Kouč Krejčíkové Motl budí emoce: Neříkám si trenér, Báře asi vyhovuju
PŘÍMO Z LONDÝNA | Nad tímhle spojením mnozí kroutí hlavou. Pavel Motl (26) je o dva roky mladší než tenistka, pro kterou pracuje. Žádná tuctová hráčka, ale grandslamová šampionka Barbora Krejčíková mu loni v létě zavolala, ať se k ní připojí. Tenistovi bez trenérských zkušeností, jenž do žebříčku ATP získal v životě jediný bod a dotáhl to nejvýš na 1887. místo na světě. Ale také pět let studoval na univerzitě v Tennessee a kamarádku Krejčíkovou zná od dětských let. Dnes spolu půjdou porazit Američanku Danielle Collinsovou a postoupit do čtvrtfinále Wimbledonu.
V sobotním podvečeru usedl na wimbledonské terase a ochotně se rozvyprávěl. Rodák z Prštic tuší, že jeho jméno na trenérské židli u Krejčíkové budí emoce. Šestadvacetiletým mladíkem, který v USA vystudoval psychologii a sportovní managment, to nijak neotřásá.
Kdy jste Báru viděl poprvé?
„Na kurtech v Pršticích, což je vesnice, kde bydlím. Bylo mi asi sedm nebo osm. Stála tam v bílém tričku Tecnifibre na kurtu číslo 3 a vyhrála 6:0, 6:0. Sice jí bylo teprve deset let, ale už hrála za ženy a porazila jednu naši sousedku. Ona už v té době hrávala v Brně, byla třeba do pětky v ročníku, takže byla dobrá.“
Vaše životy se prolínaly dál, že?
„Od té doby jsme o sobě věděli. Chodili jsme spolu na gympl, hráli jsme spolu Olympiádu dětí a mládeže za Jihomoravský kraj. Zůstali jsme v kontaktu i potom, co se dostala na úplný vrchol. Trénovali jsme spolu už v dobách, kdy byla její trenérkou Jana Novotná a pak Aleš Kartus. Když jsem se vrátil na léto z univerzity, tak jsem jim pomáhal. Spojil jsem ji i s kondičním trenérem Tomášem Breicetlem, s nímž jsem sám dělal kondici od jedenácti let.“
S Alešem Kartusem se loni před Wimbledonem rozešla a uprostřed léta vám zavolala, ať s ní letíte do Ameriky.
„Spíš ona letěla za mnou, já v Americe byl. Minulý rok v srpnu jsem dostudoval a od té doby spolu spolupracujeme.“
Byla to nabídka, která se neodmítá?
„Takhle jsem to nebral. Jsem strašně rád, že se v tomhle prostředí můžu pohybovat. A odmítá, neodmítá… Tahle příležitost se naskytla, takže jsem do toho šel a užívám si to.“
Už se považujete za trenéra?
„Nevím, jestli si tak budu někdy říkat. Pro mě je tenis celoživotní cesta, jestli jsem trenér, nebo hráč…“
Oficiálně jste ale vedený jako trenér Krejčíkové.
„Můžeme to tak říct, ale pro mě je to nějaká životní etapa. Co bude za pět deset let, to nevím. Teď jsem tady na Wimbledonu, v pondělí hrajeme šestnáctku, a jestli jsem tady jako trenér nebo hráč, to je jedno. Důležití je, aby Bára byla šťastná v tom, co dělá, a my jí pomáhali k výsledkům.“
Získal jste na Middle Tennessee State University nějaké trenérské zkušenosti?
„Jo jo, ale samozřejmě ne na takovéhle úrovni. Na univerzitě jsme se mohli během zápasů koučovat navzájem. Mnoho věcí jsme řešili s našimi trenéry, kteří nám dávali prostor nakouknout do téhle branže. Získal jsem náhled z univerzitního prostředí, které sice není pro tenis úplně typické, ale některé věci jsou tam super.“
Jak už máte zmapované soupeřky z WTA Tour?
„Je pořád potřeba mít otevřené oči a dívat se, co se děje kolem. Hlavně sledovat zápasy, na videu i přímo naživo. Když mám čas, chodím se během dne dívat na ostatní holky, jak hrají, jak se v důležitých momentech chovají, kam servírují…“
Jste jeden z nejmladších trenérů na Wimbledonu, o dva roky mladší než Krejčíková. Zaznívají hlasy, že hráčka jejího kalibru by měla mít staršího a ostřílenějšího trenéra. Slýcháte je?
„To víte, že jo. Tak to je. Musím se zeptat rodičů, proč mě neměli dřív.“ (smích)
Věříte, že máte Barboře co dát?
„Hele, já dělám to nejlepší, co můžu. Každý den přichází nové zkušenosti. Teď jsme se tři hodiny připravovali na jeden game (sobotní bleskovou dohrávku 1. kola čtyřhry), takže zase nová zkušenost. Za ten rok už jich bylo dost, ale člověk se pořád učí nové věci. Je to prostě cesta.“
A proč byste z ní scházel, když Barboře vaše spolupráce vyhovuje. Berete to tak?
„Vzhledem k tomu, že nějakou dobu nám to už drží a bojujeme dál, tak jí to asi vyhovuje.“
Cítíte i zodpovědnost, že máte v rukách grandslamovou vítězku, jednu z nejúspěšnějších tenistek třetího tisíciletí?
„To zní dobře.“
Taky to je pravda.
„Pro mě je to furt ta Bára, kterou jsem tehdy viděl v Pršticích na kurtech. A tak to asi zůstane.“
Autoritu při práci s Krejčíkovou máte?
„Jo jo, musí poslouchat. No jasně.“ (úsměv)
Co na Barboru platí?
„Ona je velká bojovnice. Pracuje se s ní někdy těžko, někdy lehce. Tak je to, myslím, u každého hráče. Každý má svoje dny. Všichni jsou tady pod tak strašným tlakem, pod drobnohledem novinářů a kamer, není jednoduché tady každý den být. Ale s Bárou se mi pracuje dobře, je velmi chytrá a tenis vidí skvěle. Stačí jí říct pár věcí. A hlavně už je brutálně zkušená. Když ji nasměrujete nějakým směrem, tak ona už si to pak udělá, jak potřebuje.“
V čem je s ní těžké pořízení? Je tvrdohlavá?
„Jo, ale která holka není. Nechci tu ale hodnotit její vlastnosti. Vždycky, když je něco potřeba vykomunikovat, tak se na to snažíme dívat s nadhledem. Pokoušíme se hlavně hledat ve hře radost a to ostatní přijde.“
