníte? Umíte to?
„To byste se měli zeptat kluků. Ti si ze mě pořád dělají legraci, že jsem typická ženská. Odměňuju se třeba tak, že si dojdu na kosmetiku, na vlasy, na nehty, anebo si něco hezkého koupím na sebe. Po olympiádě jsem se doma odměnila a až přijedeme, půjdu zas. Těším se.“
Vnímáte třeba v souvislosti s vaší osobou větší popularitu než vloni?
„Tím, jak jsme nebyli moc doma, tak ještě ne. Ale je fakt, že se to určitě vnímá trochu víc. Jak jsem byla nemocná, stačilo vytáhnout paty z domu a lidi se hlásili víc než kdy dřív. Chtěli podpisy a tak. A nejlepší jsou malé děti, jak běhají podél trati a volají: Soukalova, Soukalova, hop hop hop.“
Jenže vy si umíte získat i popularitu svými historkami. Zapomenuté flinty, pády na střelnici…
„Když já mám opravdu pocit, že nějaké ty věci na sebe přitahuju jako magnet. I kamarádi ze třídy mi říkají: Hele, my tu máme spoustu akcí, ale vždycky když přijdeš ty, něco se stane, že na to nikdy nezapomeneme. Nevím, proč to tak je.“
Které ta historka je letos ve vaší hitparádě nejvýš?
„Jééé, když ono už toho bylo tolik. Nejklikanější asi byly kalhotky, že?“
Správně.
„Pro mě byl asi ale největší zážitek, jak jsem Ondrovi odnesla v Östersundu lyže. To ve mně zůstává doteď, jak jsem měla strašný strach, že mě zabije, až se vrátí. Divím se, že jsem přežila.“
Kartářka viděla těhotenství
Spadl tedy z vás nyní po sezoně všechen tlak? Chystáte se to oslavit?
„Ano, myslím, že se umím hodně rozdovádět. Většina sportovců to umí zapít. Přes půl roku jsme bez kulturního života, sezona je dlouhá a nikam nechodíme. Když pak tedy přijde ta první akce po sezoně, tak si to užijeme maximálně. Slušný člověk přeci chodí domů za světla.“
A vaše plány do budoucna? Nestraší vás, že odešly závodnice jako Bergerová či Henkelová?
„Já si dala za cíl další olympiádu a k té bych chtěla vše směřovat. Pak se uvidí, kolem třicítky by už třeba byl čas na děti. Nechci je mít úplně jako moje mamka, která mě měla docela pozdě. Uvidíme, jak se to vyvrbí. Jednou jsem byla u kartářky a ta mi předpověděla: Po sezoně budete těhotná.“
Opravdu? Po téhle?
„Jo. (směje se) A říkala: Tím pádem budete muset zastavit kariéru. Na to já jen: Ježišmarja, a byla jsem z toho úplně špatná. Když se to pak dozvěděla mamka, hrozně se mi vysmála, protože někde našla na internetu, že tyhle kartářky navštěvuje méně inteligentní polovina obyvatelstva. Tak jsme se tomu smály. Já tomu moc nevěřím, ale ze zvědavosti jsem tam chtěla jít, co mi řekne.“
