Jméno Sami Kapanen si většina lidí vybaví ve spojitosti s finskou reprezentací či NHL, brněnští pamětníci však přidají i jednu osobní vzpomínku. V roce 1994 zde tehdy dvacetiletý útočník nastoupil k utkání proti Slavii, po 23 letech se minulý týden vrátil do Brna v roli soupeře jako majitel a trenér finského Kuopia. „Fanoušci házeli na led tenisáky, papírové role a plechovky od piva, zatímco já tam jen stál a říkal si: Co se to sakra děje?“ vzpomínal s úsměvem na krátké angažmá.
Prožil bohatou hráčskou kariéru v národním týmu i NHL, přesto přiznává, že v zámoří nedokázal naplno rozvinout svůj potenciál. „Kvůli tehdejšímu posuzování faulů jsem ze sebe nemohl dostat to nejlepší,“ říká Sami Kapanen, který se dnes věnuje šéfování finského KalPa Kuopio a na dálku sleduje syna Kasperiho, který se snaží jích v otcových stopách v NHL.
Do Brna jste se vrátil po třiadvaceti letech, na jaře roku 1994 jste zde v první lize nastoupil proti Slavii. Jak na to vzpomínáte?
„Pamatuju si na to dobře. Přijeli jsme spolu s Pekkou Tirkkonenem a dostali jsme k sobě na levé křídlo mladého kluka, který měl na starosti bránění. Navíc byl jediný, kdo uměl anglicky, takže nám dělal současně i překladatele.“
Co si vybavujete ze samotného zápasu?
„Fanoušci byli neskutečně hlasití, stejně jako tentokrát. Pamatuju si, že byli nespokojeni s výroky rozhodčích a házeli na led tenisáky, papírové role a plechovky od piva, zatímco já tam jen stál a říkal si: Co se to sakra děje? (směje se) Doufal jsem, že odehrajeme více než jeden zápas, bohužel to nevyšlo.“
O pár měsíců později jste získal stříbro na mistrovství světa, úspěchy v dresu národního týmu přišly i v dalších letech. Který okamžik vám nejvíce utkvěl v paměti?
„Zlato ze šampionátu v roce 1995. Tehdy jsme ve finále porazili Švédsko, našeho největšího rivala, navíc na jeho domácím ledě, a získali první titul v historii. Moc rád vzpomínám i na rok 2001, kde jsem hrál svůj nejlepší hokej. Nakonec jsme ve finále podlehli Česku 2:3 v prodloužení, takže pocity jsou takové hořkosladké, ale jinak to byl výborný turnaj.“
Vedle úspěchů s národním týmem jste strávil dlouhá léta v NHL. Na co nejraději vzpomínáte?
„Na finále Stanley Cupu v roce 2002 proti Detroitu. Bylo to poprvé, kdy se Carolina dostala do finále. Lidé se tam tehdy teprve učili chápat hokej, ale když jsme se dostali do finále, vytvořili podobnou atmosféru jako diváci tady v Brně. Pamatuju si, jak pod námi v jednu chvíli vibrovala celá střídačka. Bohužel jsme ale nakonec prohráli.“
V čem se NHL od vašeho odchodu nejvíce změnila?
„V rychlosti a úpravě pravidel. Když jsem hrál já, platilo pravidlo: Čím větší a silnější, tím lepší. Pouštělo se hákování, držení a chvilkami to připomínalo spíše wrestling na ledě. Dnes je hraje hokej tak, jak by podle mě měl vypadat.“
Vy sám jste byl výborný bruslař. Nelitujete, že jste se nenarodil o patnáct let později?
„Není to tak, že bych litoval, ale občas si říkám, že pro mě bylo lepší, kdybych místo v roce 1995 vstoupil do NHL zhruba o deset let později. Tehdy došlo k úpravě pravidel, rozhodčí začali přísněji posuzovat hákování a držení. Myslím, že by to pro mě bylo jednodušší. Měl jsem v zámoří slušnou kariéru, ale myslím, že kvůli tehdejšímu posuzování faulů jsem ze sebe nemohl dostat to nejlepší.“
Kariéru jste ukončil poprvé v roce 2010, o rok později jste se ale vrátil. Chyběl vám hokej, nebo bylo vaší motivací zahrát si se synem Kasperim?
