Společně bruslí, mají stejný smysl pro humor, donedávna spolu bydleli v dětském pokoji. Jsou si hodně blízko. Milan a Martina Sáblíkovi jsou jako z jednoho těsta. Pošťuchují se, ale oba ví, kde je hranice. Než Martina jela svoje životní závody na olympiádě, Milan jí napsal: „Dokážeš to. Máš na to.“
Vaše sestra je českým sportovcem číslo jedna. Kdy jste si naposled povykládali jako sourozenci? „Kdy? Určitě to bylo před olympiádou, pak už na to nebyl čas. Tehdy jsme se viděli naposledy. Může to být tak měsíc zpátky.“
Na co mezi vámi nejčastěji přijde řeč?
„Těžko jmenovat, jsou to úplně normální věci. Ani nevím, co zrovna já s Martinou bychom mohli probírat tak odlišného než jiní sourozenci. Bavíme se úplně normálně.“
Když vidíte Martinu v televizi, berete už ji taky tak trochu jako celebritu?
„Na prvním místě je to určitě sestra. Samozřejmě ten pohled je spojený se sportem, protože dosáhla úspěchu a sport k ní patří, ale že bych ji vnímal jinak teď než dřív, to rozhodně ne. Že by byla něco lepšího než ségra. Ani jsem na ni nikdy nežárlil.“
Poznáte na ní i v televizi, když je třeba nervózní?
„Určitě, na gestech se toho dá hodně poznat.“
Kdy byla nejvíc nervózní ve Vancouveru?
„Před startem je nervózní vždycky, takže tam to jde poznat... Na olympiádě byl ale nervózní každý, kdo se postavil na start, před výstřelem se mu honilo hodně věcí hlavou. Na Martinu je kladený velký tlak, každý od ní očekává první místo. Těžko si připustit, že by byla druhá. Víme, jací lidi jsou.“
Vy dva jste začali bruslit oba ve stejnou dobu. Byla Martina vždycky ten lepší?
„Rozhodně byla rychlejší. Ten rozdíl čtyř roků mezi námi je velký.“
Soutěžili jste mezi sebou?
„Jo, třeba v běhání. Od sloupu ke sloupu, s dědou. Utíkali jsme tam, otočili se a běželi jsme zpátky. Tam mě porážela pokaždé, já jsem byl ještě hodně malej.“
V čem jste ještě soupeřili?
„My jsme se pořád tak nějak pošťuchovali. To děláme dodnes. (usmívá se) Když někdo něco udělá omylem špatně, dáváme si to navzájem sežrat, to je u nás normální.“
Podnikali jste i společné lumpárny?
„To ne. Že bychom třeba někde něco rozbíjeli nebo chodili pytlačit k sousedovi. Vždycky jsme si řekli, jak by asi bylo nám, kdyby nám někdo něco rozbil. Leda že by omylem, ale to už si nepamatuju.“
„Občas jo. Jsou to přezdívky z dětství, ty vydrží nějakou dobu. Samozřejmě se oslovujeme i normálně, ale když někdo něco potřebuje, tak vytáhne takovouhle zdrobnělinu. Vlastně i v telefonu ji mám uloženou jako Pumlíč-ségra.“
Co třeba Martina potřebuje takového, že zdrobněliny používá?
„Jé, to jsou takové věci... Třeba něco donést, někam zajít, když už je na schodech nahoře a nechce se jí zpátky do auta, zhruba tak. To na mě tlačí, abych seběhl.“ Vyhovíte? „Nechám se přemlouvat, to víte že jo.“ (směje se)
Jak často jste v kontaktu v době jako je tahle, kdy je Martina pořád na cestách?
„Přes internet, třeba přes icq, si voláme nebo píšeme SMS poměrně často.“
Čím jí nejvíc uděláte radost?
„Já když dám cokoliv, tak se jí to líbí. Těžko vybrat něco, čím bych ji nejvíc potěšil. Třeba takový talíř řízků by ji určitě potěšil, dobré jídlo má ráda.“
Související články
