+
Nenechte si ujít nejnovější
zprávy ze světa sportu.
Sledujte nás na Facebooku
a dozvíte se vše jako první.
Vladimír Škaloud
8. listopadu 2008 • 12:00

Nedomanský: Rusy jsme chtěli zlikvidovat

Autor: ,
Václav Nedomanský
TOP VIDEA
TOP 5 gólů 4. kola: Hrošovského dělo, Graiciarovo poprvé i jubilant Lafata TOP 5 gólů 4. kola: Hrošovského dělo, Graiciarovo poprvé i jubilant Lafata
SESTŘIH La Ligy: La Coruňa - Real Madrid 0:3. Klidná výhra, Ramos byl vyloučen SESTŘIH La Ligy: La Coruňa - Real Madrid 0:3. Klidná výhra, Ramos byl vyloučen
VŠECHNA VIDEA ZDE

Ve své době byl idolem. Miláčkem fanoušků. A mnoha fanynek. Střelec k pohledání, svými ranami trhal brankové sítě. To se o něm říkalo. V roce 1974 Václav Nedomanský emigroval. Hrál NHL. Doteď žije v Americe. A není o něm moc slyšet.



Po delší době se objevil doma – v úterý v rámci stoletých oslav českého hokeje. „Lákala mě možnost pozdravit a vidět lidi, kteří nám dlouhou dobu fandili,“ prohlásila 64letá legenda.

Tolik byste mu určitě nehádali. I dnes je to chlap jako hora. Fešák. Mluví rozvážně a stále výborně česky, ačkoli angličtinu používá denně přes třicet let.

Narodil se v Hodoníně. Později však vyrazil na studia na bratislavskou univerzitu. Měl to blíž domů. Celou ligovou kariéru potom strávil ve Slovanu. „Hodně lidí si proto myslí, že jsem ze Slovenska. Potkávám lidi, kteří se pořád ptají, jak to se mnou je,“ kroutí hlavou „Big Nedo“.

KDO JE VÁCLAV NEDOMANSKÝ

Narodil se 14. března 1944 v Hodoníně, ale celou ligovou kariéru prožil ve Slovanu Bratislava

Je mistrem světa 1972 z Prahy, stříbrným medailistou ze ZOH 1968 v Grenoblu

V lize, reprezentaci a NHL nastřílel celkem 657 gólů, lépe je na tom z Čechů už jen Jaromír Jágr (768)

Se 163 trefami v národním týmu je nejlepším reprezentačním střelcem československé a české historie

Klubu hokejových střelců deníku Sport mu s 532 trefami náleží 3. místo (1. Nový 593, 2. Růžička 543)

V roce 1974 emigroval spolu s Richardem Fardou do Severní Ameriky, působil ve WHA (Toronto Toros a Birmingham), NHL hrál za Detroit (1977-82), St. Louis a New York Rangers (1982/83)

Po skončení kariéry pracoval jak skaut pro Los Angeles Kings

V současné době působí jako poradce slovenského svazu

V úterý byl spolu s dalšími 40 osobnostmi uveden do nově vzniklé Síně slávy českého hokeje

Co jim odpovídáte?
„Nezabývám se tím.“

A necítíte se už být nejvíc ze všeho Američanem?
(kroutí hlavou) „Neberu to tak. Pravda, v Americe žiju déle než v Evropě. Projel jsem celý svět, jsem kanadský a americký občan. V dnešním světě není neobvyklé, že Kanaďan trénuje Rusy, Švéd Švýcary a Čech Švédy. Moje začátky venku nebyly jednoduché. Ale pokud jsem chtěl pokračovat v kariéře, neměl jsem na vybranou. Když jsem přišel do Severní Ameriky, dozrál jsem nejen jako hráč, ale i jako člověk. To by se nestalo bez toho, čím jsem si prošel. Víc to rozvádět nechci.“

Když se vracíte do Česka, co to pro vás znamená?
„Jen práci.“

Co obnáší vaše funkce manager-adviser u slovenské reprezentace?
„Konzultování směru, kterým by měl hokej na Slovensku jít. Především pak zabezpečení kontaktu s hráči národního týmu a juniory v Americe. Je to celý komplex.“

Fungujete tedy jako styčný důstojník slovenského hokeje v zámoří?
„Je to tak jednodušší. Znám všechny manažery klubů NHL a osobně všechny slovenské hráče. Problémy se potom řeší snadněji.“

Česká strana s podobnou nabídkou nikdy nepřišla?
„Ne. I když jsem se s těmi lidmi občas potkával, oficiálně jsem nebyl kontaktovaný, léta jsem nebyl pozvaný na žádnou akci.“

Mrzelo vás to?
„Ne, neberu to osobně.“

Když jste před sedmi lety skončil jako skaut Los Angeles, nechtěl jste svou znalost hráčů využít spíš jako agent?
(bez rozmýšlení) „Ne. A víte proč? Protože mluvím pravdu. To agenti většinou nedělají. Zajímám se spíš o sportovní stránku než o byznys.“

