Po mistrovském titulu s třineckou juniorkou přijal Václav Varaďa další výzvu. Je novým trenérem reprezentační osmnáctky. Za sebou má první sraz v Třemošné, před sebou prestižní Hlinkův memoriál. „Máme sice malou základnu, ale kluky pořád šikovné,“ věří Varaďa. „Jen je třeba s nimi poctivě pracovat.“
Nad nabídkou vést reprezentaci do 18 let Václav Varaďa dlouho nepřemýšlel. „Obrovská pocta a zodpovědnost, na tuhle práci se hrozně těším,“ říká okamžitě. „Možnost trénovat talentované kluky ročníku 99 a mladší je výzva, jsem za tuhle šanci rád,“ těší se na novou práci. A že jí bude!
Takže jste měl hned jasno, že nabídku přijmete?
„Já byl nadšený, že jsem vůbec v okruhu uchazečů byl. Jen jsem nevěděl, jak se k tomu postaví můj klub, protože zároveň trénuji i juniorku Třince. Musel jsem krátce počkat jen na tohle svolení, ale já sám proti rozhodně nebyl.“
V klubu šlo vše hladce?
„Ano, jen se řešilo, jak to bude v Třinci fungovat, když budu na nějaké repre akci. Jak vyladit případné zastoupení, to se vyřešilo během pár dní. Myslím, že i klub je rád, že se někdo z jejich organizace dostal na takovou pozici.“
Upřímně, nepřekvapuje vás, jak rychle se vaše trenérská kariéra rozjela? Ještě před dvěma lety jste sám hrál extraligu.
„Rychle to může jít na obě strany (usmívá se). Nahoru, i dolů... U mladších kategorií je to malinko jiné, ale jsem hrozně rád. Je to pro mě motivace se posunout dál. Hrozně se těším.“
Uplynulá sezona pro vás byla vůbec turbulentní. S Jiřím Kalousem jste nejdřív rezignovali na pozici trenérů u třineckého áčka, pak jste slavil titul s juniorkou a nakonec přišla pozvánka k reprezentaci. Napadl by vás takový scénář?
„To ne, vůbec! Zase, všechno vám něco dá. Jsem rád, že nakonec můžu říct, že uplynulá sezona skončila sladce.“
S osmnáctkou už za sebou máte první sraz v Třemošné, jaký byl?
„Výborný. Kluci makali, měli nasazení. Měli jsme k dispozici pět pětek, viděl jsem i hráče, kteří byli v minulé sezoně ještě ve starším dorostu a které jsem neznal z juniorské ligy. Kluci za to vzali dobře, i když někteří byli poprvé na ledě. Líbil se mi jejich přístup k tréninku, bylo to velmi pozitivní soustředění s nasazením a chutí.“
Česká mládež není aktuálně zdaleka tak silná a kvalitní, jako třeba vaše generace. Máte ten pocit?
„Vím, že se dlouho neudělaly větší úspěchy v mládežnických reprezentacích. Kdybych měl recept, jak správně otočit klíčem, aby všechno hned fungovalo, bylo by to snadné. Každý říká něco jiného. I když máme malou základnu, tak si pořád myslím, že máme šikovné kluky. Jen je s nimi třeba poctivě pracovat. Na velkých akcích je to kolikrát o štěstí a o tom, jaký se kolektiv sejde. U mládeže speciálně. V reprezentaci po nich může chtít trenér nějaký hokej a v klubech hrají jiný. Pro hráče, kteří ještě nejsou tak vyspělí, je kolikrát těžké změnit myšlení a přejít na jiný systém. Že si třeba jako u dospělých řeknete: Aha, pojedeme takovým stylem, budeme takhle napadat, takhle bránit. Dospělí jsou schopni po pár trénincích do systému zapadnout, u mladších je to těžší. V tomhle je to podle mého nejtěžší.“
Každému sedne jiná cesta
V sedmnácti osmnácti letech se většinou láme kariéra, junioři si zvykají na dospělý hokej. Jaká je podle vás nejlepší cesta pro mladého hráče? Zámoří? Švédsko? Finsko? Zůstat doma?
„To je těžké, někomu sedne zámoří už před draftem, někomu ne. Vrátí se a zase bojuje o pozici, kterou by měl třeba lepší, kdyby v Evropě zůstal. Je to individuální. Z mého pohledu to je tak, že pro hráče, kterému není osmnáct a nemá stabilní místo v extralize chlapů, je brzo, aby odcházel do Kanady. I když je pravda, že mně bylo šestnáct, když jsem přecházel do Vítkovic a asi po třiceti ligových utkáních jsem v další sezoně po draftu hned šel do zámořské juniorky. Mně to tam sedlo. Kdybych nebyl draftovaný, asi bych zůstal doma. Je to těžké, záleží na řadě okolností.“
Jakých například?
„Třeba i na tom, na jakého narazíte trenéra. Já měl v zámoří kouče, který mě podržel. Navíc se hrálo jen na tři lajny. To bylo zase jiné, než když se dneska mladí plácají ve čtvrté pětce a mají tři střídání za třetinu na pár vteřin. Je těžké říct jeden ideální model, záleží na jednotlivci. Mluví do toho spousta lidí, kluci sami nevědí, jakou cestou se dát. Školu nemají dodělanou, na to je podle mého taky třeba myslet. Zraníte se a co pak? Nejde myslet jenom na hokej, aspektů je tam víc.“
S reprezentací vás čeká prestižní Hlinkův memoriál (8.-13. srpna), ve skupině se utkáte s USA, Finskem a Švýcarskem. Už se na turnaj těšíte?
„Ano, je to parádní turnaj. Já se na něj byl podívat loni, bylo to super. I pro kluky je to skvělá věc. Odehrají doma kvalitní turnaj, přijdou se na ně podívat známí, o to větší budou mít chuť.“
Už jste předběžně sondoval, jaká esa soupeři přivezou?
„Zatím jsme s videotrenérem probírali jen naši hru. Na to, co já bych chtěl klukům vštípit a jak bych chtěl, aby tým hrál. Na to se zaměřujeme. Na soupeře přijde ještě čas. Ještě před turnajem se utkáme s Kanadou, bude to skvělá akce.“
Přemýšlel jste, jaký režim mladým na turnajích nastavit? Je cesta sebrat telefony, izolovat se od světa a hráčských agentů, nebo je lepší jim naopak nechat víc volnosti?
„Uvažoval jsem o tom, klukům už jsem své vize řekl. Sice to jsou pořád děti, sedmnáctiletí kluci, ale už se k nim musíte chovat s respektem. Samozřejmě jsem nastavil nějaký metr a necouvnu z něj. Věřím, že nebude hráč, který by daná pravidla porušoval.“
