Růžička junior: Tátovi nemá cenu odporovat

„Rozhovor s tím bažantem? A proč? Po jednom gólu?“ Slávistický boss nejdříve v legraci žádost o společné interview se svým synem odrážel. Včera se ale usadili v Edenu, podle odpovědí bylo jasné, že dvacetiletému útočníkovi sláva do hlavy rozhodně nestoupne. „To si pište, že ne, to si pohlídám,“ směje se táta.

Vladimíre, nedávno jste říkal, že vás otec pochválí tak dvakrát za pět let. Po té páteční penaltě, která poslala Slavii přes Plzeň do finále, chvála přišla?
Junior: „Řekl jenom, že to bylo dobré. Velká slova nebyla.“
Senior: „Znovu říkám – udělal to hezky, to jo. Ale je to pořád jenom jeden gól.“

Díval jste se na ten nájezd potom v televizi?
S: „Jo, protože při zápase jsem byl tak nervózní, že jsem to nesledoval, sklopil jsem hlavu. Potom mi ostatní říkali něco o tom, že to udělal jako Brazilci, tak jsem se chtěl mrknout, co ten mladej vlastně vyved.“

Tuhle drzost zdědil po vás?
S: „Jo, to nevim... (směje se) Docela jsem se divil, že udělal zrovna tohle. Je důležité, že se z toho nepodělal, přeci jenom šlo o důležitý moment. Navíc před tolika lidmi.“
J: „Tohle normálně zkouším při tréninku (před střelou dvakrát obkroužil hokejkou puk – pozn. autora). Spíš jsem byl udivený, že jsem to dal, protože jsem byl hrozně vyklepanej.“

Hned po utkání jste říkal, že jste nejdřív jet odmítl, až když se táta zle podíval, zvedl jste se. Jak takový přísný pohled vypadá?
J: „Ani nešlo o pohled, spíš o tu jeho reakci. Začal tam rozhazovat rukama a zabručel: ´Dyť je to jedno, stejně to vypadá, že prohrajeme.´ Tak jsem se sbalil a radši jsem rychle jel. Taťkovi nemá cenu moc odporovat v takových situacích.

“

Nebudete po tomto okamžiku od táty vyžadovat více času na ledě?
J: „To určitě ne. Ani se nikam nebudu cpát, když budou nájezdy.“
S: „Zase se tam někde radši schová a bude dělat, že tam není.“ (chechtá se)

Nemáte strach, že vám tenhle úspěšný okamžik trochu vleze do hlavy?
J: „Ne. Jak už se říkalo, je to pořád jenom jeden gól. Sice to bylo hezký, ale nemá mi co vlézt do hlavy.“
(trenér si hned bere slovo) S: „Může to být dobrý moment pro jeho kariéru, neměl to jednoduché. Třeba ho to může malinko nastartovat, zatím neměl moc šťastnou sezonu. Ale že by mu to vlezlo do hlavy? To nehrozí, já se o to postarám!“

To maminka vás jistě pochválila doma víc, co?
J: „Jasně. Stejně jako přítelkyně nebo děda.“
Je váš syn pro manželku pořád ten Ládínek jako kdysi?
S: „Samozřejmě, maminky jsou všechny stejné. Každá na toho svého kluka nedá dopustit.“

Nevyčítá vám někdy, že ho někdy pérujete až moc?
S: „Už si zvykla. Když byl ještě malý, chodili jsme hrát hokej ven jeden na jednoho a já ho nikdy nenechal vyhrát. Ona mi vždycky nadávala, protože malej šel domů ubrečenej, naštvanej, všechno doma lítalo. Bouchal do věcí, skákal. Manželka říkala: ´Proč ho aspoň jednou nenecháš vyhrát?´“

Proč tedy?
S: „Musel si zvykat, že v životě nikdy nedostane nic zadarmo.