Agenti neříkají pravdu?
„Každý dělá svoji práci. Když třeba slyším od hráčů, jaké mají informace od agentů, není to pravda. Je ale zbytečné chodit do detailů.“

Když sledujete současné hokejisty, nelitujete toho, že jste v mládí neměl takové možnosti, jako oni?
„Beru to tak, jak to bylo. Nezabývám se tím.“

K emigraci jste se odhodlal až ve třiceti letech. Proč ne dřív?
„Cestoval jsem po světě od roku 1963, měl jsem spoustu nabídek, ale doba nebyla zralá. Studoval jsem, měl jsem tady rodiče. Později to byl jediný krok, který jsem mohl udělat. Nerad bych to ale teď znovu rozviřoval. Už je to zbytečné, nechci se hrabat v minulosti.“

To je na vás velmi patrné. Povězte, z jakého důvodu?
„Už je to pryč. Spousta lidí z té doby žije, ničemu bych tím nepomohl. O negativních věcech bych tady velmi nerad mluvil. Jen o pozitivních, prosím…“

Měl jste proti komunistickému režimu osobní averzi jako třeba Jaroslav Holík?
„K tomu se nebudu vůbec vyjadřovat, dnes už to je o ničem.“

Sovětský kouč Tarasov o vás kdysi prohlásil, že jste chuligán. Byla to pravda?
„Nevím přesně, co tím myslel. Chuligán jsem určitě nebyl. Trenér Tarasov byl provokatér, křičel na mě ze střídačky. Na ledě mě i urážel. Tak jsem po něm jednou střelil puk. A několikrát jsem vyvolal potyčku. Při mistrovství světa 2004 jsem v Praze na letišti zrovna potkal Michajlova, s nímž jsem se tehdy pral a zlomil jsem mu nos (usměje se). Ptal jsem se, jestli si mě pamatuje. Říkal, že ne. Před tím jsem s ním nikdy nemluvil. Možná si to pamatoval, ale nechtěl to přiznat.“

Takže jste měl na Rusy přece jen spadeno…
„Všichni jsme je chtěli porazit. Byli jsme krmeni tím, že jsou dlouhodobě nejlepší. A to byla pravda. V momentě, kdy jsme s nimi dokázali hrát, chtěli jsme je zlikvidovat. Někdy se to zvrhlo i do osobní roviny. Hokej je prostě takovej.“

Kdo z Rusů vám nejvíc ležel v žaludku?
„Neměl jsem rád žádnýho! A nejhorší bylo, když se mě na to pak v Rusku ptali. Řekl jsem jim pravdu a oni to hned otiskli v Sovětském sportu.“

Vadilo vám, že byli tak dobří, nebo že si nepočínali zrovna férově?
„Obojí. Když dominovali, byli výborní vítězové. Opili se, ještě ani neskončil zápas. Ale když prohráli, nebyli schopni vůbec komunikovat. V hokeji to u nich přetrvává dodnes. Mívají problémy s osobním životem, se zařazením do společnosti. Přijedou do Ameriky a chtějí jen peníze. Pak nikomu nic neřeknou a ujedou. Takoví lidi mi prostě nevyhovovali a nevyhovují, nechci s nimi mít nic společného.“

Zpátky k vám. Za chuligána jste se tedy nepovažoval?
„V Rusku tak tehdy označovali někoho, kdo pil, byl ve vězení a vystupoval proti režimu. V tomto případě to byla z Tarasovovy strany špatná volba slova.“

Takže jste byl naopak vzorem správného sportovce?
„Myslím, že jsem jím mohl být. Trénoval jsem rád. Poctivě a každý den. Snažil jsem se respektovat trenéry, chodil jsem do školy. Dlouho jsem nepil alkohol. A ani později vůbec ne v takové míře, že by ohrožoval moji kariéru. Ano, spíš než chuligán jsem byl vzor sportovce.“

Hodně se prý však kolem vás točily ženy. Co je na tom pravdy?
„Na tom přece není nic špatnýho (rozesměje se). Ale víc se povídá, než odpovídalo skutečnosti. Je pravda, že bylo více času, nehráli jsme tolik zápasů. Všechno ale bylo v mezích.“

Vaší první paní to nevadilo?
„Myslím, že toho spíš využívala, než aby jí to vadilo. Ale musím říct, že když vidím dnešní mladé dámy… (zakroutí hlavou) Žádná morálka. Každá, která je dvě minuty v televizi, se hned vysvleče. Ženatí a vdané mají děti s partnery z jiných manželství…“

To za vás nebylo?
„Asi ano, ale nebylo to tak viditelné a obvyklé. Až teď se třeba dozvídám, že někteří bývalí hráči mají nemanželské děti. Přitom jsou křesťany a každý den se modlí.“

Ve vaší době jste spolu soukromé záležitosti neprobírali?
„S některými ano, ale to byla jen skupina lidí, s nimiž se člověk více stýkal než s jinými. Každý byl ve svém vývoji někde jinde. Když je člověk mladší, bere to jinak.“

