Romana Barboříková
14. května 2016 • 10:30

Běžec do vrchu Krupička zvládnul i závod ve výšce 4000 metrů

Robert Krupička (37) je nejlepším českým závodníkem v běhu do vrchu.
TOP VIDEA
Sport proti simulování: Známé firmy Krmenčík nebo Přikryl i nováček Ljevakovič Sport proti simulování: Známé firmy Krmenčík nebo Přikryl i nováček Ljevakovič
TOP poloviny extraligy: "svetry" Sparty i proč vyhasíná Kometa TOP poloviny extraligy: "svetry" Sparty i proč vyhasíná Kometa
VŠECHNA VIDEA ZDE

Žasli jste už někdy nebo nechápali, když jste při výletu do hor byli svědky závodů, kdy se několik stovek nadšenců snaží vyběhnout třeba i do výšky 3000 metrů nad mořem? Běžnému turistovi, pozorujícímu takový závod z lanovky, to přijde neskutečné. Ovšem Robert Krupička (37) tomuto sportování přišel na chuť a dnes je nejlepším českým závodníkem v běhu do vrchu. Má za sebou nedělní Volkswagen Maraton Praha (2:24,55) a už tuto neděli se zúčastní dalšího závodu. Tentokrát v rámci seriálu Salomon Trail Running Cup poběží Krupička v pražské Hostivaři.



Jak dlouho běháte do vrchu?
„Na vážno asi od roku 2000, kdy jsem běžel první velký závod. Ale původně jsem lyžař, takže jsem asi do roku 2003 závodně lyžoval.“

Proč jste sundal běžky?
„Mě běhání do vrchu bavilo i tenkrát. Trénoval jsem s Lukášem Bauerema Jirkou Magálem a v běhu jsem jim stačil, ale na lyžích mi trošku něco chybělo. A to byl ten impulz, proč jsem se rozhodl pro běh.“

Neběháte pouze v Česku, ale i v Alpách. O jaké závody jde?
„Většinou jsou to závody typu Sky Race – mezi dvaceti až pětatřiceti kilometry. Startuje se v údolí, běží se buď přes jeden, dva nebo tři kopce. A většinou se závod odehrává v nadmořské výšce kolem dvou a půl tisíc metrů a převýšení je až ke třem tisícům metrů. Přesto je to rychlý závod, kde se opravdu musí běžet. Od začátku až do konce.“

Dva a půl tisíce metrů je docela dost. Došel vám někdy dech?
„Při každém závodě.(smích) Těch třicet kilometrů běžíme tak dvě a půl hodiny. Není to úplně rychlé, ale zas když si vezmu, že je to celé v terénu a v takových kopcích, tak přeci jen člověk musí trošku běžet. Baví mě na tom, že závody jsou tak rozmanité. Je obrovský rozdíl běžet jen přes jeden kopec a seběhnout do cíle než běžet přes tři kopce. Hlavně seběhy vám hodně ničí nohy.“

Na co při tak dlouhém běhu myslíte?
„Já si naopak neumím představit běžet stovku. Ale při závodě se mi honí hlavou snad úplně všechno, hlavně se snažím soustředit na závod. Přemýšlím, jak se závod vyvíjí a co a jak udělat. Navíc když běháte v horách, tak vám ten závod rychleji ubíhá. U velkých závodů bývá i hodně diváků kolem trati a ta atmosféra vás pohltí. Ono to uteče.“

Jaký byl dosud váš nejnáročnější závod?
„Byl to jeden z těch alpských. Myslím, že v roce 2012 – byl to závod Giir di Mont v Itálii. V té době tam bylo hrozné vedro i vlhkost. Já běžel v tom roce maraton za 2:18 a k tomu běhal v kopcích, tak jsem si říkal: Je to třicet kilometrů, to bude stejné jako všechno ostatní. No ale když jsem si na prvním seběhu vyvrtnul kotník, na druhém taky a v posledním třetím kopci mi došly síly, tak jsem zjistil, že úplně z voleje se takový závod běžet nedá. Posledních padesát minut bylo z kopce a já místy šel, což jsem si nikdy nemyslel, že se mi může v závodě stát. Ale nevzdal jsem, tam se totiž vzdát nedá. Musíte se dostat do cíle, žádné silnice tam nejsou, musíte sejít, jinak by pak pro vás museli poslat vrtulník.“

Jak dlouhý závod to byl?
„31 kilometrů, akorát jsem ho běžel 3:40 a ty ostatní běhám o hodinu rychleji.“

Byl to i váš největší běžecký zážitek?
„Spíš takový nejhorší běžecký zážitek. Jeden z největších pro mě byl v Malajsii, když jsem běžel na nejvyšší horu jihovýchodní Asie asi do 4100 metrů nad mořem. Tam plácnete na kámen, otočíte se a běžíte zpět. Start je asi ve 1200 metrech. Zrovna byla mlha, což byla dost výhoda. Protože tam, kde jsme plácali do toho kamene, byl asi patnáct set metrů dlouhý sráz dolů. Naštěstí jsem se o tom dozvěděl až potom.“

Jak se na tyto závody připravujete?
„Když můžete trénovat v Alpách, tak je to pak samozřejmě jednodušší. Nastoupat v Alpách třeba tisíc výškových metrů a nastoupat je u nás, to jsou dvě odlišné věci. Ale dá se to. Já trénuju v Orlických horách, kde máme nejvyšší kopec kolem tisíce metrů a na ty závody typu Sky Race to určitě stačí.“

Takové „výlety“ do Alp asi nejsou levnou záležitostí, že?
„Dostal jsem se na určitou výkonnost. V roce 2003 jsem byl třetí v běhu do vrchu a vybudoval si u organizátorů jméno a pak už jsem na ně byl zvaný. Cestovné, ubytování a startovné jsem měl většinou hrazené.“

K tomu všemu ještě pracujete?
„Ano, nejsem profi běžec. Samozřejmě si běháním nějaké peníze vydělám, ale na uživení to není. Celou svou běžeckou kariéru něco dělám. Teď jsem živnostník, provozuju ubytovací zařízení v Orlických horách a dokonce jsem donedávna provozoval e-shop se sportovním vybavením, kde pořád spolupracuju. Dělal jsem ale spoustu dalších věcí: dva nebo tři roky jsem byl masér, dělal jsem v Praze na hotelu, dělal jsem i vlekaře. Lepí se to, jak se dá, abych měl čas na běhání a na trénink.“

Do kdy máte v plánu běhat?
„Dá se do smrti, ale jde o to, na jaké úrovni. Jsou výjimky jako třeba legendární Jonathan Wyatt, který běhá dodnes v jeho 43 letech na opravdu vysoké úrovni, i když už to taky není takové, jako dřív. Vidím to na dva tři roky, kdy se budu snažit o co nejvyšší úroveň, i když jsem řekl, že ta letošní sezona bude poslední taková navážno. Ale myslím, že pak ještě dva tři roky budu běhat.“

Takže se nechystáte být takový Jaromír Jágr v kopcích?
„Asi ne. Jarda to vynahradí tou technikou a svou chytrostí, kdežto v běhu se ta fyzička nahradit nedá. Tam to neokecáte.“