PŘÍMO Z PAŘÍŽE | Do konce března vyhrál Jiří Veselý jediný zápas. Když se ale vrátil k bývalému kouči Jaroslavu Machovskému a nadešel čas antuky, jeho nejsilnějšího povrchu, roztáhl křídla. Semifinále v Marrákéši, šokující triumf nad Novakem Djokovičem a také postup do 2. kola Roland Garros. To jsou aktiva, která 22letý dlouhán na oranžové hlíně nasbíral.
Pyšníte se letošní antukovou bilancí 11:5. Přišlo na oblíbeném povrchu i sebevědomí?
„Na antukovou část si zatím nemůžu moc stěžovat, je dobrá. Tak jako každý rok, na antuce hraju vždycky dobře.“
Pomohl vám po rozchodu s Tomášem Krupou i návrat k Jaroslavu Machovskému, jenž vás vedl v juniorech a pod nímž jste se stal světovou jedničkou?
„Upřímně jsem rád, že jsme se k sobě vrátili, protože poslední spolupráce s trenéry byly někdy lepší, třeba s rodinou Navrátilů to bylo slušné, ale s jinými to nebylo to, co jsem úplně chtěl. Vrátit se k Bobovi byl správný krok. Zná mě asi nejlépe ze všech trenérů a řekl bych, že i lidsky a po mentální stránce mi dokáže pomoct. Jsem občas nervák, všechno bych chtěl hned, on je naopak klidná povaha a fakt, že všechno dokáže odlehčit, mi svědčí. A taky tenisové věci, na kterých pracujeme, se už dost projevují.“
Buďte konkrétnější.
„Moje hra by měla být co nejjednodušší. Dobře podávám, na tom bych měl celou hru stavět, což se teď celkem daří. Tím si dokážu svoje servisy držet a dostat soupeře pod obrovský tlak na jejich podání. Zapracovali jsme i na forhendu, je agresivnější, dokážu z něj udělat víc přímých bodů. Začínám s nápřahem níž, tím pádem se dostanu líp pod míč. Z toho pramení, že mám větší kontrolu a můžu si víc dovolit, protože míč lépe cítím. To jsou maličkosti, které potom dělají celek. Ale je to vždycky běh na dlouhou trať. Obzvlášť u mě, když mě dokáže jeden zápas buď nakopnout ke skvělým výkonům, nebo se mnou jedna porážka zamávat. Snažím se teď držet svoji linii a držet se dobrého naladění.“
Do pohody vás musela hodit i výhra s
Djokovičem
v Monte Carlu. Projevila se dlouhodoběji?
„Přineslo mi to strašně moc. Nejen, že jsem získal pohodu a dost sebevědomí, ale i respekt soupeřů se pak hodně projevil. V důležitých fázích zápasů jsem z nich vycítil, že si uvědomují, že se se mnou něco odehrálo a z toho pramenily i jejich chyby a defenziva. Já jsem byl naopak agresivnější, měl jsem větší klid a sebevědomí vyhrát.“
Co ještě je s vámi jinak?
„Udělal jsem spoustu změn v týmu, sestavil jsem ho úplně nový, abych se v něm cítil co nejkomfortněji. Skončil jsem před měsícem po devíti letech spolupráce s Jožkou Ivankem (kondiční trenér). Mám v Praze fyzioterapeuta Radima Poláka, který se mnou občas vyjede. Kondiční trenér se momentálně hledá.“
S psychologem Michalem Šafářem nadále spolupracujete?
„Ano a ještě jsme práci zintenzivnili. Bob se s ním také vídá. Tohle je pro mě pomoc, že i trenér dokáže fungovat s mým sportovním psychologem a rozebrat moje nálady, pocity ze hry.“
Takže vašich bubáků v hlavě, o kterých jste v minulosti mluvil, je méně?
„Řekl bych, že s tím dokážu trochu lépe pracovat. Postupem času v zápasu zvládnu dostat ze sebe ten stres a nechat na kurtu maximum, co je v ten den možné. Bubáci přicházejí, odcházejí. Myslím, že k mé hře patří. Ale tak nějak se s nimi člověk musí naučit pracovat.“
Související články
