SPORT MAGAZÍN | Tenisem odnaučila tátu kouřit a teď v něm prožívá nejhezčí chvíle kariéry. Lucie Šafářová se po finálovém tažení na French Open chystá na obhajobu wimbledonského semifinále a v pátečním Sport Magazínu vypráví o dětství v karavanu, kuchaři Pohlreichovi nebo o tom, jak ji trenér v Americe donutil vrátit sušenky.
Mnoho lidí si myslí, jak je tenisový život krásný a idylický.
„Je to drsnej svět. Hlavně do něj skočíte hrozně mladý. Není to o tom, že v osmnácti začnete jezdit po světových turnajích. Já jsem už od dvanácti permanentně na cestách. Každých čtrnáct dní někam vyrážíte. A profesionální túra? Nejsem jeden měsíc v jednom stejném časovém pásmu. Pořád se přesouváme a to není hračka. Tělo má rozhozené režimy, ale musí začít hned trénovat, protože za čtyři dny hrajete první zápas. Pak turnaj skončí a přesouváte se zase jinam. Takhle je to od ledna do listopadu. K tomu si přidejte sportovní stres a máte obrázek života tenisového profesionála kompletní.“
Není šance z tohoto světa během turnaje vypadnout jinam?
„V Paříži jsem byla tři týdny. Jednou jsem se dostala na Eiffelovku, protože tam byla hráčská party. Jinak jsem trávila čas v areálu a v bytě, který jsme si pronajali. Je to život s jednou taškou, kterou si vždycky zabalíte a vybalíte. Čím jsem starší, tím víc bych chtěla mít kolem sebe to doma, tedy pohodlí domova. Co si můžete zabalit do tašky, která musí mít pouze 25 kilo?“
To by mě taky zajímalo.
„Především sportovní věci a pak pár civilních. S tím jsem celý rok. Proto se my tenistky vždycky strašně těšíme na to, až si doma otevřeme skříň a můžeme si vzít na sebe každý den úplně něco jiného.“
Co ve vaší tašce nesmí nikdy chybět?
„Je to hrozný, ale telefon. Protože je to na cestách jediné spojení s rodinou.“
Mohla byste žít ve Spojených státech?
„Záleželo by na tom kde. Ale já to mám pořád hrozně ráda tady. Na Česko nedám dopustit! Dokážu si představit, že bych v Americe, nebo kdekoli jinde v cizině, chvíli pobývala, ale stejně to mám ráda tady.“
Co byste sem přenesla z Ameriky?
„Je tam vyšší životní standard. Co se týče služeb, všechno je na daleko vyšší úrovni. Přístup k zákazníkovi je lepší. Třeba teď v přípravě se mi stala tahle příhoda. Šla jsem do obchodu, koupila si sušenky. Měla jsem je s jinými věcmi v tašce, a když jsem došla do auta, zjistila jsem, že jsou rozdělané. Říkala jsem si: No, tak to jíst nebudu. Trenér na to hned: Tak to běž vyměnit, když to bylo rozdělané. Já na něj: A kdo mi uvěří, že jsem to nerozdělala cestou k autu já? Zeptal se mě: A rozdělala jsi to? Nerozdělala. Tak to běž vrátit.“
Poslechla jste?
„Jo. Přišla jsem za paní pokladní a ona okamžitě: Běžte si vzít nové sušenky. Ty rozdělané mi nechala a ještě mi dala ty nové! To jsou prostě takové maličkosti. Něco si koupíte a za čtrnáct dní to můžete vrátit bez účtenky. Věří vám a lidi to nezneužívají. A jsou k sobě vstřícní. To je základ. Myslím si, že tady by se to asi trošku zneužívalo.“
Kompletní rozhovor v pátečním Sport Magazínu
Dále čtěte v pátečním Sport Magazínu
Zpověď: Jaroslav Kulhavý
Světový fotbal: Tablo všech šampionů v Evropě 2014-15
Uniklo z facebooku: Tomáš Král
Můj první gól: Petr Uličný
