Obvykle výřečná Karolína Erbanová těžko hledala slova. „Vůbec nevím, co říkat, ještě mi to nedochází. Jsem z toho taková přepadlá! Neuvěřitelný zážitek,“ popisovala 22letá rychlobruslařka svoje dojmy s očima dokořán.
V krabičce u sebe měla bronzovou medaili za třetí místo v kilometrovém sprintu z mistrovství světa a v hlavě takovou změť emocí, že bylo hodně těžké se v nich vyznat.
Během pár minut se ocitla ve filmu, v němž se zobrazila velká část jejího života. Životní závod, životní úspěch. Na ledě v roli trenérů při něm byli jak Petr Novák, reprezentační kouč, který ji vychoval, tak i Marianne Timmerová, současná trenérka v nizozemském týmu Continu.
Timmerová tentokrát „pracovala“ pro Ireen Wüstovou, soupeřku Erbanové v závěrečné jízdě. Česká raketa Wüstovou porazila. Víc zasloužený její bronz být nemohl.
Nebude na vás teď Wüstová, kamarádka z týmu Continu, trochu naštvaná?
„Je to takový blbý, že? (říká vážně) Víte, já jsem ráda, že taková malá země, jako jsme my, dokáže produkovat tak velké věci. Jestli bude mít i Martina (Sáblíková) večer z pětky medaili, tak to bude hodně hezký příběh. (rozhovor probíhal před závodem Martiny Sáblíkové) Jsem pyšná, že jsem z České republiky, že to takhle vyšlo. A Ireen… má to holt takové blbé. Dvakrát tady zatím jela, dvakrát to bylo s Češkama a dvakrát jsme ji porazily. Ona je smutná, je to na ní vidět.“
Vyburcovalo vás, že jste s takovou závodnicí nastupovala v poslední jízdě?
„Nejsem zvyklá jezdit poslední páry. Musela jsem se hodně snažit, abych udržela nervy na uzdě, ale byla jsem si vědoma, že jsem to s ní letos měla 1:1. Je to dobrá soupeřka. Takže nakonec můžu být za ten los ráda.“
I za nalosování do posledního páru?
„Ráno jsem z toho nebyla nadšená. Na startu bylo nejmíň sedm holek, které mohly mít medaili. Já za nimi až na konci. A vezměte si, jaké tam během závodu sázely časy.“
Co se vám honilo hlavou, když jste sledovala, jak výborné výkony naskakují na tabuli?
„Že se na tu tabuli nebudu koukat. To bohužel úplně nejde. Tak jsem se aspoň snažila myslet na svůj čas, na svůj výkon, a ne na ně.“
Musela jste vědět, že pokud chcete jet na medaili, musíte si zlepšit letošní osobní rekord. Nebyl to svazující pocit?
„Musím říct, že letos jsem trochu překopala svoje myšlení na závodech. Protože vždycky, když jsem útočila na nějaký čas, jsem to pokazila. Raději jedu sama se sebou, myslím na věci, které mám dělat na ledě. Mentální příprava byla hodně důležitá.“
Překvapila jste sama sebe, jak jste vystartovala? První mezičas jste měla o 27 setin vteřiny nejrychlejší.
„Překvapená jsem docela byla. Heather (Richardsonová, v cílí stříbrná) rozbíhala dřív i za 17,6, dnes za 17,8. Já rychleji. Ale je to kilometr, není to nejkratší sprint, musíte udržet i druhé kolo. A s ním já nejsem dnes úplně spokojená. Mohla jsem ho zmáčknout daleko víc. Až to jednou dokážu, bude to ještě lepší.“
Co vám na něm vadilo?
„Až se na závod podívám ještě jednou, uvidím, že technicky druhé kolo nebylo moc dobré. Před poslední zatáčkou mi spadla ruka, což by se nemělo vůbec stát, zvedala jsem se. Vím, ideální to nebylo.“
Pomohla vám znalost dráhy v Heerenveenu, kde žijete a trénujete?
„Minulý týden (třetí místo ve Světovém poháru na kilometru) mi tady nalil hodně sebevědomí do žil. Chvilku mi trvalo, než jsem se na tuto úroveň dostala mentálně a uvědomila jsem si si, že o ty medaile mohu jet. Jinak by mě tam tělo nepustilo. Musela jsem nejdřív uvěřit, že to jde. A zůstat v klidu. Tak mi to řekli i trenéři, že věřili, že to je možné.“
Co vám řekli po závodě? S oběma, Novákem i Timmerovou, jste si plácla.
„Oba byli hodně spokojení. Plácnout si s oběma, to se taky jen tak někomu nestane. I oni ví, že jsem musela mentálně vyspět.“
Patří tenhle bronz jim oběma?
„Kus medaile je všech, protože když se podívám zpětně na mých posledních osm let, je to začátek u Petra Nováka, vidím tam i kluky, kteří s námi jezdili a dnes už nezávodí, a je tady kousek za můj přesun do Nizozemska, kde jsem dostala trochu jiný pohled na rychlobruslení. Jako kdyby mi to všechno proletělo hlavou. Ani kdybych mohla, pořád tuhle medaili nemůžu rozdělit na tolik kousků, komu by patřila.“
Tohle všechno vám přišlo na mysl, když jste viděla trojku u svého jména v cíli na tabuli?
„Nejdřív jsem tabuli neviděla. Vzpomínala jsem, kde ty tabule vlastně jsou. (směje se) U Ireen jsem si pam všimla čtyřky, z čehož logicky jsem vydedukovala, že u mě musí být trojka. A pak mi to došlo.“
Že jste jí vzala medaili, že ji máte vy.
„A já si myslím, že pro tento sport je to jedině dobře. Pro sport, pro sponzory, pro lidi, co se o rychlobruslení zajímají. Sami Holanďani uznávají, že není dobře, aby byli všichni tři na bedně jako na olympiádě v Soči. Je dobře, že se mnou tam dnes byly dvě Američanky. Jen by nemusely jezdit tak rychle.“ (směje se)
Máte jasno v tom, že jste dnes završila jednu etapu svého vývoje?
„Já ani nevím. Kdo ví, jak dneska budu spát. Nějak mám v hlavě hodně myšlenek.“
