ROZHOVOR - Největší úspěch v historii českého hokeje viděl hodně zblízka. Slavomír Lener koučoval na naganské olympiádě spolu s Hlinkou tým, který přivezl zlato. Dnes trénuje Linköping, je s ním druhý ve švédské lize. A Čechům dává na olympiádě ve Vancouveru slušné šance. O Růžičkově nominaci říká: „Líbí se mi. Moc.“
Proč se vám líbí?
Růžička má vedle sebe starší i mladé hráče, technické i bojovníky. Všechno do sebe pasuje.
Není risk vzít mužstvo bez některých starších opor?
Myslím, že ne. Podívejte se, jak staví mužstvo Kanada. Nebo Rusové, kteří mají hodně hráčů z Evropy. Prostě nemůžeme donekonečna spoléhat na kluky ze zlaté éry. Jasně, pořád jede i Jarda Jágr, kontinuita s předešlými roky není přerušená. Ale jinak je v nominaci i jasný náznak toho, že se musí sázet na naše juniorské mistry světa, na další generaci. To je moc dobře. Vnímám to jako krok do budoucna. A koneckonců i jako signál pro kluky, kteří už jsou delší dobu v zámoří a kteří teď jasně vidí, že se na ně nezapomnělo.
Přesto Růžička slyší i kritiku. Slyšeli jste ji s Hlinkou před Naganem i vy, třeba právě kvůli nominování veterána Růžičky?
No, jestli jsme slyšeli kritiku... Růža tenkrát sehrál důležitou roli. Přišel s ním lídr mužstva. Potřebovali jsme, aby si sedla parta. Aby si kluci z NHL navzájem rozuměli, respektovali se. Byl to nápad Ivana Hlinky. Nutno uznat, že vynikající.
Jak je trenérovi těsně před takovou akcí? Cítí strach?
Nějaké obavy v hlavě máte. Napadá vás leccos, nechcete udělat ostudu, jste nervózní. Ale strach? Strach mít nemůžete. Když máte strach, bojíte se cokoli udělat. Cokoli rozhodnout. Platí to samozřejmě i naopak - jakmile do turnaje nejdete s pokorou, moc si věříte, taky brzo narazíte. Nedáte ze sebe všechno. Proto od trenérů před olympiádou neuslyšíte „Jedeme si pro zlato“. I v Naganu jsem něco takového slyšel až po vyhraném čtvrtfinále nad USA. Dobře si pamatuju tu větu Roberta Reichla: „Lidi doma od nás chtějí zlato. Tak jim ho přivezeme!“ Nedával nám na záda zbytečný tlak. Jen pomohl k tomu, abychom si věřili, že to dokážeme.
Slavomír Lener. • Foto Aleš Krecl
Na jaké své naganské rozhodnutí jste s odstupem doby nejvíce hrdý?
Volba hráčů pro semifinálové penalty proti Kanadě. Vzít Haška na olympiádu, nebo nevzít? Vzít Jágra, nebo nevzít? Nic takového jsme přirozeně neřešili. To bylo jasné. Ale byly i chvíle, kdy jsme se museli rozhodnout v nejasných situacích. Tou první bylo právě povolání Vládi Růžičky do mužstva. Tou druhou správný výběr penaltových střelců.
Jak to tenkrát bylo?
S Ivanem jsme se o tom dohadovali už před semifinále. Trošku. Ale vždycky to bývá především otázka toho, jak se kdo cítí v té konkrétní chvíli. Pět hráčů jsme dali nakonec dohromady až na střídačce. Jsem rád, že jsme vybrali i Reichla. Právě on to tenkrát rozhodl.
Bylo těžké se v tak vypjaté chvíli dohodnout s Hlinkou?