Měli k sobě hráči tehdy obecně blíž než dnes?
„Určitě. Měli jsme společné akce, jeli jsme třeba na chatu a tam jsme se dívali na filmy, na hokej. Chodili jsme společně na večeře. Při zahraničních zájezdech jsme neměli peníze, tak co jsme mohli dělat? Byli jsme pořád spolu. Nebylo tolik rozptýlení, drahých věcí.“

Vzpomínáte často na Ivana Hlinku, vašeho tehdejšího parťáka?
„Byli jsme extrémně blízcí kamarádi. Stýkali jsme se i mimo sezonu, cestovali jsme spolu. V srpnu 2004 jsem zrovna odjížděl z Mexika a v televizi jsem viděl jeho jméno. Tak jsem se dozvěděl, že zahynul… Zůstal jsem v šoku. Byli jsme v kontaktu, zrovna v tu dobu jsem ho zval do Los Angeles na golf. (odmlčí se, kouká do prázdna) A vůbec, hodně lidí, s nimiž jsem hrál, už nežije.“

To musí být depresivní…
„Není to příjemné.“

Vám ale, zdá se, zdraví drží, co říkáte?
„Srovnal jsem si ho, momentálně žádný problém nemám.“

Vyjedete ještě na led?
„Ne, neláká mě to. Mám jiné starosti. Už považuju za ztrátu času někam jet, vysvlékat se, potom se sprchovat…“

Proto jste nenastoupil ani k úterní exhibici veteránů?
(přikývne) „To už není pro mě. Člověk by měl hrát, dokud to dovede a vejde se do kalhot. Ne se potom ukazovat, jak tam belhá se špatnými kyčlemi a koleny. To je trapný.“

Ani soutěživá atmosféra vám nechybí?
„Soutěžím sám se sebou. Třeba hodně chodím, protože nemůžu běhat. To mi stačí. Člověk si myslí, co ještě může, ale tělo je proti.“

Vybavíte si svůj poslední zápas?
„To bylo ještě s Ivanem (Hlinkou) při veteránském turnaji ve švýcarském Engelbergu někdy před deseti, patnácti lety. Po dlouhé době jsem byl potom na ledě až letos v létě. S devítiletým vnukem od mé dcery. Žijí na Havaji a on led nikdy předtím neviděl, proto jsem se nechal přemluvit.“

Jak se mu na bruslích líbilo?
„Nejvíc ho zajímaly automaty na čokoládu, coca-colu a rolba. Takové ty věci okolo. Ale bruslení mu šlo dobře, ze surfu má stabilitu. Za hodinku bruslil velice slušně.“

Ví, že byl dědeček slavný hokejista?
„Možná ano, ale nebavíme se o tom. Hokej ho nezajímá. Viděl ho možná jen někdy v televizi.“

A ještě k tomu vašemu poslednímu zápasu. Pořád jste měl ránu jako během aktivní kariéry?
(usměje se) „Něco možná zůstalo, ale nezabývám se tím. Když kariéra jednou skončila, tak už se k tomu nevracím.“

Je pravda, že jste tehdy trhal sítě?
(přikyvuje) „Stalo se to několikrát. Tehdy byly ze špatného materiálu.“ (šibalsky se usmívá)

Bylo to opravdu jen tím materiálem?
(rozesměje se) „Asi ano.“

Měřili vám někdy rychlost střely?
„Ne. A ta čísla stejně nejsou vůbec relevantní. Tehdejší hokejky byly strašný, vůbec se s nimi nedalo střílet. Někdy jsem jich zlomil i pět za zápas. Současné technologie jsou někde úplně jinde.“

S dnešním vybavením byste tedy zabíjel, že?
„To nevím. Tehdy také brankáři měli mnohem horší výstroj, bolelo je to. Někteří trošku uhýbali.“

Skutečně?
„Jo. Občas jsem to zažil. Ale nedivte se, bylo to pro ně opravdu nepříjemné.“

Připadáte si jako průkopník, který v NHL vyšlapával cestu svým nástupcům až třeba po Jágra?
„Bylo nás z Evropy víc, ale tady se o tom nepsalo. Třeba Zlatou knihu hokeje můžete dnes hodit do odpadků, je to výsměch, spousta věcí v ní není.“

JAK VZNIKAL ROZHOVOR

Legenda postupně roztála

Václav Nedomanský si na nás udělal čas během tréninku slovenské reprezentace před přátelským utkáním v rámci oslav 100. výročí českého hokeje.

„Nemusím ho sledovat, za svůj život jsem jich viděl už dost,“ usmál se. „Vy jste kdo, prosím?“ nechal si zopakovat naše jména. Potom se usadil v tiskovém středisku O2 Areny a odpovídal.

Nejdřív opatrně, jako by si nás oťukával, postupně ale byl stále otevřenější. Na některé otázky s chutí, jiné zvláště ohledně okolností jeho odchodu do zahraničí mu nebyly moc příjemné. Některé tak zůstaly bez odpovědi.

„Někdo přijde na rozhovor nepřipravený, ale s vámi to bylo zajímavé,“ usmál se na závěr a začal se starat, jestli slovenská výprava neodjela do hotelu bez něho. Trénink totiž dávno skončil...

Dejte nám like a sledujte nás!

.
instagram







Klasická verze
Mobilní verze