Martin Tomaides
3. června 2016 • 18:42

Irák či Afghánistán? Až tady jsem si sáhl na dno, řekl závodník Kvapil

Na začátku roku 2017 Lukáše Kvapila čeká velká žitovní zkouška, poprvé v životě se ze sedla motocyklu podívá na legendární Dakar Rallye. Ještě předtím ale musel šestatřicetiletý voják, s hodností nadporučíka u vojenské policie, absolvovat ostrou zkoušku v podobě marocké Merzouga Rally. Ve své skupině skončil na 48. pozici, ale díky zdravotním potížím si chvílemi prožíval pořádné peklo. "Říkal jsem si, že jsem fyzicky odolný, ale tady jsem si sáhl na dno," vykládal Kvapil, který závodí v barvách týmu KM Racing.



Extrém, to není slovo, které by do slovníku Lukáše Kvapila nepatřilo. Zkušený profesionál se v průběhu let minulých účastnil vojenských misí v Afghánistánu či Iráku a u vojenské policie působí u patnáct let. "Před závodem jsem měl nějaké představy, ale tohle všechno se smazalo. Bylo to mnohem těžší, celý závod byl dopředu postavený jako Dakar," řekl Kvapil.

Jaké jsou první pocity po absolvování náročné rallye?
„Cítím se strašně dobře z toho důvodu, že jsem to zvládl. Vím, že jsem si tam sáhl na dno, hlavně kvůli zdravotním problémům, které mě potkaly. Ale nevzdal jsem to, i když jsem nemohl jet úplně naplno.“

Splnil jste své stanovené cíle?
„Hlavně jsem musel dojet do cíle a celou tu rallye absolvovat. Taky jsem chtěl dokázat sám sobě, že na to mám, protože takové závody nejsou jen o dobrém výsledku, ale také o tom, tím cílem projet. Když vidíte, jak kolem vás závodníci padají a bourají, cítíte pak tu zodpovědnost. Navíc jela skutečně dakarská špička.“

Letos se poprvé nováčci, jenž se chtějí zúčastnit Dakaru, musí ukázat na některém ze čtyř dakarských závodů v průběhu sezony.
„Správně a závod podle toho vypadal. Byla tu stejná navigace i povrchy. Jeli jsme přes duny, tvrdé a těžké cesty, nekonečnou velbloudí trávu a také písek fesh-fesh. Stále dokola nám všichni opakovali, že je to skutečně extrémní.“

Vy jste se umístil na celkovém 69. místě, co všechno chybí kromě množství zkušeností k tomu, abyste se mohl porovnat s elitou takového závodu?
„Hvězdy startovního pole mají asi tak o 20 až 30 koní víc, než mám já. V žádném případě se nechci vymlouvat na motorku, ale když máte špičkový stroj a přidáte všechny zkušenosti, tak jste jinde. Pro mě bylo důležité vidět, že se v poli závodníků neztratím a nemusím se bát ani jezdců z továrních týmů.“

Na trati se nestalo, že byste se někde ztratil?
„Ne. Ale stalo se mi to, že jsem jeden z průjezdových bodů úmyslně minul, protože už jsem byl tak vyčerpaný a trochu mě zlobil i stroj, že jsem jen chtěl nejrychleji do cíle. Za to jsem samozřejmě dostal penalizaci.“

Bojoval s vlastním tělem

Říkal jste, že v závodě vás postihly zdravotní potíže. O co šlo?
„Udělal jsem dietní chybu a způsobil si lehkou otravu žaludku, ze které jsem se poučil a vím, že tohle už se mi nikdy nestane. Musím říct, že jsem ale rád, že jsem si něčím podobným prošel tady, protože stát se mi to na Dakaru, je to konečná. Tady jsem s tím bojoval a nemohl dva dny pořádně fungovat.“

Prozradíte nám, co přesně to bylo?
„To nemůžu, to by se mi každý smál.“ (smích)

Ovlivnilo to konečné umístění?
„Určitě, po prologu jsem se pohyboval kolem 30. místa a měl jsem na to ještě zrychlit, ale jakmile se stalo tohle, tak jsem spíš závodil sám se sebou.“

Jak těžké je pak kromě trati, teplot a dalších vlivů ještě bojovat s vlastním tělem?
„Je to strašně v hlavě. Já jsem si říkal, že jsem fyzicky hodně odolný, ale tady jsem si vážně sáhl na dno. Nemohl jsem jíst, nemohl jsem ani pít, bohužel šlo všechno z žaludku okamžitě ven, takže brzy nastala dehydratace.“

Lukáš Kvapil během Merzouga RallyLukáš Kvapil během Merzouga Rally

Jak tedy tělu v takové situaci pomoci?
„Snažil jsem se polévat vodou, aby tělo mělo pocit, že má aspoň nějaké tekutiny. Když jsem byl na vojenských misích, tak jsme zažili plno extrémních situací a myslel jsem si, že vím, jak se s tím poprat. Ale až tady jsem viděl, že hranice lidského těla jsou úplně jinde. Posledních zhruba 50 kilometrů už jsem musel jet zhruba šedesátkou, protože jsem myslel, že každou chvíli omdlím.“

Pomohou člověku v takto náročných situacích zkušenosti z armády?
„Rozhodně ano. Armáda mi dala fyzickou přípravu, ale především tu psychickou. Navíc jsem měl ty možnosti se toho plno naučit i s navigací, což v závodech jako je Dakar skutečně můžu využít, protože mapy či azimuty jsou stále stejné. Skutečně mi to pomáhalo.“

Jak se cítilo tělo každý den po dojetí etapy?
„Nebylo to jen tak, protože pokaždé jsme měli po dojezdu zhruba hodinový trénink s Marcem Comou (sportovní ředitel Dakaru a pětinásobný vítěz v kategorii motocyklů). Jeden den nás učil připravovat materiál na etapu, pak pomáhal s navigací a tak dál… Takže si představte, že dojedete závod a úplně vyřízený jdete ještě absolvovat něco takového. Ale bylo to úžasné, Marc se nám toho snažil předat co nejvíce.“

Závodním nástrojem pro vás byla Yamaha 450 z roku 2009, panovala v tomto směru z vaši strany spokojenost?
„Víte, manažer mého týmu říká, že každý závodník musí zajet s tím, co má. Já jsem dojel, ale musím říct, že z hlediska výkonu a jízdních vlastností bych si hrozně přál novou motorku. I když opravdu fungovala skvěle a byl jsem s ní spokojený.“

Vašim kamarádem je už pravidelný účastník Dakaru Martin Macík, který pilotuje kamion. Dal vám dopředu nějaké rady?
„Pomáhal mi s mapou, protože než z něj byl řidič, staral se o navigaci. Ale dal mi i plno všeobecných rad, i když primárně bylo jasné, že na všechno si musím přijít sám.“