Vůbec ne. I kvůli tomu, že naše role byly rozdělené. Já měl na starost tréninky, hru soupeře. On koučoval. V kabině jsme k mužstvu mluvili oba, na střídačce Ivan. Žádné velké diskuze mezi námi nebyly. Sestavu jsme během turnaje skoro neměnili, u tréninků jsme se shodli, že se hráči mají dostat co nejvíc k puku. Vlastně jsme za celou dobu neřešili jedinou pořádnou krizi. Snad pár drobnějších momentů, jako nepovedenou třetinu s Kazachstánem. Tehdy jsem k týmu musel zvýšit hlas. To samé po první třetině s Američany. Mužstvo ale jinak šlapalo samo.
Penalty v naganském semifinále Česko - Kanada, jak je vidělo zámoří:
Opravdu jste v kabině zvyšoval hlas vy a ne na pohled temperamentnější Hlinka?
Ivan uměl zakřičet, to je pravda. Ale já při tréninku taky. Ovšem v Naganu bylo nejdůležitější, že tyhle věci šly zevnitř kabiny. Pořádek si uměl zjednat Růžička, Hašan i třeba Petr Svoboda. Ten dokázal sjet i největší hvězdy, včetně Hašana při utkání s Kazachy. „Uvědomte si, na jakém turnaji jste!“ řval tehdy. Bylo to zdravé, nikdo si to nebral osobně.
Skoro to vypadá, že na Nagano nemáte ani jedinou ošklivou vzpomínku.
Asi vážně ne. Pamatuju si, že jsme byli pořád dohromady s týmem. Bydleli jsme jak nějací studenti na koleji, v průchozích pokojích, do kterých mohl kdokoliv kdykoliv přijít. Neměli jste tam žádné soukromí. Ale bylo to příjemné zpestření. Takže jakápak ošklivá vzpomínka. Vždyť to dopadlo báječně.
A co když jste podle sázky musel shodit knír, to vám taky nevadilo?
Kdyby to tak bylo pokaždé, že vám oholený knír pomůže k úspěchu, dělal bych to klidně častěji (smích).
Čtěte také:
Reichel: kapitán musí řešit ticho i bordel na zemi >>>
Jágrova parta vstupuje do éry strachu >>>
Bylo holení kníru tím momentem, kdy jste se jakožto trenér cítil nejvíc členem týmové party?
Když na to tak vzpomínám, tak určitě. Hráči se navzájem respektovali. Bylo jedno, jestli někdo hraje sedm minut nebo víc. A ten respekt jste od hráčů cítil i jako trenér. V krátkodobé soutěži podle mého není na závadu, pokud jste s hráči kamarád. V tom Naganu to zrovna ani jinak nešlo. Tím jak jsme bydleli blízko sebe, chodili si vzájemně přes pokoje. Vždycky to tak je: jedete s hráči na stejné lodi.
Vždycky? Co když trenér udělá chybu? Má ji před hráči uznat?
Určitě. Musí. Hráči vycítí, když uděláte chybu a třeba při oslabení pošlete na led někoho, kdo to nikdy nehrál. Nebo když upozorníte na to, jak soupeř hraje přesilovku a on pak udělá něco docela jiného. Pak je potřeba říct mužstvu: „Tohle jsme zkazili my“.
Nesníží to vaši autoritu?
Rozhodně ne. Chybuje každý. I Hašan, díky kterému jsme vyhráli v Naganu, dostal blbého góla. A když jsme jeli penalty v semifinále proti Kanadě, ze čtyř hráčů jich tři nedali. Není slabost vytknout sám sobě chybu. Na to máte nárok. Horší je to v případě, pokud chybu zopakujete. Na to už byste nárok mít neměl.
Podle tabulky švédské ligy teď moc chyb neděláte.
Musím zaklepat, daří se… Ale jako trenér musíte být pořád ve střehu. Zůstat na zemi. Nikdy nesmíte být moc spokojený, stejně tak ani vaše mužstvo. Aby nezvadlo, nezpychlo. Pořád musíte myslet na zítřek. Je to zkrátka tvrdé povolání.
