Byla to masáž od legend. Sedmička hokejových veteránů vystoupila při Zlaté hokejce na pódium a vzpomínala na Kanadský pohár 1976. Josef Augusta vybalil svoje přání naplno, chtěl by vidět Jaromíra Jágra na letošním Světovém poháru. Ten se v hledišti jenom usmíval. „Ale moje rozhodnutí nebylo ze dne na den, měl jsem pro něj svoje důvody,“ vysvětloval, když přebral Zlatou hokejku. Vyhrál ji už po dvanácté.
Dvanáctka je vysoké číslo. Jednou by se trofej mohla jmenovat po vás. Nemyslíte?
„No, hlavně dřív byla pravidla taková, že Zlatou hokejku mohli vyhrávat jenom hráči z extraligy. Já mohl vyhrávat až někdy od roku 1995, takže v těch pěti letech, kdy jsem hrál nejlepší hokej, jsem neměl šanci. (směje se) Ale znamená pro mě hodně. Poprvé jsem se dostal mezi posledních deset před 26 lety, i toho si děsně vážím. Mladý hráč mávne rukou, já tehdy mávnul taky. Ale až jednou budeš vzpomínat, čeho jste dosáhli, můžeš si říct, že jsi byl nejlepší. To znamená hrozně moc.“
Zlaté hokejky se z deseti nominovaných účastnili jenom tři hokejisté. Jaký z toho máte dojem?
„Ztrácí prestiž z pohledu diváka. Sami vidíme, že Zlatá hokejka má strašně dlouhou historii. Já jsem dřív taky několikrát zůstal v Americe, nejezdil jsem sem pokaždé. Bylo ale hrozně silné vidět na pódiu naše legendy z Kanadského poháru 1976. Je potřeba si uvědomit, že bez nich bychom nebyli my a bez nás by zase hokej nehráli třeba další lidi. Motivace pro mladé hráče je potřeba. Myslím, že by se Zlaté hokejce měl vrátit lesk, jsme jedna z mála zemí, co dokázala vyhrát prakticky všechno. Na druhou stranu, je strašně složité najít termín. Vy se deset měsíců musíte věnovat hokeji. A teď je jediná šance, kdy všechno můžete vrátit rodině, bez ní byste nebyli. Nezávidím svazu a BPA, kteří hledají termín.“
Před Zlatou hokejkou jste získal v NHL i Bill Masterton Trophy za oddanost hokeji. Jak moc potěšila?
„Každá trofej, kterou získáš, je výjimečná. Tahle je jiná než ta, které jsem dostával dřív za bodování. Většinou ji dostávali hráči, co měli nějaké trauma a pak se vrátili k hokeji. Já jsem jeden z mála, co ji má za lásku k hokeji, za dlouhověkost. Padesát procent řekne, že si ji nezasloužím, padesát řekne, že mi patří.“
V hlasování o nejužitečnějšího hráče celé NHL jste se umístil na sedmém místě. Zaskočil vás takový výsledek hodně?
„Bylo to pro mě velké překvapení. Rád bych poděkoval těm, co pro mě hlasovali. Roky přibývají a já už nejsem hráč, co dřív. Chuť do hokeje by ještě byla, hlava funguje, ale tělo nemůže šlapat jako ve dvaceti. Mít tolik hlasů v Hart Trophy teď? Možná je to větší, než skončit v těch minulých letech druhý nebo třetí.“
A jak to bylo s tím rozhodováním o Světovém poháru? Proč tedy převládl názor, že bude lepší říct trenérům, ať s vámi nepočítají?
„Přemýšlel jsem o tom dlouhou dobu. Bylo tam několik důvodů, proč bude lepší nejezdit. Ten první je, že mistrovství světa v Praze bylo nejlepší tečkou za reprezentační kariérou, jakou jsem si mohl přát. Jenom škoda, že to nedopadlo medailí. V mých letech je navíc dost složité se na sezonu přes léto připravit, jakmile vypadneš ze zápasového tempa, je to těžší a těžší. Nebyl bych spokojený se svým výkonem.“
Uvažoval jste o tom, že byste třeba přípravu kvůli Světovému poháru změnil?
„Dá se říct, že ji mám stejnou každý rok. Chuť na sobě makat tam je a možná větší než dřív. Jenže v tomhle věku potřebuješ víc času na odpočinek a den se natáhnout nedá. Musíš dát tělu klid, který si žádá.“