V čem jste teď lepší než táta?
J: „To nevím. Snad jenom když hrajeme hokej na PlayStation.“
S: „No aby ne, když to hraješ od tří let! (směje se) Já jsem mu to musel odmala ukazovat, pořád jsem musel hrát Maria (Lemieuxe). Pamatuju si to jako dneska – když jsem něco udělal špatně, byl vzteklý, skoro brečel. Odmala chtěl hrát i normální hokej. Když jsme byli v Bostonu, museli po nás kompletně ten barák, v kterým jsme byli, opravit. Protože tam dětskou hokejkou totálně vymlátil všechny parkety. Hráli jsme i doma před barákem, někdy jsme brali i holku (dceru Evu Růžičkovou ), která nám vždycky chytala.“

A co tenis? V něm byste tátu porazil?
J: „Asi ne, já ho jen tak plácám. Hrajeme spolu golf, ale i v něm je lepší, protože ho hraje víc.“

Je vidět, že táta ve všem zatím vládne.
S: „Jasně! (pobaveně) Jedině v tom PlayStation zaostávám...“
J: „Počkej, párkrát jsem tě porazil před barákem na nájezdy.“
S: „Máš pravdu, už seš velkej kluk.“ (smích)

Nemáte někdy o tátu strach, když vidíte, jak všechno na střídačce prožívá?
J: „To je normální, že se pořád rozčiluje.“
S: „Já jsem už takhle řádil v pátý třídě, když jsem vedl mladýho.“
J: „Tehdy řval ještě víc, to jsem spíš měl strach, že ho něco klepne. Teď už je víc v klidu.“ (kolem zrovna prochází asistent Jiří Kalous a v legraci říká: Jen pověz, co vždycky říkáš v kabině, když tam táta není!)

Prý vás v mládí na střídačce tahal táta i za košík.
J: „To je pravda, dával mi obrovský kapky. Kolikrát mi ho úplně vyrval, dvakrát mi roztrhl dres, jak se mnou vytřel střídačku. Doma na mě v životě rodiče nesáhli, ale na ledě to bylo jiné. Pořád za mnou jezdil, neustále mi nadával.“

Jste za to teď rád?
J: „Určitě ano. Vím, že to bylo k něčemu dobré. Ale ještě zdaleka není konec, mám před sebou ještě hrozně moc práce.“

Nemáte naopak o syna při hokeji strach?
S: „Spíš mu neustále říkám, že už musí konečně přestat fňukat! Z toho jsem úplně vyřízenej, když přijde z ledu a začne fňukat. To nevydržím. Když začne kňourat, to bych nejradši vzal klacek a přetáhnul bych ho přes záda! To nemůže. Fňukat se musí odnaučit, to u hokeje nesnáším.“
J: „To je pravda...“ (ihned si zase bere slovo táta)
S: „Vím, že je to hrozné, bolí to. Ale hokejisti hrají se vším. V tomhle ho musím ještě vypérovat. Nesmí dát vědět, že ho něco bolí.“
J: „Nedávno jsme hráli se Spartou, spadnul jsem tváří na mantinel a hrozilo, že mám prasklou lícní kost. A on na mě: ,Hele, to je dobrý, dobrý. ´ Až když jsem začal plivat krev, tak mi říkal: ,No jo, holt si radši zajeď na rentgen.´ Když dopadl dobře, hned po mně chtěl, abych za dva dny šel zase hrát. (usměje se) Nakonec z toho byla docela pauza, potom jsem si ještě natrhnul sval v rameni, takže jsem přišel i o začátek čtvrtfinále s Vítkovicemi.

“

Kolikrát jste poslouchal, že jste protekční synek?
J: „Už jsem na tyhle slova obrněný, to mají všechny děti slavných rodičů. Pomalinku to opadává, ale v nějaké míře to bude pořád. Jestli někdy něco dokážu, stejně se najde někdo, kdo bude říkat, že mi tu cestu vymetl táta. Kdo má svůj názor, toho nepřesvědčím ani náhodou.“

Řešíte ještě, jestli můžete být jednou tak dobrý jako táta?
J: „On je velká legenda, bude to pro mě hrozně těžké. Ale budu se snažit hrát co nejlíp. Samozřejmě občas někdo řekne – hele, je mu už dvacet a nevypadá to, že bude dobrý jako táta. Ale já to neřeším.“

Měl jste někdy strach, že ho zklamete?
(přemýšlí) J: „Každopádně se všem v rodině snažím vrátit to, co mi dali. Vím, jak se mi podřizovali, hlavně mamka, takže to chci dotáhnout co nejdál.“

