Nasbíral klubové zkušenosti z Ruska, Kypru a Číny. „Nejraději ale vzpomínám na všechny čtyři reprezentační góly,“ říká příbramský fotbalista Jan Rezek, účastník EURO 2012, jenž si za národní tým zahrál v 21 zápasech. „Hned první gól proti Ukrajině jsem vstřelil bodlem na zadní tyč. V dalším kvalifikačním zápase proti Litvě jsme měli nůž na krku, ale těžkou situaci jsme zvládli a dokonce jsem vstřelil dvě branky.“
„S fotbalem jsem začínal v Březnu u Chomutova. Přivedl mě k němu táta a dva starší bráchové. U nás v podstatě žádná jiná volba nebyla, protože jsme taková fotbalová rodina. Začal jsem v útoku, protože v klubu nebyli mladší žáci. Trenéři měli strach, abych toho moc nezkazil. Když jsem v klubu dál postupoval, zkusil jsem všechny posty kromě brankáře.
V útoku jsem střílel dost gólů. Po přesunu z útoku už jich tolik nebylo. Skoro celý dorostenecký věk jsem strávil ve středu zálohy nebo na krajích. Ve starším dorostu mě pan Cerman posunul opět dopředu a už mi to zůstalo.
Když jsem skončil v dorostu, přestoupil jsem do teplického béčka. Po půl roce jsem přešel do Chomutova, který byl tehdejší farmou Teplic a kde jsem si půl roku zahrál druhou ligu. V létě jsem nastoupil do přípravy s teplickým áčkem a zůstal tam.
Na první ligový zápas vzpomínám moc rád. Hráli jsme doma proti Českým Budějovicím a prohrávali 0:1. Já šel v poločase na hřiště a ve druhé polovině jsme otočili nepříznivý průběh a vyhráli.
První gól stál za to. Ve svém třetím ligovém startu jsem rozhodl zápas v Brně, když jsem vstřelil branku v devadesáté minutě na 2:1. Nedokážu si vzpomenout, jak přesně padl, ale vím, že mi nahrával Luděk Zelenka. Přistrčil mi míč mezi obránci, já šel sám na gólmana Přibyla a prostřelil ho. Poté jsem docela dlouho slýchával, že na této trefě měl hlavní podíl právě Luděk.
Nejdůležitější branky jsou ze zápasů, ve kterých o něco šlo. Například v dresu Sparty opět proti Brnu. Hráli jsme o titul. Po třech minutách na hřišti jsem proměnil penaltu a zvítězili jsme 1:0.
Nejraději ale vzpomínám na všechny reprezentační góly. Celkem byly čtyři. Hned první proti Ukrajině jsem vstřelil bodlem na zadní tyč. V dalším kvalifikačním zápase proti Litvě jsme měli nůž na krku, ale těžkou situaci jsme zvládli a dokonce jsem vstřelil dvě branky.
Nejvíc si cením účasti na mistrovství Evropy v Polsku a na Ukrajině. Považuji za opravdovou čest, že jsem tam mohl s klukama být. Fantastickým zážitkem bylo i čtvrtfinále proti Portugalsku, přestože jsme nakonec prohráli.
Co pro mě znamená gól? Je to radost se spoluhráči. Když je branka vítězná, tak následná oslava v kabině je ten nejúžasnější pocit. Fotbal pro mě znamená celoživotní lásku. Hraju ho od pěti let a je to jediné, co umím. Jak roky přibývají, zápasů přede mnou ubývá. Snažím se proto si fotbal stále užívat a dávat do něj všechno.“
