Pro řadu lidí se stala nástupkyní Gabriely Koukalové. Usměvavá, rychlá, úspěšná… pro ni je však v 21 letech vše teprve na začátku. Piluje střelbu, buduje fyzičku, k tomu stále studuje na bakaláře… „I škola je pro mě důležitá. Sport mě do smrti živit nebude,“ říká Markéta Davidová. Minulý týden v Pokljuce stvrdila svůj talent první medailí ve Světovém poháru. V rozhovoru pro deník Sport a MF Dnes hovoří o svých plánech do budoucnosti s jasnou představou, kdy by chtěla kariéru ukončit a názorech na trenéra Jindřicha Šikolu, ve kterých se neshodne s Gabrielou Koukalovou.
Přišla po týmové večeři k rozhovoru, uvelebila se v křesle a vedle sebe usadila malého plyšového jednorožce. „Dostala jsem ho od řidiče kamionu. Za ten bronzový vytrvalostní závod,“ usmála se Markéta Davidová. Nebyla to jediná odměna. Vedle řady gratulací se aktuální juniorská mistryně světa hned po prvním SP v Pokljuce usadila v tabulce na postu nejlepší Češky.
Markétám se říká různě: Marky, Markét… kde se zrodila vaše přezdívka Makula?
„Ta vznikla hrozně dávno, už na základce. Já pořád tvrdím, že jsem se nějak upsala, když jsem si podepisovala obrázek, a zkomolila se z toho Makula. Nikdo mi to ale moc nevěří, tak nevím, jestli jsem si to vymyslela…“
V kolika letech to zhruba bylo?
„Tak třetí třída na základní to mohla být? No a pak jsem přišla do školy a řekla všem: Hele, tak mi budete říkat Makula. Sama jsem si to naordinovala. Když jsem ale koukala na přezdívky, k Markétě tam Makula normálně byla. A ujalo se to. Tím, že jsme později byly na gymplu dvě Markéty ve třídě, bylo tohle dobré rozlišovací znamení.“
Čili pokud si budeme povídat ve stylu svět Markéty Davidové mimo biatlon, co tam vede?
„Koně. Naprosto jednoznačně.“
Nepřekvapivě. Jak tahle vaše láska vznikla?
„Díky kamarádce, která mě tam dovedla. Bydleli kousek od farmy, kam teď chodím, a měli málo holek, které se starají o koně. Takže jsem začala a zůstalo mi to. Už tam začínám jedenáctý rok. Je to mazec.“
Co tam všechno děláte?
„Máme to domluvené tak, že se o ně staráme, a za to můžeme jezdit. Je tam osm koní, poník a oslík. Svého času to byla i turistická jízdárna. Teď už sice tolik ne, ale dřív tam lidé platili za vyjížďky o víkendech a tak.“
Říká se, že nejhezčí pohled na svět je ze hřbetu koně. Souhlasíte?
„Rozhodně.“
Co se vám tedy na koních líbí?
„Jako obecně na zvířatech, jsou hrozně upřímní. Ne jako lidé, zákeřní a schopní intrik. Prostě jak vy k němu, tak on k vám, ten vztah je strašně čistý. Žádný kůň mě ani nekopl. Párkrát nějaký kousnul nebo jsem padala, to jo, ale žádný nekopl.“
Lákalo by vás zajet si třeba parkur?
„Ano, chtěla bych si do budoucna udělat licenci.“
Že by ve vás dřímala nová Anna Kellnerová?
„To zase ne, ta je trošku jinde. Ale vlastního koně bych také chtěla mít. Ne však u baráku, protože to je hrozná zodpovědnost, spíš si ho někde ustájit a chodit za ním, to bych ráda.“
Eva Samková
dostala koně za olympijské zlato. Takže třeba tak?
„To bych taky ráda.“ (směje se)
Jak často se jim tedy věnujete?
„Když jsem doma, tak skoro každý den. Mezi tréninky, po nich… když je odpoledne volno, tak se jde ke koním. Mám to kousek od domu, takže je tam občas zajdu jen nakrmit. Máme starší koně, kteří potřebují větší péči, tudíž na otočku… dát jim vitamíny a tak. Snažím se, jak to jde.“
Co říkáte na Velkou pardubickou, která je pro někoho týrání, ale pro druhého sport?
„Na to nemám vyhraněný názor. Zase si říkám, že kdyby ti koně nechtěli, tak neběhají. Jako byl třeba Rabbit Well… ten když nechtěl, tak neodstartoval. Říkám si, že asi chtějí, ale zase je otázka, jak to mají zažité od lidí. Samozřejmě jsem vždy obrečela, když nějaký kůň zemřel, ale těžko říct.“
A pana Váňu osobně znáte?
„To je blázen, je to velké jméno. Sama nechápu, jak to mohl takhle dlouho dělat a kde bral tu sílu na to. Musel být v dobré fyzické kondici, navíc si musíte hlídat váhu, to ho obdivuju.“
Zálibu jste si navíc přenesla i do školy, studujete Českou zemědělskou univerzitu v Praze a tématem vaší bakalářské práce je tejpování koní. Co si pod tím představit?
„Přesně to, jak se to jmenuje. Stejně jako se tejpují lidé, tejpují se i koně, aby byli zdravější. Výzkumy ale neděláme, spíše dávám dohromady rešerši, materiály a studie, takže uvidíme, co z toho vzejde. Trochu jsem si tím zavařila, protože těch studií moc není. Budu se modlit, aby ještě někdo nějakou napsal, a snad to nějak splácám dohromady.“ (směje se)
Ke studiu máte vůbec kladný vztah. Platí, že byste kvůli sportu nechtěla školu vzdát?
„Ano. Myslím, že mě sport nebude živit do smrti, chtěla bych pak dělat něco jiného.“
Co třeba?
„Nevím, prostě jiného. Sport je furt to samé. Je to hezká bublina, ale chtěla bych také normální život. Někomu to sice vyhovuje, žije tím. Neříkám, že já teď nežiju, ale není to věčné.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