„Byla to kombinace obojího. V roce 2010 jsem měl těžké období v osobním životě, současně jsem cítil, že tělo už nezvládá takovou zátěž, tudíž jsem si hokej neužíval jako dříve. Pár měsíců poté, co jsem pověsil brusle na hřebík, jsem se začal ale cítit lépe, takže jsem začal opět trénovat a postupně jsem zjišťoval, že jsem připraven vrátit se. Pochopitelně v tom hrála roli i vidina možnosti zahrát si s Kasperim, což se nakonec povedlo.“
Jaké to bylo sedět vedle něj v kabině?
„Těžko se to popisuje. Nestává se každý den, aby se v jednom týmu sešli otec a syn, navíc na nejvyšší úrovni. Každopádně to byl úžasný pocit a jsem rád, že jsem se toho dočkal.“
Je stejný hráč jako vy?
„Ne, naprosto odlišný. Jsou tam jisté podobnosti – je rychlý bruslař stejně jako já, ale bruslí jinak, silověji. K tomu je i šikovnější v práci s pukem. Na druhou stranu si myslím, že jsem byl psychicky odolnější a připravenější na tvrdé souboje u mantinelu. Ale je stále mladý, takže doufám, že má před sebou spoustu sezon, abych ho jednoho dne viděl naživo hrát v NHL. Zatím se mi to kvůli mému pracovnímu vytížení bohužel nepoštěstilo.“
Poslední dvě sezony syn strávil v Torontu. Rozebíráte s ním na dálku jeho výkony?
„O jeho zápasech se spolu téměř vůbec nebavíme. Snažím se sledovat jeho zápasy a sestřihy, ale sedmihodinový časový posun a moje pracovní ý í vytížení mi to ne vždy umožní. Spíše se s ním bavím obecně o životě, o každodenních záležitostech. Pamatuju si, jak jsem přišel do NHL a můj táta, který je do hokeje velmi zapálený, se nechtěl bavit o ničem jiném, což může být postupem času únavné. I proto se snažím dát Kasperimu prostor a hokej řešíme až tehdy, když si sám řekne.“
Jak vidíte budoucnost Maple Leafs? Můžou v následujících letech získat Stanley Cup?
„Vidím v nich obrovský potenciál, ve svých řadách mají řadu talentovaných hráčů. Matthews, Nylander či Marner jsou vynikající a věřím tomu, že do tří let bude Toronto patřit mezi nejlepší týmy celé NHL.“
Uvažujete ještě někdy o návratu na led?
(směje se) „Už je příliš pozdě, navíc tělo by to už zřejmě nezvládlo. Podepsala se na mně řada zranění z dřívějška, především kolena by takový nápor nevydržela.“
Pozice trenéra vám tedy vyhovuje?
„Jsem rád, že jsem se dostal k trénování. Díky němu můžu zůstat u hokeje, cítit z hráčů jejich energii, nadšení i zklamání. Na této úrovni jsou pochopitelně důležité výsledky, ale současně se snažím pomáhat mladým hráčům, aby se jednoho dne prosadili v NHL a splnili si svoje sny.“
Kdo z vašich bývalých trenérů vás ovlivnil nejvíce?
„Paul Maurice, který mě vedl v Carolině. Za každých okolností zůstával klidný, nikdy se hráče nesnažil shodit. Byl upřímný, otevřený a snažil se vás podpořit a ujistit, že stojí při vás. Tak by to mělo fungovat všude, proto se snažím hodně využívat jeho metody.“
Neláká vás vrátit se jednoho dne do NHL jako trenér nebo generální manažer?
„Asi ne jako generální manažer, alespoň ne nyní. Cítím, že trénování mě naplňuje, a pokud by přišla nabídka z NHL, museli bychom si sednout s manželkou a společně to probrat. Něco takového je ale zatím daleko, snažím se koncentrovat na práci v Kuopiu, abych pomohl našim mladým hráčům. To oni se musí dostat do NHL, já už tam byl. Ale třeba jednou přijde nabídka vést finskou reprezentaci, za takovou možnost by byl moc rád.“