Probíráte, Vladimíre, s kamarády, jak si hokejově stojí váš syn?
S: „Všichni se o tom chtějí bavit, ale to já moc nemám rád. Nejde to srovnávat, já hrál v úplně jiné době. Občas někdo říká, že když dá gól, vidí i moje ruce... Nezabráním tomu, že nás budou srovnávat. Ale mladej si musí hrát svůj hokej – on musí být hráč pro tým. Mě hráči, kteří hrají pro sebe, nezajímají.“

Nelitoval jste někdy, že jste se dal zrovna na hokej? Kvůli tomu tlaku?
J: „Ne, proč? Hokej je pro mě všechno.“

Já myslel kvůli tomu jménu...
J: „Nestěžuju si, tátu bych za žádnou cenu neměnil, mám ho rád. To je přeci blbost uvažovat, kdybych byl někdo jiný... Na to srovnávání už jsem zvyklý.“
S: „Odmala jsem ho na to připravoval. Odjakživa slýchával o tátovi, od páté třídy jsem ho na to připravoval. Tohle ho nerozhodí.“

Jak dlouho chcete mít syna pod dohledem?
S: „Do Ameriky ho ještě nepustím, nechci, aby lítal po farmách. Končí mu smlouva, ale chci ji s ním prodloužit, stejně jako s ostatními mladými slávisty. To je pro mě priorita. Chci, aby hráli pro nás. Nevychováváme je pro někoho jiného. A hlavně musí hrát český hokej. Vadí mi, když čtu, že bychom se měli vydávat jinou cestou. Ne! Zůstaňme u našeho hokeje, české výjimečnosti a vyčůranosti. To bych chtěl, aby se naučili, pak teprve šli ven a ukázali, jak se hraje český hokej.“

Připravil jste syna dobře na dospělý hokej?
S: „Naši mladí kluci ve Slavii mají i v tomto směru výhodu, že jsou vycepovaní. Nikdy jsem jim neulevil, pořád jsem je buzeroval. Když vidím jinde, co si mladíci dovolí v dorostu na trenéra? To ve mně úplně vaří krev! Oni musí mít pokoru, musí ho uznávat. Jakmile to tak není, z hráče nemůže nikdy vyrůst nikdo dobrý. Protože jakmile si hráči začnou namlouvat, že jsou dobří, je konec... Takže náš mladej je vycepovanej dobře.“

Dovedete si představit, že byste ho někdy vyměnil ze Slavie?
S: „Chci ho tady udržet, stejně další naše odchovance. Na ně chci vsázet. Někde jsem si přečetl, jestli by náš mladej mohl jít do Sparty. No tak to bych nepřežil, což on asi i ví.“ (usměje se)

Nešel byste tam?
J: „Ne, nikdy. Jsem slávista od dětství.“

Jak spolu řešíte soukromé věci?
S: „Je mu dvacet, má svůj život. Ale jasně jsme si řekli, že na prvním místě musí mít hokej, pak až jsou nějaké záliby. Občas je u přítelkyně, ale často spí ještě u nás doma. Nechci, aby úplně zmizel z baráku, přeci jenom je ještě poměrně mladý.“

Schvaloval vám táta přítelkyni?
J: „Tu jsem si mohl vybrat sám. (směje se) Ale odmala jsem tak vychovaný, že mám hokej na prvním místě.“

Vaše slečna to ví?
J: „Jasně a chápe to. Když mám volný den, jdu se podívat i na to, jak hraje dorost. Hokej prostě miluju, prakticky na něj pořád koukám. Sama mi říká, že jsem blázen. Ale už jsem prostě takový.“
S: „Po mně, no...“ (směje se)

Vaše rodina drží hodně pohromadě, co říkáte?
S: „To je pravda. Děti už jsou odrostlé, ale pořád je máme často doma, dcera teď u nás bydlí. Říkali jsme jí, jestli nechce uvažovat o nějakém bytě, ale ona ne, prý chce být u maminky a u tatínka.“(smích)

Jak se takhle tráví večery u Růžičků, když se všichni sejdou?
S: „Na hokej nebo fotbal se nekoukáme, protože to ženský nechtěj. Takže si pustíme nějaký film, třeba Jamese Bonda nebo Columba.“