Určitě jste to už také slyšeli. ,,Chci moc zvítězit. Ale pokud dám gól, slavit ho nebudu.“ Na evropských hřištích se nám rozmohl takový nešvar. Nejde však o sprostá slova, jak říkala paní vyučující v Pelíškách. Jde o to, že fotbalisté neslaví vstřelenou branku proti svému bývalému klubu. Ba co víc, za vstřelenou branku se dokonce omlouvají!
Je to prý z úcty k bývalému zaměstnavateli a k jeho fanouškům. Naposledy nám to před úterním výkopem fotbalové Ligy mistrů připomněl brazilský zadák David Luiz. Možná budu se svým názorem osamocen, ale když něco cítím, tak to musí ven. Jít proti proudu, to je přece výzva.
Na první pohled to vypadá jako ohleduplné gesto. Koneckonců, nějakým divokým slavením bych mohl ranit srdce bývalých obdivovatelů. Ale nemůžu si pomoct, jde pouze o alibistické a neupřímné gesto ze strany slavícího hráče. Sám fotbal hraji. A každý, kdo ho hraje, mi potvrdí jednu věc: Když hráč vstřelí branku, pocitu oslavy se nic nevyrovná. V tu chvíli jako by se zastavil čas.
A co nám udělají páni střelci? Vstřelí branku, a místo bujaré oslavy zvedne ruku jako omluvné gesto, sklopí hlavu a ubere se zpět k půlící čáře. Když řeknu, že je to podvod na fanouška, nejsem od pravdy daleko.
Sport je o emocích. Pokud se jako fanoušek dívám na zápas svého oblíbeného klubu a vidím hráčovu (ne)oslavu, beru to jako podraz. Je to jen módní záležitost, v danou chvíli ty pocity sportovci nevěřím.
Za příklad dám jednu absurdní situaci z před pár let. Petr Pavlík, fotbalový stoper Jablonce, se zapsal mezi střelce na hřišti Slovácka. Svého bývalého klubu.
Samozřejmě přišlo na řadu plno omluvných gest. V listopadu se přitom na promrzlé Moravě netísnilo velké množství diváků. Koho tím tedy nechtěl naštvat? Těch pár stovek lidí na tribunách? Asi se Pavlík moc díval na Ligu mistrů, napadlo mě.
Pamatuji si jako dnes na ten okamžik, kdy tahle divná ,,móda“ přišla na svět. Na podzim roku 2003 hrál Lyon v Mnichově. Proti domácímu Bayernu vyběhl Giovanni Elber, který v Bavorsku předtím strávil 6 sezon.
Ve druhém poločase se mu povedla vstřelit vítězná branka. A pak to přišlo. Udělal pár kroků, opřel se o reklamní panel,… a rozbrečel se. Musím říci, že to byl opravdu silný okamžik a brazilskému kanonýrovi jsem jeho pocity opravdu věřil. Tento čin ovšem spustil lavinu. Dnes tohle gesto dělá kde kdo…
A ještě jeden příklad, tentokrát z hokeje. Útočník Tomáš Kůrka přijel v roce 2010 do Českých Budějovic v dresu pražské Slavie. Předchozí tři sezony přitom strávil v Budvar Areně.
Vstřelil branku pod kotlem Motoru a začal řádit jako pominutý. Dnes hraju za Slavii a branky slavím za ni, prohlásil tehdy. Jasně, Kůrka byl rebel a tenkrát to s oslavou až přehnal. Nicméně dal najevo emoce. Každý ho tehdy odsoudil, ale u mě tím stoupl na ceně. Konečně někdo, říkal jsem si.
Tudíž mám výzvu ke všem fotbalistům, hokejistům a celkově všem sportovcům kolektivních sportů: Ať už hrajete proti Kotěhůlkám, Aši nebo třeba Realu Madrid, slavte svoje góly jako by to bylo naposled! Je to v danou chvíli ta nejhezčí věc na světě. A nedržte emoce v sobě jen proto, že hrajete proti bývalému klubu. Okrádáte tím sebe i fanoušky o slastný zážitek.
